redakce
Již jsme si zvykli, že Jiří Krutina, Vackův epigon a nástupce, klade a vrství bezobsažné propletence pojmů na oltář své sekty jako namyšlený, emočně plochý potentát věnce k pomníkům padlých. Nezdráhá se přitom nechutně otírat o duše, jimž opánek není hoden zavázat. A to pomíjíme duchovní veličiny obecně respektované. Máme tentokrát na mysli paní A. Knápkovou, jejíž hluboké zamyšlení není s to kvůli své pýše a citové plochosti pochopit, natož přijmout. A tak mu nezbývá než je zavrhnout. Co nemůže pozřít sám, alespoň znečistí, aby i případní vnímavější, soudnější nemohli takové sousto ani ochutnat. Aspoň v to doufá. Místo zavrženého výkladu zmíněné paní, třebaže věrohodného, autentického, nabízí prales jalového pojmosloví a jak pravil pan John, kojí se nadějí, že z nepřehledných vrstev slov z duchovní oblasti problikne světélko pravdy. Opak je pravdou. Čiší z nich nepochopení, sebestřednost, faleš, rozvětvená, těkavá mysl, prostá jemnosti a citu.
