Miloš Tomáš
„Kašmírský šivaista“ a tantrik pan Krutina, prý „mistrovská osoba“, nás vždy rád poučí. O čem? O duchovní nauce. Krom plození málo srozumitelných dualistických plků údajně z oblasti kašmírského šivaismu (který je ovšem neduální) též skrytě či otevřeně, po vzoru svého tchána, rád kritizuje druhé. Značnou radost mu zřejmě činí dělat z druhých hlupáky. Nyní nás poučuje tento všeználek o soucitu. Možná že se tak snaží odpovědět paní Jiříčkové, která se jej nedávno na tomto blogu přímo ptala, jestli ví, co je soucit.
Zajímalo mne proto, co tato „mistrovská osoba“ píše o soucitu. Tím spíš, chce-li se zabývat se nějakými tantrickými (např. z oblasti kašmírského šivaismu) praktikami a navíc, když dává otevřeně najevo, jak má soucit se svým tchánem, ačkoli se zároveň snaží namluvit, že soucítit s druhým člověkem je vlastně nesprávné. Nechme stranou jeho zřejmé soucítění či nesoucítění s jeho ženou a dětmi a vzpomeňme loňských Vánoc. Jak jinak než ze soucitu s Jiřím Vackem by napsal, že jeho bramborový salát z připáleného hrnce byl nejlepší nejen na celém světě (jak si pyšný „satguru“ svůj kulinářský výtvor pochválil), ale nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (namyšlenému panu Krutinovi jeho pokus o vtip připadl velmi žertovný, tak abych mu udělal radost, dodatečně se zasměju: cha, cha).
Inu, co pan Krutina soudí o soucitu? Hned první věta je zarážející: „Jediným zdrojem pravého soucitu i soucitem samým je Bůh, jeho aktivní milost.“
Na to snad přišel pan Krutina ráno, když se obrátil ke své ženě. Přeci - Bůh je jediným a společným zdrojem všeho. Proč pan Krutina napsal: „ ....soucitem samým je Bůh....“ Titul „mistrovská osoba“ dostal pan Krutina až po napsání tohoto „moudra“, anebo před tím? Blábol vzniklý z nepochopení duchovní nauky. Aha, proto neměl pan Krutina, jak sám vzpomíná na jedno své rozjímání v restauraci, soucit s personálem restaurace a nechal jej cynicky napospas řádění svých dětí? Podle pana Krutiny soucitem samým je Bůh a buďto je Bůh, nebo ego. On se na rozdíl od pana Vacka za Boha nemá. Zřejmě se má za ego (prý „jiná varianta neexistuje“) – i když se už nemíní zrozovat –, a tak soucit s druhými nemůže projevit. Toto vysvětlení zní celkem logicky. Pan Ries měl pravdu, o Jednotě nemá cenu žvanit. To je třeba zažít. A zde je podán další jasný důkaz toho, že pan Krutina Boha ani náznakem nezažil.
„...soucitem samým je Bůh....“. Hloupostí samou je také Bůh. Nebo chcete-li, čisté vědomí já jsem. Samo o sobě. Existuje-li soucit, existuje dualita. Je zde někdo, kdo soucítí. Nějaké vědomí. A zpravidla je zde někdo další, ke kterému je ono soucítění směrováno, onen soucit směrován.
Mezi několika naprosto hluchými větami se dále dočteme pár demagogických lží. Např. že Bůh má jakousi aktivní milost - „...aktivní milost Boha...“. Co je to prosím, ta „aktivní milost Boha“? Je Bůh snad ve své milosti aktivní, nebo snad i pasivní? Dozvíme se, že Panna Maria je prý personifikací soucitu. Informace pro pana Krutinu: Panna Maria je milosrdná vždy.
Dále čteme další „moudré“ ponaučení od pana Krutiny: „Kdo nemá soucit s Bohem....“ Dámy a pánové, doufám tedy, že máte soucit s Bohem. Chudák Bůh, asi někdy zakouší, že s Ním nemají lidé soucit. Soucit a slitování. S Bohem, všudypřítomným, všemocným by měl mít tedy podle pana Krutiny hledající člověk soucit. Bůh podle něj náš soucit potřebuje. Skutečně Bůh potřebuje náš soucit? To si opravdu může myslet a cítit jen obrovské ego.
Navíc před chvílí nám pan Krutina tvrdil, že: „...soucitem samým je Bůh....“.
Následující „moudro“ „mudrc“ Krutina vytučnil (aby nebylo pochyb, kam míří): „Tam, kde ego prohlašuje, že s někým soucítí a vciťuje se do utrpení druhých, jen projevuje svou pýchu, hraje si na napodobování Boha a neumožňuje druhým nahlédnout příčiny jejich utrpení.“
Nikdo netuší, kam tím autor míří. Raději by s nikým nesoucítil, ale svou pýchu projevuje každopádně. Jenom bych rád připomněl, že namyšlené ego, pyšný člověk (navíc markantně), je znakem hlouposti.
Pan Vacek jak stále škemrá o to, aby s ním druzí soucítili. Vyžaduje obdiv, soucit, poslušnost, závislost na své osobě.
Jak skuhral v nejednom případě, že mu nemá kdo prodávat jeho knihy (to asi poznal nejeden člověk), jak prý je chudý důchodce, jak mu o minulých Vánocích ujelo metro (vlak panu Vackovi ujel jak známo již dávno, když sklouznul z duchovní stezky, aby se díky své amorálnosti, žárlivosti, chamtivosti atd. kamsi propadl), jak mu vykradli chatu a Petr Uhl se Romů zastal a nikoliv pana Vacka, takže panu Uhlovi přál pan Vacek aby mu 17x za sebou vykradli chatu, jak jej rozbolel zub, jak se mu porouchalo auto a má odejet na Morávku, aby ho někdo (nejspíš věrný p. Dymanus opravil), jak panu Šťastnému (ano, tomu, co se přišel v čele trestné výpravy Vackových výtečníků osopit na mého kolegu) nepřijali diplomku, jelikož byla příliš k panu Vackovi devótní, jak se přejedl bůčku, langošů, halušek a kyšky a bylo mu špatně, jak jej nepřišli uvítat z terasy na schodiště, jeho ubrečené: „oni mohou, a já ne“, jak za války jedl tvrdý chleba a měl z toho nadýmání, jak se ztratila osvícená fotografie, jak bývá po meditaci unaven, jak „gurovat není snadné“, jak dostal příliš bonbonier a málo uheráků, jak nedostal oněch 108 dolarů od Dana Moravce, jak kdosi (myslím dokonce jeho dcera s dětmi či někdo jiný) namísto na Morávku jel na dovolenou k moři, prý „jako samozřejmost“, skuhrá, aby jej bližní bránili, jak „pár ješitů“ od něj odešlo, jak se do pozdních hodin v jedné chatičce svítilo a jeho to rušilo (nebo z jiného důvodu mu to vadilo?) atd. Proč to vše píše? Proč pan Vacek (krom vychloubání se) nad sebou skuhrá? To jsou zřejmě asi také vnější znaky satgurua.
Z jakého jiného důvodu než pro vyvolání soucitu čtenářů si takto pan Vacek naříká? Jestliže nepotřebuje soucit, nač tolik skuhrá nad sebou?
Jiří Vacek však vzbuzuje soucit i bez svého skuhrání. Už jenom kvůli jeho zdraví. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se pořádaly meditace za jeho zdraví? Ze soucitu přece.
Pravda, jím tolikrát v jeho pamětech zneužité heslo proti M. Paříkovi, M. Dostálovi, M. Tomášovi a dalším, „Zaměřme se na ně“, určitě nebylo ze soucitu s těmito pány. Je to spíš důkaz militantní, útočné nátury (čili pyšné, nesnášenlivé, egoistické) pana Vacka.
Proč panu Krutinovi připadal bramborový salát z připáleného hrnce (i paní Miluška, jeho tchyně, nad ním lamentovala!) za nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (ha,ha), když ne ze soucitu? Je tak vůči Jiřímu Vackovi podlézavý? Snad.
Na skupinové fotografii z titulní strany posledního dílu Vacko – Krutinových pamětí, která je jak výjev z dálkového pochodu Praha – Prčice, má skupinka osob pěkně našlápnuto. Otázkou je, kam sekta pospíchá. Pan Krutina v čele jde se svěšenou hlavou. Tíží jej snad špatné dědictví po tchánovi anebo tristní vyhlídky na dojití do cíle?
Autor o soucitu dále píše: „Je možné být pouze soucitným, nikoliv soucítit s někým.“ To každý normální člověk musí zbystřit čidla. Jak si to asi pan Krutina představuje? To nám přikazuje? Nebo to přikazuje členům vlastní skupiny? Proč by nebylo možné soucítit s někým? Ach to sektářské znesvobodňování!
Prý: „Soucit není od soucítění s někým, ale o tom (autorovi vypadlo zřejmě sloveso – pozn. M.T.), že všechny živé bytosti cítí, tedy z pochopení, že to, co cítíme my sami, mohou cítit a také cítí a prožívají druhé bytosti.“
To je zvláštní, já třeba mám s panem Vackem soucit (kdybych neměl, tak se dávno za své nactiutrhání a zcizování práv odebere k soudu), ale necítím, to co on, takže podle pana Krutiny s ním soucit nemám. Není to, pane Krutino, pokroucený (neřku-li, pomatený) názor? Soucit tedy podle pana Krutiny je, když druzí „mohou cítit a také cítí“ to, co cítíme my. Takový, řekli bychom, soulad, souznění v cítění, že?
Autor navazuje: „Z tohoto pochopení vyplývá základní praxe jógy a cesty k duchovnímu životu (jama a nijama)....“ To myslí autor opravdu vážně? Člověk nemusí být ani zrovna členem nějakého jóga klubu, aby ho to zarazilo.
Tedy paní Jiříčkové pan Krutina odpovědět nedokáže, anebo spíš dokazuje, že o tom, co je to soucit, nemá ani páru. V tom se můj předpoklad bohužel nezklamal. Vždyť ani neumí myslet nesobecky, jinak než totalitně.
Rád bych panu Krutinovi něco připomněl. Mohlo by toho být za jeho urážky víc, ale dnes se omezím na citaci z posledního dílu „pamětí“ Jiřího Vacka (na kterých se spoluautorsky podílel a jež jsou skutečnou snůškou nepravd, opakovaných lží, pomluv a sprostot). Snad si pan Vacek stojí za tím, co napsal (I když si už tolikrát protiřečil - Anebo snad že by se zřekl všeho, co napsal, jak to sprostě připisuje E. Tomášovi?). Jiří Vacek píše: „Základem duchovního života je také láska k bližním (jinde to však autor popírá – pozn. red. ), soucítění s nimi a zásada nenásilí (a co výhružky Vackových čélů? – pozn. red.), ahinsa. (Zřejmě tedy, podle těchto Vackových vlastních slov, se u něj samého, u pana Krutiny a u mnohých jejich stoupenců, nejedná ani o základ duchovního života. Proč se nechá oslovovat satguru, Šrí, Bhagaván, Mistr apod.?)
Soucit je přeci jen něco zcela jiného, než nám káže rádoby všeznalý pan Krutina. Je to přece jeden ze základů správné cesty k Pravdě, k Bohu, a každý člověk sám se sebou a u sebe by si toto měl vyřešit. Je to základní kategorie na duchovní stezce, zvláště, chce-li být veřejně činný.
Dále nás pan Krutina mj. informuje: „... je vyjádřeno i v Ježíšově modlitbě: Pane Ježíši Kriste...“ Ježíš se modlil k sobě a navíc jako k panu Ježíši...?
Autor dále zdůrazňuje – přesně jako by to ušil na Vackovy a případně své obdivovatele: „Podobnou obdobou je činné tzv. „uctívatelské“ ego, které si vybere svou modlu, kterou uctívá a k druhým se chová nenávistně.“
A co tzv. nenávistné ego, které se chová nenávistně a někoho uctívá (nějakou svou modlu, kterou si vybralo). Určeno zřejmě pro mnohé přispěvatele webových stránek, z nichž vzešly i Krutinovy texty.
„Projevem soucitu je i odpuštění a prosba za odpuštění.... Jedná se vždy o energetické uvolnění vázané tvořivé moci a energie vědomí v nějaké zmrzlé šabloně karmy.“ To snad má být též pokus o humor „v nějaké zmrzlé šabloně karmy“. Nejspíš někdo má zamrzlou šablonu karmy.
Ani nedočtu a budu se muset vzdálit, neboť též se bude u mne jednat o nějaké energetické uvolnění moci.
