Miloš Tomáš
Autor článku O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (JV-SatGuru dne 30.10.2008) osvědčil nejednou svůj velký smysl pro nepokoru (tj. pýchu) a malý smysl pro humor, a tak není divu, že tomu, co jest pokora, vůbec nerozumí. Rovněž kdysi jeho tchán, pan Vacek, měl snahu nás poučovat o pokoře. Výsledek poučování na téma pokora u obou je bohužel stejně tristní.
Když píše o pokoře člověk, který sám je pokorný (nikoliv ten, kdo lže, uráží, pomlouvá, zcizuje, obchází zákony, nabádá své bližní proti někomu, podsouvá někomu něco, co ten druhý nikdy nevyřkl ani neučinil atd.), tak je to dobré čtení (viz.sv.Augustin, Benedikt, Bernard, Kempenský, Terezie nebo např. náš nedávno zesnulý pan profesor Jan Heller.) V opačném případě nikoliv. Proto jsme si také v případě diletantského článku pana Jiřího Vacka vůbec hodnotného čtení neužili. Spíš scestných, účelových a zavádějících tezí. Ne nepodobně je tomu u jeho nástupce Jiřího Krutiny. Inu, posuďte sami, jak nás pan Krutina, tento adept „kašmírského šivaismu“, ve svém novém, jinak dualistickém, článku poučuje:
„Bůh je pokora (pozor na to – Bůh je jen jeden a soucítění je podle téhož autora také Bůh – pozn. M.T.), ..... Proto pokora je nejdůležitější vlastností (jakoby Bůh byl vlastností – pozn. M.T.) k dosažení trvalého vysvobozeného stavu sahadža samádhi. Pěstováním pravé pokory trvale spočíváme (jaképak spočívání, když prý podle Jiřího Vacka jde o usilování – pozn. M.T.) ve svém pravém JÁ, jehož uvědomění dosahujeme působením milosti díky odevzdanosti ( odevzdanost podle Jiřího Vacka je oddanost dvounohému mistrovi – pozn. M.T.) a vytrvalé praxi átmavičáry..... Pokora je tedy nejvyšší siddhi.“
Komentář netřeba.
