Martin Pařík
Místo aby pan Vacek počastoval čtenáře živou naukou z čirého pramene poznání (pravda, kde brát, když je zanesen bahnem), zaplnil poháry čtenářské trpělivosti smrdutými slivkami ze své předchozí produkce, jež „ovoněl“ aktuálními historkami ze života mistra a jeho čélů, mimoběžnými výplody zetě-nástupníka a aby se neřeklo, že je snad satguru Vacek stranický, též publikoval příspěvek pana Riese. Adorativní dopisy uctívačů jsou samozřejmostí. 14. díl, tentokráte z poněkud nejasných důvodů avízovaný jako samostatný, je na světě. Chybí však doporučení číst nalačno.
Upoutávka na zadní straně obálky z pera pana Kristiána Počty přináší vzácný, protože pravdivý výrok: „Paměti pana ing. Jiřího Vacka jsou svým obsahem i rozsahem jedinečným dílem, které nemá obdoby na domácí ani zahraniční duchovní scéně.“ Vskutku, s těmito memoáry se nemohou poměřovat žádná tzv. duchovní díla. Proč? Jednoduše proto, že jsou oproti páně Vackovým knihám, plným nechutných lží a pomluv, díly v pravém slova smyslu duchovními. Neznám a ani si nedovedu představit případ, že by nějaká duchovní osobnost byla s to sepisovat takovéto paskvily, jejichž hlavním smyslem je urážet, ponižovat, dehonestovat druhé a vyzdvihovat sám sebe. Chudák pan Počta...
Na přední straně obálky nachází se žánrový obrázek, jenž zachycuje rychlým tempem kvačící skupinu tzv. „vnitřního náboženství“ po lesní cestě. (Chvátají snad na vlak? Ten už jim ujel.) Čelo pelotonu tvoří vůdcové, za nimi ukázněně pílí řadoví členové. Povšimněme si více čelní čtveřice. Je cosi symbolického, snad nechtěně, snad záměrně, v jejich postavení. Nepatrně, ale přece jen o píď na samotné špici rázuje satguru-nástupník Jiří Krutina, v těsném sledu energicky vykračují dvě manželky a až na čtvrtém, „bramborovém“ místě nachází se unavený a zkroušený pan Vacek. Kam poděla se záře šlehající z bhagavánovy hlavy, již kdosi kdysi zachytil na jedné fotografii, aby ji někdo další tak trestuhodně zašantročil? Že by soumrak boha, jenž nalezl cosi?
Ještě se pozastavme u nového vůdce, Jiřího Krutiny. Má svěšenou hlavu. Fotografii navrhovatelé obálky vybrali záměrně, zdála se jim nejvhodnější. Proč zrovna tu, kde má J.K. sklopenou hlavu? Co tím má být diváku naznačeno? Nový mistr nedívá se zpříma, něco tíží jeho leb: špatné svědomí, máslo na hlavě, přemíra myšlenek? Třeba zrovna vymýšlí geniální formulaci typu „působení soucitu milosti“ či jiné bláboly. Nebo na něj dolehla tíha dehonestačního karmického břemene, jež převzal po tchánovi spolu s jeho vůdčím postavením v sektě. Nějaké nesrozumitelné pseudoduchovní spekulace a povýšené chování jej tohoto břemene rozhodně nezbaví.
Rozebírat celou novou Vackovu knihu asi nemá valný smysl, nicméně zmíním ukázkový rozpor, jehož se „šakti“ pana Vacka nevědomky dopustila.
V kapitole „Buddhista komunistou?“ si J. Vacek bere do prádla hádejte koho? No, světe div se, přece Františka Drtikola. Pokolikáté již. Nějaký čéla by to měl spočítat. Na str. 210 Vacek píše:
„Přesto nás například pan Pařík a spol. častuje výlevy o vznešených ideálech komunismu...“
Nu, milí čélové, zde máte názorné užití Vackem omílané poučky o stokrát opakované lži, jež se stane pravdou (tedy v očích některých lidí, ale o to přece jde). Nebo snad někdo z Vás je schopen dokladovat, že M. Pařík někdy psal o existenci nějakých vznešených ideálů komunismu?! To si prostě vybájila závistí a záští chorá mysl jednoho „satgurua“.
Na straně 213 Vacek perlí:
„Nepamatuji se za ta léta, co jsem k Tomášovým chodil, že (Eduard Tomáš) řekl něco na pochvalu Drtikola, tím méně aby obhajoval jeho vznešenou ušlechtilost, natož aby se prohlašoval za jeho žáka. Asi by se moc a moc divil, koho ti jeho údajní obránci vlastně brání...“
V televizním seriálu Eduarda Tomáše „Paměti mystika“ potažmo ve stejnojmenné knize v kapitole „Učení Fráni Drtikola“ Eduard Tomáš mimo jiné píše:
„...Během mého společného života s Mílou jsme se sešli s mnoha duchovními lidmi, od kterých jsme se mnohému přiučili (...) především to byl Fráňa Drtikol (....)
Drtikol byl ale především vynikající duchovní učitel. Mnoho lidí ho následovalo, ale mnoho jich také později od něho odpadlo. Jak říkám, nemohli pochopit jeho duchovní hloubku, byli by ji museli mít aspoň zčásti sami...
A přece byl Drtikol v jógové praxi a technice všestranně orientován a na výši. Již sama duchovní atmosféra místa a okolí, kde bydlel, byla mimořádná (...)
V životopise Drtikolově (K. Funk), je poznámka: ,Drtikol mířil v životě vysoko, ba nejvýš, a uspěl.‘ To je svatá pravda. Drtikol uspěl, ale skoro nikdo to nepoznal. Ten skromný, veselý a nenápadný chlapec z Příbrami mířil až na samý vrchol Pravdy a také se tam dostal...“
Eduard Tomáš mluvil o Drtikolovi docela často a velmi si jej vážil. Krásně jej zachytil v kapitole „Učitel“ v biografickém románě „Duha v zrcadle“, ale zmiňuje se o něm i v jiných dílech. Míla Tomášová o něm rovněž mluvila jako o prozřelém duchovním bratru, nikoliv devótně, jak někde lže Jiří Vacek, že jej obdivovala.
Ve svém posledním pamětnickém spisku má pan Vacek kapitolku pěkně nazvanou „Lžiavatáre pane Paříku, 5. 11. 2006“ (Ponechme stranou, že M. Pařík se nikdy nepovažoval ani neoznačoval za avatára, je pouhým pracovníkem nakladatelství Avatar). Jde vlastně o petici údajně několika set Vackových přívrženců proti článku M. Paříka v čas. Dingir. V této petici signatáři (formuloval ji podle jisté indicie s největší pravděpodobností pan Krutina) píší:
„... Poznání a nauku, které v našich končinách lidé jako pan Weinfurter, Hejhal, Drtikol, Kočí, Míla Tomášová a Jiří Vacek tak těžce a často složitě vynášeli na povrch světla světa, aby my všichni, co upřímně hledáme Boha, našli cestu a neklopýtli na této jediné správné stezce života, jste vy svým zlem ruku v ruce s prostou hloupostí urazil...“
Tak nevím, jestli tuto petici napsali čélové navzdory mínění pana Vacka o špatnosti Františka Drtikola, nebo nějak účelově, Bůh suď. Třebas chtěl J. Krutina prokázat svoji nástupnickou svébytnost. Jisté je, že v tomto punktu se stanoviska Vacka a jeho uctívačů rozcházejí. Asi si nevzali k srdci Vackovo soustavné antidrtikolovské horování.
Na obálce knihy je obrázek, na němž kamsi spěje Vacko-Krutinovo společenství. Světlo, které září zpoza fotografie, však není duchovní, je barvotiskové, umělé.
Quo vadis, sekto?
