Alexandr Popov
Ve svém pojednání O důležitosti pokory, odevzdanosti a vytrvalosti v praxi átmavičáry (30.10.2008 na JV-S) autor Jiří Krutina poskládal těžko uvěřitelný architektonický celek – jako základní východisko celého sdělení větu, jejímž obsahem není nic z toho, co je v ní (slovy) vyřčeno. Ona věta zní: Plně veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit (obrátit pozornost na samo vědomí sebe sama) v ryzím vědomí sebe sama, v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty.
Veškerou pozorností vědomí se přímo uvědomit... Copak se pozornost může uvědomit? Pozornost je funkcí vědomí, není to nic, co by mělo samostatnou schopnost konat (uvědomit se), požadujete od něj nemožné, pane Krutino! Lze ovšemže obrátit pozornost na sebe samu (tj. pozornost) a poznat se jako čisté vědomí, ale copak to poznává pozornost?! Ta je naopak stažena do vědomí a spolu s ní i dualita, kterou představuje.
...v ryzím vědomí sebe sama... Docela by mě zajímalo, co míníte oním „ryzím vědomím“, protože ani „vědomí“ není neodvislé, je tu „něco“, co má vědomí – samo bytí. Je-li si tudíž vědomí vědomo samo sebe, jak říkáte, je to podobná záměna, jako když chuť polévky se považuje za polévku samu.
...v ryzí sebe si vědomé existenci samotného principu uvědomovacího jako jediném vědomí jednoty. – No, tak to už je opravdu silné kafe! Ponechejme stranou existenci „principu uvědomovacího“, který se v narcistním opojení autora skládat myšlenky stává identickým s ryzím vědomím (!?), jakož i formu sdělení - smotaninu slov, pro J.Krutinu tak typickou (Copak Mahárši někdy chrlil a smotával pojmy jako blázen? Jistěže tak nečinil, protože věděl - narozdíl od J. K., který se snaží slovy opsat něco, co nezná). Věnujme se jen poslední kombinaci: totiž že je (světe div se!) „jediným vědomím jednoty“.
Bum! Právě jsme se dozvěděli další ohromující novinku: jednota má vědomí! Potažmo tedy dualita ho nemá (nebo má, to je fuk), trialita – je-li jaká – třeba taky a tak donekonečna. Jednota je v tomto hrubě materialistickém (dualistickém) chápání jevem, pojmem, jednou z mnoha věcí, se kterou se lze konfrontovat, a co já vím, co všechno si za tím zoufalý autor ještě představuje. A činí tak (= šíří zmatené představy) v souzvuku s názvem svého článku vytrvale, nikoliv však odevzdaně.
Nic dalšího už jsem ze zmíněného textu nečetl. Proč? Nebylo lze! Autor je lhář, ničemu z toho, co píše, nerozumí, bohapustě si vymýšlí a snaží se klamat své čtenáře a možná i sám sebe:
staví se za duchovního mistra, rovného Maháršimu (viz jeho předchozí „nenápadné“ poznámky typu „mám stejnou zkušenost jako Mahárši“ apod.) a dalším. To, že velikost těchto duchovních obrů spočívá v přesném opaku Krutinova chápání mistrovství (tedy ne v důležitosti, významnosti, obdivovatelnosti, prožívání a podobných egoistických nehoráznostech), naprosto netuší. A to je ještě výraz „opak“ k jeho schopnostem rozumět duchovnosti milosrdný – ve skutečnosti nejde o opak, ale o naprosto odlišný „model“, kde „zažívání a osobní velikost“ jednoduše nejsou, NEMOHOU být!
Nicméně jedno pozitivum poslední série Krutinových výplodů má: pokud se J. K. soustředí toliko na grafomanství tohoto druhu a nebude napadat lidi jiné zkušenosti, odpadne důvod věnovat mu jakoukoliv pozornost.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
