Je tomu již dva měsíce, co byly panu Vackovi položeny dvě zásadní otázky. A protože nedošla ani na jednu z nich odpověď, můžeme se domnívat, že buďto byly panem Vackem přehlédnuty, nebo se jim vyhýbá záměrně. Nikoli z nedostatku dalších materiálů pro tento blog, nýbrž kvůli závažnosti oněch otázek uvádíme je znovu, tentokráte v opačném pořadí a v naději, že se dočkáme korektní odpovědi samotného pana Vacka.
Úterý, 27. únor 2007
Pan Vacek píše ve 12. díle svých pamětí:
„Žádní hodní a slušní komunisté nikdy neexistovali ani existovat, jak bylo ukázáno, nemohli. Členem zločinecké organizace slušný člověk být nemůže.“
Dále píše v pamětech č. 11:
„Co si mají myslet žáci o učiteli, který sám nevěří tomu, co učí, je oprávněná otázka. Mají takoví lidé vůbec právo učit? Fráňa Drtikol je dalším případem takového zapření.“„V čem je podstata Drtikolova pádu? V popření nauky. Kam vede, je zřejmé z jeho případu.“ (Paměti 11, str. 65 uprostřed)
Otázka:
Proč pan Vacek nejméně na 16 svých knižních titulech otiskuje na obálku obrázek komunisty Františka Drtikola, podle pana inženýra člověka nehodného, neslušného, který nevěřil tomu, co učil, který popřel nauku a prodělal pád?
Podotázky:
A) Na veřejné publikování a multiplikování díla (v tomto případě výtvarného) jiného autora musí mít nakladatel písemný souhlas majitele autorských práv, i kdyby originál díla byl v nakladatelově majetku. Oslovil v tomto smyslu pan Vacek dědice práv na dílo Františka Drtikola a zajistil si legalitu jeho užití?
B) Mohl by nám Jiří Vacek, který dle vlastních slov učí totéž co Ježíš, Maharši a všichni opravdoví mistři čili je jim na roveň, zcela jasně říci, jestli František Drtikol byl skutečným mistrem duchovních nauk, nebo nikoliv? Nechť tázaný mluví v duchu Ježíšova naučení – „ano ano, ne ne“. Jeho kapitoly z dějin odboje proti KSČ jsme již četli.
Poznámka: V duchu páně Vackovy logiky platí: Tím, že Jiří Vacek tolikrát vydal své knihy s obrázkem na obálce podepsaným „Drtikol“, vlastně propaguje komunistickou ideologii, obhajuje zločiny komunismu, je spojen s KSČ(M) . Volit do r. 1989 komunisty mu zřejmě nestačilo.
Martin Pařík
Jsme přesvědčeni, že na seriózní odpovědi mají právo nejen oponenti, ale i přívrženci pana Vacka, kteří stále doufají v jeho věrohodnost. (KV)
mailto:kauza.vacek@gmail.com
středa 2. května 2007
Otázky na pana Vacka II. podruhé
Je tomu již dva měsíce, co byly panu Vackovi položeny dvě zásadní otázky. A protože nedošla ani na jednu z nich odpověď, můžeme se domnívat, že buďto byly panem Vackem přehlédnuty, nebo se jim vyhýbá záměrně. Nikoli z nedostatku dalších materiálů pro tento blog, nýbrž kvůli závažnosti oněch otázek uvádíme je znovu, tentokráte v opačném pořadí a v naději, že se dočkáme korektní odpovědi samotného pana Vacka.
Pan Vacek ve svém e-shopu a ve svých knihách dlouhodobě nabízí k prodeji xerokopie svých překladů děl Ramany Maharšiho, ačkoliv Ramanášram, majitel autorských práv na originály těchto děl, poskytuje licenci pouze na jejich knižní podobu (book form).
Vlastní pan Vacek nějakou specifickou smlouvu s Ramanášramem na vydávání xerokopií? Odvádí Ramanášramu licenční poplatky za prodané xerokopie?
Poznámka: Jiří Vacek na svém webu dne 26.2. 2007 píše: „Pro své přesvědčení jsem měl i stále nižší plat a nemohl jsem zastávat vyšší postavení. Dodnes mám proto nižší důchod než straníci.“Nechce se věřit, že by si pan Vacek vynahrazoval finanční újmu zaviněnou jeho aktivní účastí v antitikomunistickém odboji šizením, resp. okrádáním Ramanášramu…
Martin Pařík
Jsme přesvědčeni, že na seriózní odpovědi mají právo nejen oponenti, ale i přívrženci pana Vacka, kteří stále doufají v jeho věrohodnost. (KV)
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Pan Vacek ve svém e-shopu a ve svých knihách dlouhodobě nabízí k prodeji xerokopie svých překladů děl Ramany Maharšiho, ačkoliv Ramanášram, majitel autorských práv na originály těchto děl, poskytuje licenci pouze na jejich knižní podobu (book form).
Vlastní pan Vacek nějakou specifickou smlouvu s Ramanášramem na vydávání xerokopií? Odvádí Ramanášramu licenční poplatky za prodané xerokopie?
Poznámka: Jiří Vacek na svém webu dne 26.2. 2007 píše: „Pro své přesvědčení jsem měl i stále nižší plat a nemohl jsem zastávat vyšší postavení. Dodnes mám proto nižší důchod než straníci.“Nechce se věřit, že by si pan Vacek vynahrazoval finanční újmu zaviněnou jeho aktivní účastí v antitikomunistickém odboji šizením, resp. okrádáním Ramanášramu…
Martin Pařík
Jsme přesvědčeni, že na seriózní odpovědi mají právo nejen oponenti, ale i přívrženci pana Vacka, kteří stále doufají v jeho věrohodnost. (KV)
mailto:kauza.vacek@gmail.com
pátek 27. dubna 2007
Odpověď panu Hynkovi Riesovi
Odpověď panu Hynkovi Riesovi na jeho otevřený dopis ("Miloši Tomášovi a Martinu Paříkovi") ze dne 20. 4. 2007 na serveru Jiří Vacek - Satguru.
Hynku Riesi,
oslovil bych Vás, jak jsem normálně zvyklý, „pane Riesi“, či snad dokonce „Vážený pane Riesi“, ale Vy sám normální zdvořilostní formu (projev slušnosti) nedržíte a oslovujete nás také jen jmény. Přitom se vůbec neznáme. Jak se to slučuje dohromady? Snad jen u neslušných lidí. Naproti tomu nás nenazýváte aspoň posměšně (nenadáváte) „Avatáři“, „páni z Avatára“ (jako pan Vacek), „Avateřisté“ a „Paříkovci“ (jako pan Blažek), či dokonce „Paři a Dosti“ (jako Jirka Mít). Vaše oslovení nám ani trochu nevadí (jen je vidět, že ten způsob není běžný), jsme přeci jenom obyčejní lidé, za nic zvláštního se nepovažujeme (jak se snaží pan Vacek po vzoru své přítelkyně „maríči“ Takáczové podsouvat) a považovat bychom se ani v nejmenším nechtěli. Pane Riesi vůbec se, pokud vím, neznáme, nikdo, pokud vím, si Váš dopis neobjednal, a přesto nám píšete. Nikdo nežádal, abyste nám psal. Nebo snad ano? Ano, pan Vacek si objednává dopisy...devótní dopisy ke své adoraci, nebo útočné (jako je např. ten Váš) či pomlouvačné (ještě se jimi chlubí ). Jak je to nízké a podlé. Proč? Protože, když má nenormální potřebu psát o druhých lidech, tak nepíše pravdu, zkrátka pomlouvá. O to jde. Ale z nás dvou Vámi oslovených, jsme si nikdo Váš dopis a Vaše nepravdivé soudy o nás nepřáli. Pan Vacek a jemu podobní (jeho druhové) se stále o nás otírají, máme stále co dělat s jejich lživými a urážejícími útoky. A přitom Vy nás žádáte: nechte nás být. Napsal jste o nás, že stále žvaníme o jednotě. O čem žvaníte Vy? Když pominu, že se dle toho, co jste psal, občas prožíváte jako něco (prostor, světlo atp.) a dále Vaši roli Vackova ideologa (vysvětlování a zdůvodňování nauky pana Vacka, anotace ke knihám, pravidla meditace), tak žvaníte o lidech, které ani neznáte a po kterých Vám nic není. A jak. Pomluvy, dehonestace, slovní útoky atp. Není to snad pravda? Vím, je to v rámci „obrany mistra“ - pana Vacka (Víte snad, proč se tak bojí?). Dobře, ale slovní výpady jsou vlastně útoky, a to by Vám žádný Rámakrišna, Maharši či jiný opravdový mistr neschválil. Neschválil. Ve snaze ubránit již prokázanou lež, podlost a amorálnost pana Vacka užíváte takovýto způsob obrany? Nepomáhá křik, že prý na „Kauze Jiří Vacek“ lžeme. Protože jde o věcně doložené argumenty (odkazy stránek a citace – nikoliv vytržené z kontextu a zkompilované), tak křičet, že jde o naši lež, nepomáhá. Z toho důvodu nyní žádáte, abychom Vám dali pokoj. Ale jakým to zpupným způsobem: „dejte nám pokoj a neotravujte“. Vy si zřejmě, Hynku Riesi, skutečně asi nevidíte do úst. Víte, měl byste se naučit vidět více na sebe. Co jste vlastně zač a co vlastně očekáváte? Očekáváte od druhých, aby Vám dali pokoj (pokud vím, nikdo Vás osobně neatakoval, neobtěžoval Vás ani Vás nekontaktoval), a přitom s nimi jednáte takto zpupně. Jde o Vás. Jenom o Vás, pane Riesi. Zda se Vy vzpamatujete ke slušnosti a k normálu. To záleží jen na Vás. Nikoliv na Vašem mistrovi (i když mu tímto svým jednáním činíte vizitku, a rozjímejte nad tím, jestli dobrou a užitečnou), ale je to jen na Vás. Přeji Vám upřímně mnoho zdaru a duchovního pokroku. Píšete: „Nechte nás na pokoji a neotravujte.“ Přesně podle toho se prosím zachovejte. Nechte nás na pokoji a neotravujte. „Oni mohou, já nemohu,“ napsalo kdysi jedno samolibé, ukňourané ego.
Co je Vám po naší nedostatečnosti? Proč se nehodláte starat o nedostatečnost svou? Když jste napsal: „Nevšímejte si nás a neotravujte“, proběhlo Vám hlavou, zdali Vy si nás též nevšímáte, anebo snad dokonce neotravujete? Člověk jako Vy (zvláště chce-li být doopravdy tím epigonem svého mistra) by měl být (není-li pozdě, máte nejvyšší čas) schopen sebereflexe. Ano. Vy si nás snad nevšímáte...? A co páně Vacka články a články jeho mnohých přívrženců? Ti také nemají potřebu si nás všímat? V nich, podle Vás, není o nás všímáno? „Oni mohou, já ne“, „...myslí si, že si mohou dovolit všechno“, nečetl jste to? Ano, to pan Vacek napsal na adresu oněch „Avatáristů“, nebo pánů z „Avatára“. Koho tím (touto posměšnou nadávkou obsahující dehonestaci naší firmy, a tudíž tzv. lživou reklamu, myslel, je zřejmé). To je podle Vás O. K. ? To jste panu Vackovi (nebo alespoň panu Koubovi, Blažkovi, Rýznarovi a jiným, když pan Vacek je nekritizovatelný) neřekl: Dejte jim pokoj a neotravujte je? Měl byste měřit ne pokřiveným, ale jedním rovným metrem. Chápu, že cítíte potřebu bránit svého přítele, mistra, Vám blízkého člověka... fakt to plně chápu. Ale prosím Vás takhle? A co víc, prostudujte si laskavě souvislosti, vyslechněte nestranně všechny zúčastněné. A pak suďte, máte-li tu potřebu. A ne takto se na druhého hned obořit. To se nedělá. Aspoň by se nemělo. Víte, Vám se nelíbí, když se bráníme proti pomluvám, které o nás šíří pan Vacek. Ale my cítíme, že jsme v právu. Ano, Vy cítíte, že jste v právu zase Vy, tak to bývá. Ale předložte, prosím, nějaké důkazy o tom, že lžeme. My jsme opakovaně své argumenty a hlavně důkazy předložili. Na Kauza Jiří Vacek nepíšeme lži, jak se někdo snažil spustit povyk. Na Kauze Jiří Vacek jsou uvedeny přesné citace páně Vacka s odkazy na konkrétní stránky a nic není vytrženo z kontextu či zkompilováno (i v tomto též hledíte nesprávným směrem), jak se nám snažíte podsunout. Pan Vacek mnohé, co mi vkládá do úst, vylhal (o mém bránění rodičů, o mém výstupu v Národním domě na Vinohradech atd.); dobře vím, co jsem řekl, mám to i napsané. Když pan Vacek napsal, že vyvrátil lži pana Paříka a Miloše, tak je to naprostá lež. Čím, jak a co vyvrátil. Jen, jak je jeho zvykem, uvedl, že to není pravda, co píšeme, a samozřejmě nás obvinil. Tak jako např. když byl vyzván, aby stáhl z prodeje xerokopie svého překladu Maharišiho evangelia, ne něž nemá licenci. Navíc vypustí na naši adresu urážku, že jednáme podle nacistického a komunistického pravidla a že moje máma prý jej učila krást. A s důkazy se on neobtěžuje (jen ať tyto urážlivé věci dokáže). Ten se vybarvuje, což? No, Vy mu ve všem, i v tomto samozřejmě, věříte. Věříte možná tak slepě, že tyto urážky a pomluvy budete schopen opakovat. Anebo se mýlím? Třeba skutečně se mýlím a začnete užívat svůj vlastní rozum.
Pane Riesi, zřejmě asi nevíte, co všechno je ve vaší skupině organizováno. Nejde jenom o veřejné pořádání a organizování seminářů a meditací. Ale jde o veřejné (na Morávce) i neveřejné (u Vackových doma) nabádání k psaní dopisů adorativních (aby si touto chválou na sebe mohl vyplňovat své paměti), ale i těch útočných (např. M. Paříkovi, třeba jako způsob tzv. Rámakrišnovy obrany pod heslem „Zaměřme se na ně“) a pomlouvačných (např. do Doteku a především do Ramanášramu). Dále pan Vacek inicioval a zorganizoval štvaní, a to zřejmě opakovaně. Neměl byste zapomenout na organizované výpravy Vackových uctívačů s jeho pomlouvačným elaborátem po knihkupcích některých měst v domnění, že ten hnus snad budou také dále šířit a prodávat, a dále na vysílání zvědů na akce „konkurence“, a třeba k nám do knihkupectví. Asi ani nevíte o nezapomenutelné výpravě tří čélů (z nichž jejich mluvčí se přišel osopit na pana Paříka) do Avataru. Štvanice pana Vacka proti jeho odpůrcům, kritikům, oponentům, prostě proti těm, kteří s ním jenom trochu nesouhlasí, jsou organizovány zcela zjevně. Samozřejmě na jejich hlavy sype urážlivé výrazy o stokrát opakované lži, o goebbelsovštině, o nacistických a komunistických pravidlech a o tom, že zloděj křičí, chyťte zloděje, a já nevím jaké ještě. Je to hnusné, viďte? A co organizované seance (které též nazývá meditacemi), kde se účastníci zaměřují na „pány z Avatára“ pod heslem „zaměřme se na ně“. Vlastně Vy, jako blízký panu Vackovi, byste mohl vědět, jak a kdy se zrodilo toto heslo, a jak, při jakých příležitostech je používáno. Vy to přece víte lépe než já. Organizovaná panem Vackem je nevraživost vůči jeho oponentům (k jeho tzv. konkurenci, nevšiml jste si toho?). Organizované jsou meditace za zdraví pana Vacka, organizovaná je, myslím, i pomoc s xeroxováním, prodejem knih (viz zkušenost paní Ivy) atd. Organizovaná je mnohdy i obrana pana Vacka, kdy má potřebu se schovávat zbaběle za své oddané čély. Organizované je samotné vyzývání k obraně.
Máte potřebu bezdůvodně nás napadat, urážet, přestože jsme proti Vám nic neměli.... Není to snad kvůli Vašemu vztahu k panu Vackovi? Jaký jiný důvod byste měl? „Obrana“ pana Vacka. Z důvodu této Vaší vazby na něj. Kdyby pana Vacka nebylo, sotva byste měl nějaký důvod započít útoky proti nám. Je možné, že jsem Vás označil za epigona Jiřího Vacka. To, jak jste zjistil, není urážka (nikdo Vás urážet nikdy, co vím, nechtěl a nečinil tak), stejně tak jako není urážka označení „čéla“. Epigonem Jiřího Vacka, myslím, jste (roli vrchního ideologa po Vás převzal páně Vacka příbuzný, že?), rozvíjel jste jeho myšlenky (i když nejednou byly urážlivé), dal jste dohromady pravidla k meditacím (ta byla zábavná), psal jste anotace k jeho knihám, vedete, co vím, meditace atd. Mohl byste někdy (ještě jsme se toho od Vás nenadáli) napsat něco laskavého (nemusí to být hned láskyplné), něco, co by člověka tak nějak zahřálo u srdce. A mít rád všechny lidi. Co říkáte? Pokud Vám označení epigon Jiřího Vacka (asi jím tak nějak jste) polichotilo a jste na ně hrdý, vypovídá to v mnohém o Vás (pan Rýznar by to kulantně vyjádřil obratem „co ve Vás dříme“). Dáte mi jistě za pravdu, že duchovní člověk by se měl především u sebe zbavit zlých vásan ega. A zejména samolibé pýchy.
Také Vás, pane Riesi, žádám o jediné: Nevšímejte si nás a neotravujte. Tím spíš, že se osobně neznáme. A buďte s Pánem Bohem, mějte se hezky a ať se Vám daří. Zdraví
Miloš Tomáš
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Hynku Riesi,
oslovil bych Vás, jak jsem normálně zvyklý, „pane Riesi“, či snad dokonce „Vážený pane Riesi“, ale Vy sám normální zdvořilostní formu (projev slušnosti) nedržíte a oslovujete nás také jen jmény. Přitom se vůbec neznáme. Jak se to slučuje dohromady? Snad jen u neslušných lidí. Naproti tomu nás nenazýváte aspoň posměšně (nenadáváte) „Avatáři“, „páni z Avatára“ (jako pan Vacek), „Avateřisté“ a „Paříkovci“ (jako pan Blažek), či dokonce „Paři a Dosti“ (jako Jirka Mít). Vaše oslovení nám ani trochu nevadí (jen je vidět, že ten způsob není běžný), jsme přeci jenom obyčejní lidé, za nic zvláštního se nepovažujeme (jak se snaží pan Vacek po vzoru své přítelkyně „maríči“ Takáczové podsouvat) a považovat bychom se ani v nejmenším nechtěli. Pane Riesi vůbec se, pokud vím, neznáme, nikdo, pokud vím, si Váš dopis neobjednal, a přesto nám píšete. Nikdo nežádal, abyste nám psal. Nebo snad ano? Ano, pan Vacek si objednává dopisy...devótní dopisy ke své adoraci, nebo útočné (jako je např. ten Váš) či pomlouvačné (ještě se jimi chlubí ). Jak je to nízké a podlé. Proč? Protože, když má nenormální potřebu psát o druhých lidech, tak nepíše pravdu, zkrátka pomlouvá. O to jde. Ale z nás dvou Vámi oslovených, jsme si nikdo Váš dopis a Vaše nepravdivé soudy o nás nepřáli. Pan Vacek a jemu podobní (jeho druhové) se stále o nás otírají, máme stále co dělat s jejich lživými a urážejícími útoky. A přitom Vy nás žádáte: nechte nás být. Napsal jste o nás, že stále žvaníme o jednotě. O čem žvaníte Vy? Když pominu, že se dle toho, co jste psal, občas prožíváte jako něco (prostor, světlo atp.) a dále Vaši roli Vackova ideologa (vysvětlování a zdůvodňování nauky pana Vacka, anotace ke knihám, pravidla meditace), tak žvaníte o lidech, které ani neznáte a po kterých Vám nic není. A jak. Pomluvy, dehonestace, slovní útoky atp. Není to snad pravda? Vím, je to v rámci „obrany mistra“ - pana Vacka (Víte snad, proč se tak bojí?). Dobře, ale slovní výpady jsou vlastně útoky, a to by Vám žádný Rámakrišna, Maharši či jiný opravdový mistr neschválil. Neschválil. Ve snaze ubránit již prokázanou lež, podlost a amorálnost pana Vacka užíváte takovýto způsob obrany? Nepomáhá křik, že prý na „Kauze Jiří Vacek“ lžeme. Protože jde o věcně doložené argumenty (odkazy stránek a citace – nikoliv vytržené z kontextu a zkompilované), tak křičet, že jde o naši lež, nepomáhá. Z toho důvodu nyní žádáte, abychom Vám dali pokoj. Ale jakým to zpupným způsobem: „dejte nám pokoj a neotravujte“. Vy si zřejmě, Hynku Riesi, skutečně asi nevidíte do úst. Víte, měl byste se naučit vidět více na sebe. Co jste vlastně zač a co vlastně očekáváte? Očekáváte od druhých, aby Vám dali pokoj (pokud vím, nikdo Vás osobně neatakoval, neobtěžoval Vás ani Vás nekontaktoval), a přitom s nimi jednáte takto zpupně. Jde o Vás. Jenom o Vás, pane Riesi. Zda se Vy vzpamatujete ke slušnosti a k normálu. To záleží jen na Vás. Nikoliv na Vašem mistrovi (i když mu tímto svým jednáním činíte vizitku, a rozjímejte nad tím, jestli dobrou a užitečnou), ale je to jen na Vás. Přeji Vám upřímně mnoho zdaru a duchovního pokroku. Píšete: „Nechte nás na pokoji a neotravujte.“ Přesně podle toho se prosím zachovejte. Nechte nás na pokoji a neotravujte. „Oni mohou, já nemohu,“ napsalo kdysi jedno samolibé, ukňourané ego.
Co je Vám po naší nedostatečnosti? Proč se nehodláte starat o nedostatečnost svou? Když jste napsal: „Nevšímejte si nás a neotravujte“, proběhlo Vám hlavou, zdali Vy si nás též nevšímáte, anebo snad dokonce neotravujete? Člověk jako Vy (zvláště chce-li být doopravdy tím epigonem svého mistra) by měl být (není-li pozdě, máte nejvyšší čas) schopen sebereflexe. Ano. Vy si nás snad nevšímáte...? A co páně Vacka články a články jeho mnohých přívrženců? Ti také nemají potřebu si nás všímat? V nich, podle Vás, není o nás všímáno? „Oni mohou, já ne“, „...myslí si, že si mohou dovolit všechno“, nečetl jste to? Ano, to pan Vacek napsal na adresu oněch „Avatáristů“, nebo pánů z „Avatára“. Koho tím (touto posměšnou nadávkou obsahující dehonestaci naší firmy, a tudíž tzv. lživou reklamu, myslel, je zřejmé). To je podle Vás O. K. ? To jste panu Vackovi (nebo alespoň panu Koubovi, Blažkovi, Rýznarovi a jiným, když pan Vacek je nekritizovatelný) neřekl: Dejte jim pokoj a neotravujte je? Měl byste měřit ne pokřiveným, ale jedním rovným metrem. Chápu, že cítíte potřebu bránit svého přítele, mistra, Vám blízkého člověka... fakt to plně chápu. Ale prosím Vás takhle? A co víc, prostudujte si laskavě souvislosti, vyslechněte nestranně všechny zúčastněné. A pak suďte, máte-li tu potřebu. A ne takto se na druhého hned obořit. To se nedělá. Aspoň by se nemělo. Víte, Vám se nelíbí, když se bráníme proti pomluvám, které o nás šíří pan Vacek. Ale my cítíme, že jsme v právu. Ano, Vy cítíte, že jste v právu zase Vy, tak to bývá. Ale předložte, prosím, nějaké důkazy o tom, že lžeme. My jsme opakovaně své argumenty a hlavně důkazy předložili. Na Kauza Jiří Vacek nepíšeme lži, jak se někdo snažil spustit povyk. Na Kauze Jiří Vacek jsou uvedeny přesné citace páně Vacka s odkazy na konkrétní stránky a nic není vytrženo z kontextu či zkompilováno (i v tomto též hledíte nesprávným směrem), jak se nám snažíte podsunout. Pan Vacek mnohé, co mi vkládá do úst, vylhal (o mém bránění rodičů, o mém výstupu v Národním domě na Vinohradech atd.); dobře vím, co jsem řekl, mám to i napsané. Když pan Vacek napsal, že vyvrátil lži pana Paříka a Miloše, tak je to naprostá lež. Čím, jak a co vyvrátil. Jen, jak je jeho zvykem, uvedl, že to není pravda, co píšeme, a samozřejmě nás obvinil. Tak jako např. když byl vyzván, aby stáhl z prodeje xerokopie svého překladu Maharišiho evangelia, ne něž nemá licenci. Navíc vypustí na naši adresu urážku, že jednáme podle nacistického a komunistického pravidla a že moje máma prý jej učila krást. A s důkazy se on neobtěžuje (jen ať tyto urážlivé věci dokáže). Ten se vybarvuje, což? No, Vy mu ve všem, i v tomto samozřejmě, věříte. Věříte možná tak slepě, že tyto urážky a pomluvy budete schopen opakovat. Anebo se mýlím? Třeba skutečně se mýlím a začnete užívat svůj vlastní rozum.
Pane Riesi, zřejmě asi nevíte, co všechno je ve vaší skupině organizováno. Nejde jenom o veřejné pořádání a organizování seminářů a meditací. Ale jde o veřejné (na Morávce) i neveřejné (u Vackových doma) nabádání k psaní dopisů adorativních (aby si touto chválou na sebe mohl vyplňovat své paměti), ale i těch útočných (např. M. Paříkovi, třeba jako způsob tzv. Rámakrišnovy obrany pod heslem „Zaměřme se na ně“) a pomlouvačných (např. do Doteku a především do Ramanášramu). Dále pan Vacek inicioval a zorganizoval štvaní, a to zřejmě opakovaně. Neměl byste zapomenout na organizované výpravy Vackových uctívačů s jeho pomlouvačným elaborátem po knihkupcích některých měst v domnění, že ten hnus snad budou také dále šířit a prodávat, a dále na vysílání zvědů na akce „konkurence“, a třeba k nám do knihkupectví. Asi ani nevíte o nezapomenutelné výpravě tří čélů (z nichž jejich mluvčí se přišel osopit na pana Paříka) do Avataru. Štvanice pana Vacka proti jeho odpůrcům, kritikům, oponentům, prostě proti těm, kteří s ním jenom trochu nesouhlasí, jsou organizovány zcela zjevně. Samozřejmě na jejich hlavy sype urážlivé výrazy o stokrát opakované lži, o goebbelsovštině, o nacistických a komunistických pravidlech a o tom, že zloděj křičí, chyťte zloděje, a já nevím jaké ještě. Je to hnusné, viďte? A co organizované seance (které též nazývá meditacemi), kde se účastníci zaměřují na „pány z Avatára“ pod heslem „zaměřme se na ně“. Vlastně Vy, jako blízký panu Vackovi, byste mohl vědět, jak a kdy se zrodilo toto heslo, a jak, při jakých příležitostech je používáno. Vy to přece víte lépe než já. Organizovaná panem Vackem je nevraživost vůči jeho oponentům (k jeho tzv. konkurenci, nevšiml jste si toho?). Organizované jsou meditace za zdraví pana Vacka, organizovaná je, myslím, i pomoc s xeroxováním, prodejem knih (viz zkušenost paní Ivy) atd. Organizovaná je mnohdy i obrana pana Vacka, kdy má potřebu se schovávat zbaběle za své oddané čély. Organizované je samotné vyzývání k obraně.
Máte potřebu bezdůvodně nás napadat, urážet, přestože jsme proti Vám nic neměli.... Není to snad kvůli Vašemu vztahu k panu Vackovi? Jaký jiný důvod byste měl? „Obrana“ pana Vacka. Z důvodu této Vaší vazby na něj. Kdyby pana Vacka nebylo, sotva byste měl nějaký důvod započít útoky proti nám. Je možné, že jsem Vás označil za epigona Jiřího Vacka. To, jak jste zjistil, není urážka (nikdo Vás urážet nikdy, co vím, nechtěl a nečinil tak), stejně tak jako není urážka označení „čéla“. Epigonem Jiřího Vacka, myslím, jste (roli vrchního ideologa po Vás převzal páně Vacka příbuzný, že?), rozvíjel jste jeho myšlenky (i když nejednou byly urážlivé), dal jste dohromady pravidla k meditacím (ta byla zábavná), psal jste anotace k jeho knihám, vedete, co vím, meditace atd. Mohl byste někdy (ještě jsme se toho od Vás nenadáli) napsat něco laskavého (nemusí to být hned láskyplné), něco, co by člověka tak nějak zahřálo u srdce. A mít rád všechny lidi. Co říkáte? Pokud Vám označení epigon Jiřího Vacka (asi jím tak nějak jste) polichotilo a jste na ně hrdý, vypovídá to v mnohém o Vás (pan Rýznar by to kulantně vyjádřil obratem „co ve Vás dříme“). Dáte mi jistě za pravdu, že duchovní člověk by se měl především u sebe zbavit zlých vásan ega. A zejména samolibé pýchy.
Také Vás, pane Riesi, žádám o jediné: Nevšímejte si nás a neotravujte. Tím spíš, že se osobně neznáme. A buďte s Pánem Bohem, mějte se hezky a ať se Vám daří. Zdraví
Miloš Tomáš
mailto:kauza.vacek@gmail.com
středa 25. dubna 2007
Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi
Pan Vacek se má za slušného člověka. Své oponenty obviňuje z neslušnosti. A hle, něco se mu přesmýklo v mysli, nebo se mu jeho“šakti“ vymkla z rukou, a v článku „Obyčejná sprostota: Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy, Kauza-vacek, 4.4.2007“, udělal z jeho autorky jménem Iva jakéhosi „Iváka“. S odůvodněním, že „člověk nikdy u tomášovců neví. A ještě chudinku Ivu, již znají mnozí Vackovi čélové z Jitřní země, obdařil „čestným“ titulem „anonym“. Pracovníky nakladatelství Avatar pro změnu označuje ironicky za „Avatary“, aby tím kompenzoval označení „satguru“, jehož se mu občas od oponentů právem dostává, neboť takto sám sebe neskromně pojmenoval ve své knize. To, jak pan Vacek nejen o svých kriticích soustavně lže, rozebíráme na jiných místech. Ve zmíněném příspěvku prokázal, že dovede být též otevřeně neslušný a impertinentní, a to dokonce vůči dámě. Není to zdaleka první nadávka či sprostota, které se Jiří Vacek a jeho čélové vůči svým kritikům dopustili (Avataři, páni z Avatára, Avátár, Avater, Avateřisté, tomášovci, Terezák aj.). Díky Bohu je zde „Kauza Vacek“, jež poskytuje prostor pomlouvaným a dehonestovaným k jejich obraně a obhajobě.
Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi
Před pár týdny jsem poslala do Kauzy Vacek svou zkušenost s nakupováním knih u J. Vacka. Vše, co jsem uvedla, se naší rodině opravdu stalo a nebyla to zkušenost příjemná. Proto mne velmi překvapila ostrá reakce J.Vacka, který mne nazval „sprostým anonymem“. Dokonce mne nazval „Tomášovcem“ a k tomu přidal hanlivé označení mého jména „Ivák“, čímž sám vlastně připustil, že můj příspěvek nebyl anonymem (anonymní = tzn. nepodepsaný, bezejmenný), protože kdyby to anonym opravdu byl, pak by nemohl z mého jména udělat nadávku. Také nevím, co to znamená být Tomášovec, protože jsem se nikdy nesetkala se skupinou nebo sdružením toho jména. Spíše mám pocit, že označení „Tomášovci“ používá pouze J. Vacek, aby urazil a zesměšnil ty, kteří pravdivě referují o jeho počínání. Mohu J. Vacka ale ubezpečit, že jsem opravdu Iva a ne nějaký „Ivák“, za jakého mě pokládá zřejmě ze strachu, aby se veřejně nespletl jako u Terezy Vackové, za což se asi velmi stydí doteď, proto považuje každou ženu, která publikuje v Kauze Vacek, za muže, dokonce si snad myslí, že za Ivu se schovává M. Pařík nebo M. Tomáš. To, že jsem opravdu žena, mohou dosvědčit nejen mé starší příspěvky na JZ, ale i Vackovi oddaní žáci, jako např. p. Rýznar, Ries, Šťastný, Pettinger, se kterými jsem diskutovala na JZ – nebo to snad zapomněli svému satguruovi říct?
Pan Vacek tvrdí, že knihy posílal „na důvěru“ – tzn. na dluh. Kdo prý neměl peníze, mohl zaplatit později, nebo mohl knihu bez placení vrátit. Jak to ale vypadalo opravdu? Pan Vacek skutečně poslal objednané knihy, ale častokrát k těm námi objednaným knihám přibalil některé, které v naší objednávce nebyly. To jsme ovšem poznali, až když jsme doma knihy vybalili. Pak jsme museli tyto knihy vrátit. Ovšem ne bezplatně, jak J.Vacek tvrdí, ale na vlastní náklady zabalit a odeslat zpět na jeho adresu. Někdy jsme si ty knihy „nuceně“ ponechali, protože odeslání zpět by téměř převýšilo cenu neobjednané knihy. Pokud jich ale bylo více, pak už se nám vyplatilo poslat je zpět všechny. J. Vacek si tedy takto přivydělával, když posílal i knihy neobjednané, které zřejmě asi nikdo nechtěl, a tak aby je nějak prodal, jednoduše je přidal do nějakého balíku ke knihám objednaným.
[Poznámka redakce: Pro ilustraci uvádíme absurdní argumentaci dcery pana Vacka, jíž se pokoušela v rámci jeho prazvláštních obchodních praktik zdůvodnit zasílání neobjednaných knih.]:
„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost jedné ženy - nejde o Ivu Procházkovou-, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal... 10, str. 203 nahoře)
Ve svém článku J. Vacek píše, že ho pomlouvám jen proto, že v mém případě došlo k ojedinělé chybě nebo nedorozumění. Kdyby to bylo opravdu tak, pak by se to dalo omluvit, ale znám pár lidí z Moravy, kteří měli podobnou zkušenost. Navíc, kdyby se nám dostalo alespoň omluvy z jeho strany nebo od lidí, kteří knihy posílali. To se ale nikdy nestalo, dokonce, když jsme poslali spolu s vrácenými knihami dopis, kde jsme upozorňovali na to, že už si nepřejeme další zasílání jejich knih, vůbec nám neodpověděli a po nějaké době nám poslali další várku knih, tentokrát už zcela neobjednaných! Omluvy se patrně od J.Vacka nedočkáme ani dnes, po letech, naopak ještě na mou adresu napíše spoustu urážek a pomluv, jen proto, že jsem se odvážila promluvit a napsat pravdu o tom, jak to doopravdy bylo. Dodnes si celá moje rodina vzpomíná na jeho „zásilkovou službu“, která vůbec nebyla „na oboustrannou důvěru“, ale na přílišnou důvěřivost z naší strany, na kterou jsme doplatili. Není tedy pravda, že by můj článek „odrazoval hledající od zdroje“, naopak J. Vacek si je odrazuje sám svým nehorázným chováním k zákazníkovi.
S pozdravem
Iva Procházková
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Jak jsme u pana Vacka nakupovali knihy 2 – odpověd J. Vackovi
Před pár týdny jsem poslala do Kauzy Vacek svou zkušenost s nakupováním knih u J. Vacka. Vše, co jsem uvedla, se naší rodině opravdu stalo a nebyla to zkušenost příjemná. Proto mne velmi překvapila ostrá reakce J.Vacka, který mne nazval „sprostým anonymem“. Dokonce mne nazval „Tomášovcem“ a k tomu přidal hanlivé označení mého jména „Ivák“, čímž sám vlastně připustil, že můj příspěvek nebyl anonymem (anonymní = tzn. nepodepsaný, bezejmenný), protože kdyby to anonym opravdu byl, pak by nemohl z mého jména udělat nadávku. Také nevím, co to znamená být Tomášovec, protože jsem se nikdy nesetkala se skupinou nebo sdružením toho jména. Spíše mám pocit, že označení „Tomášovci“ používá pouze J. Vacek, aby urazil a zesměšnil ty, kteří pravdivě referují o jeho počínání. Mohu J. Vacka ale ubezpečit, že jsem opravdu Iva a ne nějaký „Ivák“, za jakého mě pokládá zřejmě ze strachu, aby se veřejně nespletl jako u Terezy Vackové, za což se asi velmi stydí doteď, proto považuje každou ženu, která publikuje v Kauze Vacek, za muže, dokonce si snad myslí, že za Ivu se schovává M. Pařík nebo M. Tomáš. To, že jsem opravdu žena, mohou dosvědčit nejen mé starší příspěvky na JZ, ale i Vackovi oddaní žáci, jako např. p. Rýznar, Ries, Šťastný, Pettinger, se kterými jsem diskutovala na JZ – nebo to snad zapomněli svému satguruovi říct?
Pan Vacek tvrdí, že knihy posílal „na důvěru“ – tzn. na dluh. Kdo prý neměl peníze, mohl zaplatit později, nebo mohl knihu bez placení vrátit. Jak to ale vypadalo opravdu? Pan Vacek skutečně poslal objednané knihy, ale častokrát k těm námi objednaným knihám přibalil některé, které v naší objednávce nebyly. To jsme ovšem poznali, až když jsme doma knihy vybalili. Pak jsme museli tyto knihy vrátit. Ovšem ne bezplatně, jak J.Vacek tvrdí, ale na vlastní náklady zabalit a odeslat zpět na jeho adresu. Někdy jsme si ty knihy „nuceně“ ponechali, protože odeslání zpět by téměř převýšilo cenu neobjednané knihy. Pokud jich ale bylo více, pak už se nám vyplatilo poslat je zpět všechny. J. Vacek si tedy takto přivydělával, když posílal i knihy neobjednané, které zřejmě asi nikdo nechtěl, a tak aby je nějak prodal, jednoduše je přidal do nějakého balíku ke knihám objednaným.
[Poznámka redakce: Pro ilustraci uvádíme absurdní argumentaci dcery pana Vacka, jíž se pokoušela v rámci jeho prazvláštních obchodních praktik zdůvodnit zasílání neobjednaných knih.]:
„Jakou lepší karmu by si hledající mohl přát, než dostat knihu přímo od mistra nabitou duchovní energií? Ale jak si přeje, vyškrtneme ji ze seznamu neboli vyškrtneme ji z působení mistra.“ (Odpověď Evy Vackové-Volfové-Krutinové na žádost jedné ženy - nejde o Ivu Procházkovou-, která nechtěla, aby jí byly zasílány knihy, které si neobjednala a byla zařazena na seznam automatických odběratelů, Jak jsem hledal... 10, str. 203 nahoře)
Ve svém článku J. Vacek píše, že ho pomlouvám jen proto, že v mém případě došlo k ojedinělé chybě nebo nedorozumění. Kdyby to bylo opravdu tak, pak by se to dalo omluvit, ale znám pár lidí z Moravy, kteří měli podobnou zkušenost. Navíc, kdyby se nám dostalo alespoň omluvy z jeho strany nebo od lidí, kteří knihy posílali. To se ale nikdy nestalo, dokonce, když jsme poslali spolu s vrácenými knihami dopis, kde jsme upozorňovali na to, že už si nepřejeme další zasílání jejich knih, vůbec nám neodpověděli a po nějaké době nám poslali další várku knih, tentokrát už zcela neobjednaných! Omluvy se patrně od J.Vacka nedočkáme ani dnes, po letech, naopak ještě na mou adresu napíše spoustu urážek a pomluv, jen proto, že jsem se odvážila promluvit a napsat pravdu o tom, jak to doopravdy bylo. Dodnes si celá moje rodina vzpomíná na jeho „zásilkovou službu“, která vůbec nebyla „na oboustrannou důvěru“, ale na přílišnou důvěřivost z naší strany, na kterou jsme doplatili. Není tedy pravda, že by můj článek „odrazoval hledající od zdroje“, naopak J. Vacek si je odrazuje sám svým nehorázným chováním k zákazníkovi.
S pozdravem
Iva Procházková
mailto:kauza.vacek@gmail.com
pondělí 23. dubna 2007
Otázky Danovi Moravcovi, pokračování
"Vážení přátelé, vzhledem ke značnému ohlasu, zvláště u pana Vacka samotného, u jeho vědomí "já jsem", co z jeho osoby prý vyzařuje (nebotryská), tzn. jeho ega, který měl zapotřebí obratem napsat útočný, lživý a pomlouvačný článek, budeme se souhlasem tázaného pokračovat v rozhovoru s Danem Moravcem. Prokáže se tak pravda a skutečnost, že pan Jiří Vacek stále lže. Lže nejen o sobě, ale zejména o lidech a skutečnostech, po kterých mu nic není. Proto, za účelem získání pravdivých informací a očištění lživě a sprostě panem Vackem dehonestovaných lidí (o kterých Jiří Vacek prokazatelně lže, které nactiutrhá, pomlouvá, napadá je, poštvává proti nim své oddané, vyhrožuje a podsouvá jim lživě výroky a skutky a dotýká se jejich práv), budeme v rozhovorech s těmito dehonestovanými lidmi pokračovat. Rádi bychom Vám proto dále přinesli rozhovory s pány M. Paříkem, M. Dostálem, A. Popovem, J. Navrátilem a dalšími.
KV: Co si myslíš o vyjádření pana Vacka ve 12. dílu jeho pamětí "Jak jsem..." (str. 148), že jste prý "čerpali a čerpáte pomoc na návštěvách u Vackových, když je jen a jen na mistrovi, zda a komu ji poskytne"? Nepopírá zde pan Vacek jeden ze svých "mistrovských" výroků, že mistr je jen jeden a je jím Bůh? Nebo jiný výrok, že mistr není osoba, není jím Jiří Vacek, ale vědomí já jsem, co z jeho osoby tryská? Na tomto by totiž nebylo rozhodování, komu poskytnout "pomoc", kterou jste čerpali. Kterého tedy mistra má zde panVacek na mysli? To, co z jeho osoby vyzařuje či tryská, anebo svou osobu - sebe coby satgurua? Pokud jím zde rozumí svou osobu (také koho, co jiného?), odporuje (ale i dalšími svými výroky o sobě coby mistrovi i skutečnostmi, že se nechá titulovat "Drahý Mistře - s malým ale i s velkým "M") svému prohlášení, že osoba není mistr.
DM: Omlouvám se, ale 12. díl „Jak jsem hledal..“ jsem nečetl a číst nebudu. To, na co se ptáš, jsou zákonité rozpory, které pramení z toho, když člověk pozná Já, ale zkušenost není trvalá (= nedošlo k rozpuštění v Já = ego trvá, leckdy umně zastřené a latentně působící) a člověk přesto začne vystupovat jako mistr. Jistě, proč ne ( i když v těchto záležitostech bych byl velmi opatrný ), ale jakmile začne domýšlet nauku, prožitky, souvislosti, příčiny, důsledky, posuzování domnělých ostatních a světa a různých postupů skutečných mistrů apod. PODLE SEBE = PODLE VYBAVENÍ A NASTAVENÍ SVÉ OMEZENÉ SUBJEKTIVNÍ MYSLI (a jinou k dispozici nemá) a z pozice mistra vystupuje, pak vznikají tyto problémy. Mistrem, a to má pan Vacek samozřejmě pravdu, je jen a pouze Já jsem, Vědomí samo. Ale proč pak nenechat na Já jsem, na skutečném Mistrovi, na Bohu všechno další? Vždyť není nic než Já jsem. A skutečný Mistr toto žije a ví. Cožpak ego, které se rozpustilo v Já něco takového vnímá? Žije? Řeší? Nikoli. Protože prostě není (dobrá, spálený provaz…). Toto může žít pouze ego, které se v určitých časových intervalech v Já uvědomuje a částečně rozpouští a oslabuje, je to houpačka, ale nikoli Nejvyšší stav. Nikoli Mahárišiho sahadža samádhi. Pokud „mistrovská osoba“ – a to je poměrně přesné vyjádření pro jedince, který zná Já, ale není Já plně, bezusilovně, neměnně – vystupuje jako mistr s plným dosažením, zákonitě se zaplete do podobných rozporů. Pořád trvá cosi, co se nepodvolilo Mistrovi samému = Já jsem. Ego nezmizelo. A teď, ten paradox (i když ve skutečnosti ne paradox, protože právě toto je egu vlastní = vymezování), odsuzuje a hodnotí jiná ega, jako by samo egem nebylo !!!
Úplně jednoduše: mistr poznává mistra a ego poznává ego.
KV: Co podle Tebe měl Jiří Vacek na mysli, když napsal ve svých pamětech ve 12. dílu, na str. 148, "Danu Moravcovi a jemu podobným" že si prý "osobují právo chovat se k mistrovi, jak se jim zlíbí." Chápe zde patrně mistra stále jako osobu? Čili nikoliv jako to, co z oné osoby tryská? Je to tedy důkaz jeho vylhávání. Proč na další straně vyčítá: "Na mou obranu nenapsal nic"? A ještě o stránku dál (dehonestacemi tedy umí pan Vacek zaplňovat své paměti dosti) se opět přirovnává k Ježíši, žes prý jej zapřel před lidmi. Dále(str. 150) že prý za jeho pomoc (ejhle, to je ona "pomoc mistra") "se odměňuješ jen svým blátem"? Proč to vše píše, co si o tom myslet?
DM: Došlo k povýšení subjektivního vidění světa na (jako) objektivní. Pořád nemohu pochopit, že nechápe Projevení v Celku a jako Celek, kde vše je odrazem Zdroje v Sobě samém, kde vše je přesně na svém místě, kde se zdánlivé protiklady stírají, kde svět, viděný jako nebožský a plný utrpení, je beze změny světa samého (protože svět sám jako takový samostatnou existenci nemá), ale změnou náhledu a pochopení, Seberealizace, viděn TAKOVÝ, JAKÝ JE. Tedy jako Vědomí samo, jako Já.
A přitom je tak jednoduché opustit subjektivní a omezený náhled, který je vždycky plný strachu a obav a vymezování se a posuzování a stávání se někým a obran a opodstatnění obran a NEPRAVDY. Vidět věci takové, jaké jsou, znamená s pokorou a úžasem sledovat Boží dění, neustálý pohyb a změnu Projevení, které v posledku je ne-dvojné od Neprojevení. A hrát jakoukoli roli. Stejně se musí hrát. Stejně jsou hrány. My, domnělí všichni, hrajeme role v tomto dramatu a ničí role není zlá nebo dobrá, horší nebo lepší, jsou takové, jaké jsou (a není to jedinec, kdo rozdává karty).
Na to ale nejsou slova. A jak krásně jsme si o tom mohli zároveň popovídat i mlčet…. Ale nemohli, protože Jiří prostě trvá na instituci mistra. Bere se strašně moc vážně. No tak ji má. Ale není to Skutečné.
Domnělý každý nějak jedná a domněle koná, Jiří Vacek je prostě součástí Projevení jako kdokoli jiný (Dan, Avataristi, Vackovci….), nemám s tím problém. Někdy přijde reakce, jindy ne, všechny ty „spory“ jsou prostě jedním z mnoha projevů Projevení. Jen nechápu, že nechápe, že to není pravdivé. A že o toto vůbec nejde. A dokud bude svým postojem tvrdit, že o toto jde, vždycky tu bude něco nebo někdo, kdo mu nastaví zrcadlo a bude jemu známými či jeho oslovujícími prostředky říkat, ne, nejde o toto.
František Drtikol mohl být mistrem a zároveň v KSČ. Míla Tomášová byla i nebyla žačkou Ramany Mahárišiho, opravdu záleží na úhlu pohledu (Ramana trval na tom, že žádné žáky nemá, Ramana jako Přítomnost JE učitelem všeho a všech neustále, ale pak už to není Ramana). Eduard Tomáš nevyslal žádný signál zádušní mší, a pokud, tak pro někoho, kdo to tak CHCE vidět, Avatar nechce zničit konkurenci, Avataristi jen reagují na lži a polopravdivá domýšlení událostí a jevů, které se prostě děly jinak. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Také jsem k tomu byl puzen. Otázka lži o šaktipátu se nikdy nevyřešila a ovlivnila velký kus mého života. No tak jo, tak ovlivnila …J
A je mi jasné, že mnozí oddaní J.Vacka vidí ve vyjádřeních Avataru, že chce Jiřího zničit, vykládají si to jako pan Vacek – tedy zlo, ničení konkurence, pomluvy, márovy síly apod. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Rozumím tomu.
Je to ale začarovaný kruh, celá ta záležitost už žije svým vlastním životem. A nedá se vyřešit tak, že se bude řešit.
KV: Prosím, můžeš zde ještě zopakovat, co se přihodilo během Tvé návštěvy v Ramanášramu? Co tomu předcházelo, jak se vyjádřil představený, s nímž jsi pořídil rozhovor? S Tvým laskavým svolením bychom to mohli zde otisknout. Co následovalo po Tvém návratu? Víme o hanebné iniciativě některých zfanatizovaných lidí, kteří psali své sprostoty o Avataru do Ramanášramu ve snaze tím posloužit panu Vackovi, a následně sprostě pomlouvali nakladatelství Avatar a Tebe na webu Jiří Vacek-Satguru. Můžeš se k tomu laskavě vyjádřit?
DM: Když se události daly do pohybu a věděl jsem, že do Tiruvannamalai pojedu, slyšel jsem takové zvěsti, nepodložené, že Ramanašram Jiřímu Vackovi vzal práva na vydávání knih o Ramanovi Mahárišim. Nevěděl jsem, jestli autorských nebo překladů, nic podrobného. Zatímco o každém (bez urážky) „prdu“ jsme se na stránkách Jiřího Vacka dozvěděli okamžitě, v tomto bylo ticho po pěšině. Tak jsem se pana prezidenta Ramanašramu V.S. Ramanana zeptal, co je na tom pravdy a proč, pokud to pravda je, se k takovému kroku rozhodli.
Řekl mi toto:
“Mr. Vacek has written quite a few articles in our ashram magazine, years and years ago and they are all very good.And Ashram has also permitted him to translate some other publications into Czech.But recently, some time back I was informed about his autobiography that is his own story where in - he has claimed that he has attained self-realization.And he has a lot of following – and he preaches, he started preaching, interpreting Bhagavans teachings - in his own way.As I do not know his language, I am afraid whether his interpretations are correct or wrong. When Maharishi he has said he is very much present Why not just translate his words and leave this index aspirance to get claim behind directly from the Maharishi himself.Because of this fear I have decided not to agree for his translating any more publications.Though he has been…, he has tried to correspond with me and as he said who am I to quote from his autobigraphy, then I have not even answered those letters and I stopped corresponding with him.This is my view on this subject."
Překlad:"Pan Vacek napsal před lety v našem( ašramovmé) časopise několik článků a všechny byly velmi dobré.Ášram mu také povolil přeložit některé další publikace do češtiny.Avšak nedávno jsem byl informován o jeho autobiografii, která je jeho vlastním příběhem, a ve které proklamoval, že dosáhl seberealizace.Má mnoho následovníků, veřejně mluví, začal kázání, interpretování Bhagavanova učení a to svým vlastním způsobem.Jelikož neznám jeho mateřský jazyk, mám obavu zda-li jsou jeho interpretace správné, nebo chybné.Když Maháriši řekl, že je stále přítomen, proč pouze nepřekládat jeho slova, a ponechat je aspirantům jako ukazatel, a objasnění jejich významu nechat na Mahárišim samotném.Kvůli těmto obavám jsem se rozhodl nesouhlasit s tím, aby překládal další publikace.On se mi snažil psát a psal mi kdo jsem, že cituji z jeho autobiografie. Potom jsem na jeho dopisy neodpovídal a přestal jsem s korespondencí.
Toto je mé stanovisko k této věci."
Vyjádření jsem nahrál na přenosný mp3 přehrávač, který s sebou všude vozím, a zveřejnil. To je všechno. Nikdo mě neinstruoval, nenabádal ani neřídil. Tak jednoduché to bylo. Veškeré další bludné představy o příčinách a důvodech a záměrech, jsou zase a pouze jen bludné představy individuální mysli plné pocitu ohrožení – hledající souvislosti tam, kde nejsou. Nic víc.
Když čtu nyní článek Martina Tomeše o tom, že v denním rozvrhu Ramanašramu chybí atmavičára, tak se musím smát nad naprostým nepochopením toho, co se v Ramanašramu a vůbec u Arunáčaly děje. To je právě ona litera, která zabíjí Ducha. Lpění na nauce (co to vůbec je, ta nauka? Já jsem je Já jsem, pouze Já jsem JE. Jaká jiná nauka je třeba? Která jiná se musí bránit? Cožpak není všechno v Božích rukou? Cožpak není Vědomí TO, co sama sebe odráží v Projevení a „řídí ho“? Proč se do toho pořád pleteme? No protože jsme ega, která si myslí, že mají samostatnou existenci a vůbec, že o něčem rozhodují. Právě to, že Jiří Vacek nechápe skutečnou neskutečnost Projevení, je výraz ega, právě to, že tolik proti egu bojuje, je výraz ega, chápete?), na konceptech, ze kterých se dělá pravda – to je ten problém. To je ten začarovaný kruh samsáry.
KV: Dane, měj se pěkně, děkuji za rozhovor.
Není zač. Ještě závěrem: V úvodu k tomuto rozhovoru píšeš: „Prokáže se tak pravda a skutečnost, že pan Jiří Vacek stále lže. Lže nejen o sobě, ale zejména o lidech a skutečnostech, po kterých mu nic není.“ Mám dojem, že o pravdu v těchto případech vůbec nejde.
Hezky (s celým tím vnitřním rozporem) to vystihl jeden Vackův oddaný. Jako reakci na rozbor „o Pravdě“ napsal: „...já samozřejmě nemám na to soudit pravdu a chápu Tvé rozbory mého dopisu, ale nesouhlasím s Tebou ani za mák a tak to ber jo?“ (nemá na to, ale nesouhlasí. No tak na to asi má, ne? Respektive – dělá to!) Ale já to tak beru, tady přece nejde vůbec o to, aby mi někdo věřil nebo souhlasil. Vůbec nepotřebuji, aby se mnou souhlasil, ale když píše o Pravdě, a často se s ní kde kdo ohání, tak proč tu Pravdu tedy opravdu nehledá? Nejde o to, aby mi věřil a souhlasil se mnou, ale aby sám pro sebe Pravdu našel. A jak může Pravdu najít, když ji vědomě odmítá jen proto, že věří tomu, co sám neprozkoumal, pouze přejal a nyní v tom rádoby bezpečném postoji setrvává? Závěr jeho úvah je jasný: „Ať to dopadne jak chce-patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“. Musím ocenit jeho pevnost, ale s hledáním Pravdy to příliš nesouvisí. A to je přesně ten rozhodující moment: „Ať to dopadne, jak chce, patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“ Je to upřímné a otevřené prohlášení. Jinými slovy (netvrdím, že tato parafráze je jediná možná): není důležité, jak to opravdu je, věřím tomu, že je to tak, jak tomu věřím a vyhovuje mi to. Není pro mě důležité, zda Jiří Vacek a lidi kolem něj třeba někdy lžou, manipulují atd., ale já si Ho i Jich vážím, takže na mě nechoď s nějakou pravdou a spisky po internetu, akorát mě tím rozčiluješ, protože to je nefér a nabouráváš tím mojí ulitku bezpečí. A tak se musím bránit a bránit ty, kterých si vážím. To je v pořádku, rozumím takovému postoji, ale s Pravdou to nesouvisí.
Různá učení jsou rozporná. Hodnoty různých učitelů jsou různé. V přírodě neexistuje jiný soulad než z pohledu toho, že vše je Jedním. To je jediný soulad. Všechno ostatní je v dualitě, v neustálém pohybu a změně (W. Liquorman). Proto si myslím, že tyto spory se nemohou vyřešit tím, že se budou řešit. Jako ukázka toho, kam může podobná věc dojít, je to ale skvělé poučení.
Mnoho přátel mi radí, ať už se tím proboha nezabývám, ať nechám věci být, ať se nezaplétám. Zapletl jsem se v dobré víře, že se tím pomůže něco objasnit nebo vyřešit. Bylo to naivní, ale nemohl jsem jinak. Přítel, kterého si velmi vážím, mi nedávno poradil, cituji: Osvoboďte se od touhy dokazovat pravdu. To je veliká překážka na cestě. Sám se staňte skutečnou pravdou a světské události nechte klidně plynout.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
KV: Co si myslíš o vyjádření pana Vacka ve 12. dílu jeho pamětí "Jak jsem..." (str. 148), že jste prý "čerpali a čerpáte pomoc na návštěvách u Vackových, když je jen a jen na mistrovi, zda a komu ji poskytne"? Nepopírá zde pan Vacek jeden ze svých "mistrovských" výroků, že mistr je jen jeden a je jím Bůh? Nebo jiný výrok, že mistr není osoba, není jím Jiří Vacek, ale vědomí já jsem, co z jeho osoby tryská? Na tomto by totiž nebylo rozhodování, komu poskytnout "pomoc", kterou jste čerpali. Kterého tedy mistra má zde panVacek na mysli? To, co z jeho osoby vyzařuje či tryská, anebo svou osobu - sebe coby satgurua? Pokud jím zde rozumí svou osobu (také koho, co jiného?), odporuje (ale i dalšími svými výroky o sobě coby mistrovi i skutečnostmi, že se nechá titulovat "Drahý Mistře - s malým ale i s velkým "M") svému prohlášení, že osoba není mistr.
DM: Omlouvám se, ale 12. díl „Jak jsem hledal..“ jsem nečetl a číst nebudu. To, na co se ptáš, jsou zákonité rozpory, které pramení z toho, když člověk pozná Já, ale zkušenost není trvalá (= nedošlo k rozpuštění v Já = ego trvá, leckdy umně zastřené a latentně působící) a člověk přesto začne vystupovat jako mistr. Jistě, proč ne ( i když v těchto záležitostech bych byl velmi opatrný ), ale jakmile začne domýšlet nauku, prožitky, souvislosti, příčiny, důsledky, posuzování domnělých ostatních a světa a různých postupů skutečných mistrů apod. PODLE SEBE = PODLE VYBAVENÍ A NASTAVENÍ SVÉ OMEZENÉ SUBJEKTIVNÍ MYSLI (a jinou k dispozici nemá) a z pozice mistra vystupuje, pak vznikají tyto problémy. Mistrem, a to má pan Vacek samozřejmě pravdu, je jen a pouze Já jsem, Vědomí samo. Ale proč pak nenechat na Já jsem, na skutečném Mistrovi, na Bohu všechno další? Vždyť není nic než Já jsem. A skutečný Mistr toto žije a ví. Cožpak ego, které se rozpustilo v Já něco takového vnímá? Žije? Řeší? Nikoli. Protože prostě není (dobrá, spálený provaz…). Toto může žít pouze ego, které se v určitých časových intervalech v Já uvědomuje a částečně rozpouští a oslabuje, je to houpačka, ale nikoli Nejvyšší stav. Nikoli Mahárišiho sahadža samádhi. Pokud „mistrovská osoba“ – a to je poměrně přesné vyjádření pro jedince, který zná Já, ale není Já plně, bezusilovně, neměnně – vystupuje jako mistr s plným dosažením, zákonitě se zaplete do podobných rozporů. Pořád trvá cosi, co se nepodvolilo Mistrovi samému = Já jsem. Ego nezmizelo. A teď, ten paradox (i když ve skutečnosti ne paradox, protože právě toto je egu vlastní = vymezování), odsuzuje a hodnotí jiná ega, jako by samo egem nebylo !!!
Úplně jednoduše: mistr poznává mistra a ego poznává ego.
KV: Co podle Tebe měl Jiří Vacek na mysli, když napsal ve svých pamětech ve 12. dílu, na str. 148, "Danu Moravcovi a jemu podobným" že si prý "osobují právo chovat se k mistrovi, jak se jim zlíbí." Chápe zde patrně mistra stále jako osobu? Čili nikoliv jako to, co z oné osoby tryská? Je to tedy důkaz jeho vylhávání. Proč na další straně vyčítá: "Na mou obranu nenapsal nic"? A ještě o stránku dál (dehonestacemi tedy umí pan Vacek zaplňovat své paměti dosti) se opět přirovnává k Ježíši, žes prý jej zapřel před lidmi. Dále(str. 150) že prý za jeho pomoc (ejhle, to je ona "pomoc mistra") "se odměňuješ jen svým blátem"? Proč to vše píše, co si o tom myslet?
DM: Došlo k povýšení subjektivního vidění světa na (jako) objektivní. Pořád nemohu pochopit, že nechápe Projevení v Celku a jako Celek, kde vše je odrazem Zdroje v Sobě samém, kde vše je přesně na svém místě, kde se zdánlivé protiklady stírají, kde svět, viděný jako nebožský a plný utrpení, je beze změny světa samého (protože svět sám jako takový samostatnou existenci nemá), ale změnou náhledu a pochopení, Seberealizace, viděn TAKOVÝ, JAKÝ JE. Tedy jako Vědomí samo, jako Já.
A přitom je tak jednoduché opustit subjektivní a omezený náhled, který je vždycky plný strachu a obav a vymezování se a posuzování a stávání se někým a obran a opodstatnění obran a NEPRAVDY. Vidět věci takové, jaké jsou, znamená s pokorou a úžasem sledovat Boží dění, neustálý pohyb a změnu Projevení, které v posledku je ne-dvojné od Neprojevení. A hrát jakoukoli roli. Stejně se musí hrát. Stejně jsou hrány. My, domnělí všichni, hrajeme role v tomto dramatu a ničí role není zlá nebo dobrá, horší nebo lepší, jsou takové, jaké jsou (a není to jedinec, kdo rozdává karty).
Na to ale nejsou slova. A jak krásně jsme si o tom mohli zároveň popovídat i mlčet…. Ale nemohli, protože Jiří prostě trvá na instituci mistra. Bere se strašně moc vážně. No tak ji má. Ale není to Skutečné.
Domnělý každý nějak jedná a domněle koná, Jiří Vacek je prostě součástí Projevení jako kdokoli jiný (Dan, Avataristi, Vackovci….), nemám s tím problém. Někdy přijde reakce, jindy ne, všechny ty „spory“ jsou prostě jedním z mnoha projevů Projevení. Jen nechápu, že nechápe, že to není pravdivé. A že o toto vůbec nejde. A dokud bude svým postojem tvrdit, že o toto jde, vždycky tu bude něco nebo někdo, kdo mu nastaví zrcadlo a bude jemu známými či jeho oslovujícími prostředky říkat, ne, nejde o toto.
František Drtikol mohl být mistrem a zároveň v KSČ. Míla Tomášová byla i nebyla žačkou Ramany Mahárišiho, opravdu záleží na úhlu pohledu (Ramana trval na tom, že žádné žáky nemá, Ramana jako Přítomnost JE učitelem všeho a všech neustále, ale pak už to není Ramana). Eduard Tomáš nevyslal žádný signál zádušní mší, a pokud, tak pro někoho, kdo to tak CHCE vidět, Avatar nechce zničit konkurenci, Avataristi jen reagují na lži a polopravdivá domýšlení událostí a jevů, které se prostě děly jinak. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Také jsem k tomu byl puzen. Otázka lži o šaktipátu se nikdy nevyřešila a ovlivnila velký kus mého života. No tak jo, tak ovlivnila …J
A je mi jasné, že mnozí oddaní J.Vacka vidí ve vyjádřeních Avataru, že chce Jiřího zničit, vykládají si to jako pan Vacek – tedy zlo, ničení konkurence, pomluvy, márovy síly apod. A přesně chápu, že jsou k tomu puzeni. Rozumím tomu.
Je to ale začarovaný kruh, celá ta záležitost už žije svým vlastním životem. A nedá se vyřešit tak, že se bude řešit.
KV: Prosím, můžeš zde ještě zopakovat, co se přihodilo během Tvé návštěvy v Ramanášramu? Co tomu předcházelo, jak se vyjádřil představený, s nímž jsi pořídil rozhovor? S Tvým laskavým svolením bychom to mohli zde otisknout. Co následovalo po Tvém návratu? Víme o hanebné iniciativě některých zfanatizovaných lidí, kteří psali své sprostoty o Avataru do Ramanášramu ve snaze tím posloužit panu Vackovi, a následně sprostě pomlouvali nakladatelství Avatar a Tebe na webu Jiří Vacek-Satguru. Můžeš se k tomu laskavě vyjádřit?
DM: Když se události daly do pohybu a věděl jsem, že do Tiruvannamalai pojedu, slyšel jsem takové zvěsti, nepodložené, že Ramanašram Jiřímu Vackovi vzal práva na vydávání knih o Ramanovi Mahárišim. Nevěděl jsem, jestli autorských nebo překladů, nic podrobného. Zatímco o každém (bez urážky) „prdu“ jsme se na stránkách Jiřího Vacka dozvěděli okamžitě, v tomto bylo ticho po pěšině. Tak jsem se pana prezidenta Ramanašramu V.S. Ramanana zeptal, co je na tom pravdy a proč, pokud to pravda je, se k takovému kroku rozhodli.
Řekl mi toto:
“Mr. Vacek has written quite a few articles in our ashram magazine, years and years ago and they are all very good.And Ashram has also permitted him to translate some other publications into Czech.But recently, some time back I was informed about his autobiography that is his own story where in - he has claimed that he has attained self-realization.And he has a lot of following – and he preaches, he started preaching, interpreting Bhagavans teachings - in his own way.As I do not know his language, I am afraid whether his interpretations are correct or wrong. When Maharishi he has said he is very much present Why not just translate his words and leave this index aspirance to get claim behind directly from the Maharishi himself.Because of this fear I have decided not to agree for his translating any more publications.Though he has been…, he has tried to correspond with me and as he said who am I to quote from his autobigraphy, then I have not even answered those letters and I stopped corresponding with him.This is my view on this subject."
Překlad:"Pan Vacek napsal před lety v našem( ašramovmé) časopise několik článků a všechny byly velmi dobré.Ášram mu také povolil přeložit některé další publikace do češtiny.Avšak nedávno jsem byl informován o jeho autobiografii, která je jeho vlastním příběhem, a ve které proklamoval, že dosáhl seberealizace.Má mnoho následovníků, veřejně mluví, začal kázání, interpretování Bhagavanova učení a to svým vlastním způsobem.Jelikož neznám jeho mateřský jazyk, mám obavu zda-li jsou jeho interpretace správné, nebo chybné.Když Maháriši řekl, že je stále přítomen, proč pouze nepřekládat jeho slova, a ponechat je aspirantům jako ukazatel, a objasnění jejich významu nechat na Mahárišim samotném.Kvůli těmto obavám jsem se rozhodl nesouhlasit s tím, aby překládal další publikace.On se mi snažil psát a psal mi kdo jsem, že cituji z jeho autobiografie. Potom jsem na jeho dopisy neodpovídal a přestal jsem s korespondencí.
Toto je mé stanovisko k této věci."
Vyjádření jsem nahrál na přenosný mp3 přehrávač, který s sebou všude vozím, a zveřejnil. To je všechno. Nikdo mě neinstruoval, nenabádal ani neřídil. Tak jednoduché to bylo. Veškeré další bludné představy o příčinách a důvodech a záměrech, jsou zase a pouze jen bludné představy individuální mysli plné pocitu ohrožení – hledající souvislosti tam, kde nejsou. Nic víc.
Když čtu nyní článek Martina Tomeše o tom, že v denním rozvrhu Ramanašramu chybí atmavičára, tak se musím smát nad naprostým nepochopením toho, co se v Ramanašramu a vůbec u Arunáčaly děje. To je právě ona litera, která zabíjí Ducha. Lpění na nauce (co to vůbec je, ta nauka? Já jsem je Já jsem, pouze Já jsem JE. Jaká jiná nauka je třeba? Která jiná se musí bránit? Cožpak není všechno v Božích rukou? Cožpak není Vědomí TO, co sama sebe odráží v Projevení a „řídí ho“? Proč se do toho pořád pleteme? No protože jsme ega, která si myslí, že mají samostatnou existenci a vůbec, že o něčem rozhodují. Právě to, že Jiří Vacek nechápe skutečnou neskutečnost Projevení, je výraz ega, právě to, že tolik proti egu bojuje, je výraz ega, chápete?), na konceptech, ze kterých se dělá pravda – to je ten problém. To je ten začarovaný kruh samsáry.
KV: Dane, měj se pěkně, děkuji za rozhovor.
Není zač. Ještě závěrem: V úvodu k tomuto rozhovoru píšeš: „Prokáže se tak pravda a skutečnost, že pan Jiří Vacek stále lže. Lže nejen o sobě, ale zejména o lidech a skutečnostech, po kterých mu nic není.“ Mám dojem, že o pravdu v těchto případech vůbec nejde.
Hezky (s celým tím vnitřním rozporem) to vystihl jeden Vackův oddaný. Jako reakci na rozbor „o Pravdě“ napsal: „...já samozřejmě nemám na to soudit pravdu a chápu Tvé rozbory mého dopisu, ale nesouhlasím s Tebou ani za mák a tak to ber jo?“ (nemá na to, ale nesouhlasí. No tak na to asi má, ne? Respektive – dělá to!) Ale já to tak beru, tady přece nejde vůbec o to, aby mi někdo věřil nebo souhlasil. Vůbec nepotřebuji, aby se mnou souhlasil, ale když píše o Pravdě, a často se s ní kde kdo ohání, tak proč tu Pravdu tedy opravdu nehledá? Nejde o to, aby mi věřil a souhlasil se mnou, ale aby sám pro sebe Pravdu našel. A jak může Pravdu najít, když ji vědomě odmítá jen proto, že věří tomu, co sám neprozkoumal, pouze přejal a nyní v tom rádoby bezpečném postoji setrvává? Závěr jeho úvah je jasný: „Ať to dopadne jak chce-patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“. Musím ocenit jeho pevnost, ale s hledáním Pravdy to příliš nesouvisí. A to je přesně ten rozhodující moment: „Ať to dopadne, jak chce, patřím k lidem kolem Jiřího, protože si Ho a Jich vážím.“ Je to upřímné a otevřené prohlášení. Jinými slovy (netvrdím, že tato parafráze je jediná možná): není důležité, jak to opravdu je, věřím tomu, že je to tak, jak tomu věřím a vyhovuje mi to. Není pro mě důležité, zda Jiří Vacek a lidi kolem něj třeba někdy lžou, manipulují atd., ale já si Ho i Jich vážím, takže na mě nechoď s nějakou pravdou a spisky po internetu, akorát mě tím rozčiluješ, protože to je nefér a nabouráváš tím mojí ulitku bezpečí. A tak se musím bránit a bránit ty, kterých si vážím. To je v pořádku, rozumím takovému postoji, ale s Pravdou to nesouvisí.
Různá učení jsou rozporná. Hodnoty různých učitelů jsou různé. V přírodě neexistuje jiný soulad než z pohledu toho, že vše je Jedním. To je jediný soulad. Všechno ostatní je v dualitě, v neustálém pohybu a změně (W. Liquorman). Proto si myslím, že tyto spory se nemohou vyřešit tím, že se budou řešit. Jako ukázka toho, kam může podobná věc dojít, je to ale skvělé poučení.
Mnoho přátel mi radí, ať už se tím proboha nezabývám, ať nechám věci být, ať se nezaplétám. Zapletl jsem se v dobré víře, že se tím pomůže něco objasnit nebo vyřešit. Bylo to naivní, ale nemohl jsem jinak. Přítel, kterého si velmi vážím, mi nedávno poradil, cituji: Osvoboďte se od touhy dokazovat pravdu. To je veliká překážka na cestě. Sám se staňte skutečnou pravdou a světské události nechte klidně plynout.
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka
Redakce KV obdržela od „ctitele učení Ramany Mahárišiho“ sofistikovaný rozbor článku Jiřího Vacka „Základ cesty do jednoty“. Jde o principiální polemiku s Vackovou „naukou o jednotě“, jež se bláhově pokouší nazřít a uchopit Jednotu. Otiskujeme v plném znění.
Jak si zajistit dlouhotrvající nepochopení základních principů duchovní cesty, aneb „Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka“
Dovolím si jen relativně krátký úvod, přijde mi totiž jako důležité zveřejnit některé své myšlenky. Pan Vacek píše mnoho. Ne vždy ale píše věci, které mají nějakou nápomocnou hodnotu. Poslední dobou stále více píše o tématech, která považuje za důležitá a která se proto snaží mocí mermo alespoň nějak uchopit. Bohužel, pan Jiří Vacek je již tak svázán s nepochopením základních principů duchovních zákonů, že zřetelně zaměňuje významy, které by měl uchopit, za významy, které již „pochopil“. Proto se v jeho textech neustále objevuje nepochopení principu vztahu Boha a Individuality (on se ve své nerozvážnosti domnívá, že to jsou dva popisy se stejným obsahem, rozdíl mezi pojmy brahma a átman zatím nepostřehl), které se na jedné straně snaží rozdvojit na „dobré“ Já a „zlé“ Ego, a na straně druhé se zase snaží uchopovat pojem Všeobjímající Jednota.
Bohužel, jeho vlastní přesvědčení, neustále dotované jeho obdivovateli, že on sám již dospěl k cíli duchovní stezky - a to navíc i jako „osoba Jiřího Vacka“(!) - mu nedává prohlédnout zcela zřejmé skutečnosti, které ve svém mládí již znal a které mu v době minulé zajistily určitou pozici mezi duchovními lidmi této země. Jeho snaha o osobní výjimečnost jej však dovedla k vydělení se z vnitřního proudu Jednoty. Tato Jednota mu ale stále více a více chybí, a proto se ji neustále snaží ze své vydělené pozice uchopit a pochopit.
To vše by bylo akceptovatelné, kdyby se sám vnímal jako ten, který teprve objevuje sama sebe. Avšak on svá hledání a přemílání slov a vět publikuje. A co je na tom zcela nejhorší, on je publikuje (i nechává publikovat) jako „návody“ pro hledající. Jeho poslední pokus o uchopení Jednoty je již tak zavádějící, že je velice pravděpodobné, že podle tohoto návodu lze spíše dosáhnout vnitřní rozpolcenosti vsugerovaných představ než čehokoli jiného. Následující poznámky tedy nechápu jen jako kritiku textu, snažím se spíše o názorné dotažení jednotlivých ideí k jejich uskutečnění, s poukázáním, kam tato idea vede a co akcentuje, jak pozměňuje vnímání vědomí a jaké toto pozměňování přináší důsledky.
Mezi námi jsou totiž nemnozí, kteří jsou schopni intuitivně cítit tyto – silou osobnosti Jiřího Vacka překrývané – rozpory, a jen nemnozí na podkladě svého intuitivního vnímání skutečnosti jsou schopni jako labutě svým citlivým jazýčkem oddělovat vodu od kalu. Většina nás se nechá podobnými líbivými formulacemi dotlačit do pozice, ve které nastane krize identity a tu „řeší“ po svém, většinou proto, protože autor líbivých frází nemá sdostatek zkušenosti, jak zareagovat a případně i pomoci v takové krizové situaci. Proto pokládám za velmi účelné takovýmto krizím předcházet. A to je pravý důvod mých poznámek k textu pana Jiřího Vacka.
Základ cesty do jednoty (Ing. Jiří Vacek)
(http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktualni-clanky/zaklad-cesty-do-jednoty)
14.04.2007
Stavu jednoty dosahujeme tím,
Škoda, že pan Vacek neuvedl, o jakou „jednotu“ v jeho pojednání vlastně jde, protože už v tomto prohlášení se vymyká jakékoli totožnosti s Jednotou, popisovanou v jógové praxi. Jednota v józe není stav „někoho“, kdo může tohoto stavu „dosáhnout“. Jednota je zde stále a my si můžeme jógovou praxí pouze uvědomit - v jógové terminologii „realizovat“ - tuto, na naší vůli nezávislou, skutečnost. Jednota ve světě jógy, ve svém principu, popírá existenci „nejednoty“ jako rovnocenné formy Bytí, hovoří pouze o bytí zahaleném závoji Máji, které se jako zdánlivá „nejednota“ nezkušenému pozorovateli může „jevit. A ihned dodává, že tyto závoje Máji je potřeba rozevřít a prohlédnout a poskytuje k tomu nepřeberné množství různých metod.
že k ní vedeme
Zjevně se pan Vacek cítí být nadřazen jím popisované jednotě, protože si nejen nepřipouští svou totožnost s ní, ale naopak nám předkládá to, že k ní „něco“ („pozornost vědomí“ a „moc vědomí“) uvědoměle „vede“.
pozornost a tím i oživující moc vědomí. Úměrně tomu, kolik pozornosti věnujeme jednotě a jak dlouho, odnímáme pozornost nejednotě a tím i moc vědomí, která je za ní.
Zde je na místě zcela zásadní otázka, zda je cílem snažení pana Vacka ona – jím blíže neupřesněná - „jednota“, anebo zde popisovaná „moc vědomí“. Lze se právem domnívat, že mysl pana Vacka je okouzlena právě onou „mocí vědomí“ a zde popisovaná jednota je pouze jednou z „nutných předstupních stanic“ k ovládnutí této „moci vědomí“ a přivlastnění si všeho, co tato „moc vědomí“ nabízí.
Tím je naše vědomí jednoty posilováno a nejednota zeslabována.
Děje se tak buď vědomým ovládáním pozornosti vůlí nebo nevědomě láskou a touhou. Pokud tyto dvě své schopnosti – vůli a lásku dokážeme sjednotit a namířit k jednotě, náš postup je velmi rychlý. Jsou-li naše vůle a láska, její touha
Zde zřejmě pan Vacek - sám pro sebe - nalezl definici „lásky“, a to takovou, že láska je „touha vůle“. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku – já nesouhlasím a tedy ani ruku nezvedám.
v rozporu, jsme vnitřně rozpolceni a výsledky jsou s tím v souladu. V takovém případě bychom se měli přednostně zaměřit na dosažení souladu vůle a lásky. K tomu je nutná buddhi, mysl a rozum, které své poznání čerpají z božské inteligence.
Zde pan Vacek prezentuje své „zkušenosti“, kdy mysl (antakarana), a její funkce rozlišovací (buddhi - intelekt) a funkce úsudku (manas – rozum) mohou mít nějaké „své poznání“. Vzhledem k seřazení není ani k podivu, že nezapsal také další funkci mysli – paměť (čitta), která asi „své poznání“ tedy mít nemůže...
Vše, co je v Bohu, je i v člověku.
S tímto by se dalo úspěšně polemizovat, neboť Bohu je vlastní nesmrtelnost a – ač pan Vacek by rád na toto zapomenul – člověku je dána Bohem do vínku pomíjivost.
Vždy platí: „Jak nahoře, tak i dole“. Rozdíl,
Nelze se nad zkratovou „spletitou cestou myšlenky k sebepopření“ nepozastavit. Takže: jak to je doopravdy? Je „jak nahoře , tak i dole“ anebo existuje nějaký „rozdíl“? Anebo je zde ona Hermova myšlenka použita jen jako ukázka vlastních „znalostí“ bez dalších souvislostí k popisovanému tématu?
a to podstatný spočívá v současné pokleslosti původně božských principů v člověku.
Zde se, myšlenkami, pan Vacek již pohybuje na – pro něj velmi známém – kluzkém „ledě“ duality. V případě, že je člověk z Boha vydělitelný, Jednota zde nemá místo...
Ty nejen poklesly, ale ztratily mezi sebou spojení a existují a působí, jako by existovaly od sebe odděleně, ač ve skutečnosti tvoří jednotu.
Pokles od Boha má za následek nejen ztrátu vědomého spojení s ním, ale i nejednotu vědomí, mysli, těla, člověka a světa, ve kterém žije.
Prvým vědomým krokem k jednotě je pozvednutí každé složky člověka k Bohu, k odpovídajícímu božskému principu a spojení s ním. Teprve tehdy, když se celý člověk vrátí k Bohu, můžeme v božské úrovni obnovit i jejich spojení, odstranit klam jejich oddělenosti neboli dosáhnout vědomě jednoty.
Případné komentáře vyznačeného neuvádím, myslím, že je to jasné již z výše komentovaného.
Z hlediska praxe tyto složky člověka jsou:
1) Vědomí
2) Tvořivá moc vědomí, šakti, ve svých projevech, což je:
a) vše stvořené, projevené, tělo a zevní svět
b) vůle a zákonitost veškerého projevu
c) životní síla, prána
d) inteligence, mysl v jejím stavu buddhi
3) Láska a její touhy
S každou z těchto složek pracujeme zvlášť. Pozvedáváme ji k Bohu a současně je slaďujeme navzájem tak, aby všechny směřovaly k jednotě.
Zde začíná vyvstávat hlavní nedostatek popisované metodiky. Není přesná a konkrétní. Ani jako souhrn nevytváří celek. Její uskutečňování tedy může vést k předem neurčitelným důsledkům.
Práce s vědomím neboli átmavičára
Na stezce átmavičáry, poznání Sebe, pracujeme vědomě s pozorností vědomí. Jako sebe si vědomý pozorovatel ji odtahujeme od ega i světa, a tak se od nich oddělujeme a přivracíme ji k našemu pravému Já, jímž je vědomí Já jsem. Tím, odtažením pozornosti od těla a mysli a jejím vrácením zpět do vědomí, je rozpuštěna největší překážka jednoty, jíž je ego a současně je uvědoměno naše pravé Já, ryzí vědomí Já jsem.
Maharišiho metoda „Atmavičara“ je trošku o něčem jiném, než je zde prezentováno, protože pravá Atmavičara neobsahuje žádnou formu úsilí ve smyslu „oddělování se“ anebo „odtažení pozornosti“. Metoda Atmavičary je pouhé, pozorování své vnitřní identity (posledního pozorovatele) jakožto nezúčastněné a neúčastné entity. Jakákoli manipulace s pozorností totiž vyžaduje přispění – injektáž - vnitřní energie a tedy i přímé vkročení do kruhu zákona příčiny a následku, byť toto vkročení je nazýváno „oddělováním“ anebo „odtahováním“. Stále se totiž jedná o činnost individuality a tedy i o narušování Božské harmonie s cílem tuto individualitu nějak „dokonalit“ anebo přímo „posvěcovat“, v pojetí tohoto výkladu dokonce „sjednotit s Bohem“ což vlastně jinak napsáno znamená „vyzdvihnout na roveň Bohu“.
Když pokračujeme v přivracení pozornosti k Já, Já překračuje naší osobnost i svět a je poznáváno jako neomezené jsoucno, které naši osobnost i svět obsahuje i proniká.
Pokud doslovně provedeme předchozí, stane se něco úplně opačného. Naše individuální vědomí – přispěním energie pozornosti - získá dostatečný energetický potenciál k vytvoření představy námi požadovaného prožitku a vědomí, okouzleno tím „jak to rychle funguje“ nepostřehne svůj odklon od Skutečnosti k představě. Pokud tato představa má stále dostatečný přísun energie, začne se sama „upevňovat“ – vytvářet filtry v mysli, které ji mají ochránit před nenadálým nazřením její skutečné podstaty. Většina lidí má takových filtrů v mysli mnoho (dají se také popsat jako navyklé postupy myšlení, stereotypy, předsudky), jejich činnost nebývá jednoduché odhalit. I proto je vhodné vzniku dalších takových vědomě předcházet.
Uvědomováním si vědomí, které je přítomné ve všech projevených tvarech, je dosaženo vědomé spojení vědomí a jeho tvořivé moci.
Práce s tvořivou mocí vědomí
S tvořivou mocí vědomí pracujeme tak, že rozvíjíme každou její jmenovanou složku zvlášť, aniž bychom je současně od sebe oddělovali.
Již výše byl nastíněn pravděpodobný cíl všeho snažení pana Jiřího Vacka – ovládnutí a způsobilost k použití „moci vědomí“, zde již tedy jen „řečnická otázka ke konkrétnímu bodu tématu“: pokud již pomocí předchozí metodiky mělo být dosaženo stavu nezainteresovaného pozorovatele, proč tento stav znovu rušit aktivním zapojováním vědomí do manipulace s energiemi individuálního vědomí – a tak vědomě vstoupit do kola příčiny a následku (kola karmy)?
Tato práce, ať o tom víme nebo nevíme, se také děje zásadně přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Všechny druhy meditace nejsou ničím jiným než soustřeďováním pozornosti vědomí, která vede s tím v souladu i jeho moc. Přivádí a současně i odvádí tvořivou moc podle svého zaměření. To je pak prvotní příčina, která spouští řetěz dalších příčin a následků v souladu s tímto zákonem.
Ano, to je přímý důsledek manipulace pozorností individuálním vědomím pomocí vůle.
Dobře si pamatujme, že ve všech případech je prvotní příčina společná a tou je přivrácení pozornosti vědomí se svým nevyhnutelným důsledkem, kterým je její současné odvrácení.
Zde se použitý popis dostává na myšlenkové scestí – přivrácení pozornosti se jejím současným odvrácením není jen tak jednoduše pochopitelný popis. Ale vždyť jde jen o jednoduché vyjádření, že pozornost můžeme soustředit pořádně pouze na jediný předmět individuální mysli.
Pozornost vědomí vždy následuje jeho oživující a tvořivá moc jako její příliv na straně jedné a odliv na straně druhé tam, kde ji odvracíme.
I v tom je již jasně projevena jednota vědomí, jeho pozornosti a šakti, tvořivé síly.
Neviděl bych to tak jednoznačně – ten princip je v něčem zcela odlišném. Použitý popis pana Vacka však tuto skutečnost není s to uchopit – z jeho popisu je totiž zcela zřetelně viditelné, že děj přivracování a odvracování pozornosti je zcela souvislý a není v něm místo pro zastavení se a tedy ani uvědomění si Jednoty (stále se pozornost k něčemu přivracuje a od něčeho odvracuje – vše toto jen vytváří a udržuje vědomí duálnosti – uvědomění Duality).
Oddělovat tvořivou moc od vědomí a jeho pozornosti, je velká nevědomost, která rozbíjí jednotu a vytváří nejednotu. Tato pravda platí pro všechny druhy projevů tvořivé moci.
Zde je znovu zcela zřetelně vidět ono scestí popisovaného myšlenkového postupu panem Vackem: na jedné straně popisuje důležitost oddělení, či odtažení pozornosti od světa a jeho předmětů - a zde zase píše, že oddělování se ode všech projevů tvořivé moci je znakem velké nevědomosti.
Další důležitou a platnou pravdou je, že ač jsou projevy tvořivé moci různé, existuje pouze jedna jediná síla, šakti která se různě projevuje. Počínaje zevním tělem a světem, přes životní sílu, mysl, buddhi, vůli a zákonitost, která vládne veškerému projevu, vše je jen jedna jediná síla v různých svých projevech.
S tímto závěrem nelze souhlasit, alespoň do té míry, že i Šakti je pouze projev. Nadto projev nesouvislý, neharmonický, tvořivý i ničivý (tahle charakteristika z celého textu „nějak“ úplně vypadla – možná jde o skrytý filtr v mysli pana Vacka, která se zdá být okouzlena mocí vědomí a manipulací s Šakti). Šakti (tzv. Ženská síla) je ve své pravé podstatě unární doplněk intelektu (tzv. Mužská síla), takže ztotožnění buddhi s projevem síly šakti je do nebe volající nepochopení.
Nejdůležitější z těchto složek je patrně práce s myslí.
I není, pane Vacku. Ani „patrně“, ani jinak. Pokud není cílem ovládnutí síly šakti ke svému osobnímu a individuálnímu využití, není ani nejdůležitější práce s myslí, jakožto hlavním projevem individuality, jejíž hlavním cílem je dosažení nezávislosti na všeobjímající Jednotě.
I zde je základem, ať o tom víme či nikoliv, zaměřování pozornosti vědomí. Bez ní žádná činnost tvořivé síly včetně mysli, není možná.
A není náhodou cílem orientálních nauk právě ono ukončení závislosti vědomí na projevu, tedy ukončení činnosti tvořivé síly ovládané a provozované individuální myslí? Například v Buddhismu je to zcela základní kámen celé nauky, i ve vyšších stupních jógické praxe je ono ukončení úhelným kamenem.
Vycházíme z pochopení, že každá myšlenka, cit, představa, sklon jsou reálné tvořivé síly, které směřují ke svému uskutečnění ve světě.
Takové pochopení má ale jeden předpoklad – musí existovat ztotožnění individuální mysli s vědomím. Tento předpoklad ale zákonitě vylučuje ustavení pohledu Jednoty, takže takové „pochopení“ vede jednoznačně jen k hlubšímu ponoření vědomí do individuality a tím také k hlubší ztrátě vědomí Jednoty. Takový – ad absurdum dotažený – pohled individuality vede zcela přímo do pekla individuální samoty, ztráty kontaktu s intelektem a posléze i s tvořivými silami, upadnutí vědomí do mrtvolné ztuhlosti vnitřní pustoty.
Myšlení je tvoření, a proto je v tomto smyslu vytvářením našeho příštího osudu. Proto je tak důležité vědomé řízení všech duševních činností na základě správného názoru, který uplatňujeme důsledným rozlišováním – vivékou. To je očista mysli. Účinné vlády nad myslí se dosahuje odtotožněním se od mysli ve smyslu všech jejích výtvorů v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co myslí, cítí, představuje si a vnímá.
Zpočátku – byť trošku neuspořádaně – je patrná myšlenka, která by mohla mít potenciál zapeklitou situaci s upadnutím do omezení vnímání individuální myslí rozplést, avšak závěr zřetelně ukazuje, že pan Vacek zatím bloudí v teoretickém popisu a ve slovech samých. Byť by stačila i jen špetka praktické zkušenosti, aby bylo zřejmé, jak to se vztahem onoho „sebe si vědomého pozorovatele“ a těmi „výtvory mysli“ ve skutečnosti doopravdy je.
Čím je mysl čistší a čím víc je pozvednuta k Bohu, tím víc se v ní zrcadlí božská moudrost, neboli buddhi, kterou se učíme znát a chápat Boha a rozumět mu nejen v přímé zkušenosti, ale i duchovním rozumem. To není pouhá filosofie, hra s pojmy, ale přímé intuitivní poznávání božích pravd. Někdy se tomu říká vhled.
Dejme tomu, že budeme vhled považovat za intuitivní zření Božích pravd. Není však možné předpokládat, že buddhi je zrcadlení božské moudrosti v individuální mysli. Natož aby se mohlo počítat s nějakým „pozvedáváním mysli k Bohu“. Ve skutečnosti jde o zcela opačnou metodu – odpoutáváním se od zaměření vědomí na individuální mysl se vědomí automaticky „rozšiřuje“ a při plném odpoutání se od individuality, předkládané individuální myslí jako skutečnost, vyvstane Skutečnost zcela sama jako jediný obsah vědomí (který nikdy nezmizel, jen byl překryt oním zaměřením se na individualitu a tak pouze ignorován).
V prvé řadě je správným porozuměním zákonitostem duchovní praxe, které je nesmírně důležité pro náš vlastní duchovní růst, ale i pro vedení druhých.
Ano, právě ono vedení druhých je tématem Vašeho textu. Jen jste jim jaksi zapomněl sdělit, kam že je vlastně „vedete“.
Obdobně pracujeme i se světem a tělem. Odvracíme od nich pozornost a tím i oživující moc vědomí, a tak se vymaňujeme z jejich moci. Tělo jednak čistíme vnitřní pránájámou, jednak rušíme totožnost s ním, jak je uvedeno, pomocí obracení pozornosti na vědomí, které je oživuje, ale je od těla různé.
Ta různost vědomí a těla je silně diskutabilní, hlavně proto, protože vědomí tělo bezezbytku tvoří (například bez toho by nemohly vůbec fungovat tělesné smysly). Z nastiňovaného pohledu Jednoty ale nějaké to tělo je jen snem mysli, není vůbec skutečné, takže o nějaké různosti nelze mluvit vůbec. (Pro objasnění – pokud mluvíme o různosti, mluvíme o dvou nezávislých entitách, a to je z hlediska Jednoty holý protimluv).
Vnitřní pránájáma pracuje – opět pomocí pozornosti vědomí – přímo s životní silou. Čistí ji od pokleslých a zlých energií,
Pominu-li otázku, kde se takové „pokleslé a zlé“ energie „berou“, bylo by docela zajímavé, kdyby pan Vacek zkusil popsat, kam se takové energie „podějí“. Vezmu-li v potaz harmonický zákon zachování, myslím, že pan Vacek nemá zrovna lehký úkol.
obnovuje její proudění v jemném těle, oživuje s ní činnost zejména vyšších duchovních čaker. Nakonec se nad hlavou mění ve světlo, nejvyšší projev tvořivé moci. Pak klesá dolů tělem až pod nohy, a vytváří světelné tělo. Nad hlavou dochází ke spojení světla s vědomím, obnovuje se jejich jednota, což je ona mystická svatba, obnova jednoty vědomí a světla, šakti.
Trošku „diletantský“ popis něčeho, co mystici nazývají „výměna světel“. S mystickou svatbou to ale nemá pranic společného. V mystické svatbě totiž světlo nevystupuje jako tvůrčí entita, je pouze projevem sjednocení jiných entit.
Pro ty, kteří kráčejí stezkou poznání nebo síly, je rozhodující vůle.
Ne, není tomu tak – pokud nemluvíme pouze o „důležité“ složce. Vůle vystupuje jako rozhodující charakteristika ve stezce Královské jógy, stezka Poznání má jako rozhodující charakteristiku schopnost rozlišování. Ale to by si snad autor knih s podobnými názvy plést neměl…
Jen vůle neochvějně a neustále obracející pozornost k Bohu nebo k pravému Já, což je totéž, je může dovést k cíli stezky.
Nechci se plést do podružných nepřesností, ale pro čtenáře by v daném kontextu asi bylo podnětné zjistit si něco o rozdílu významů pojmů brahma a átman z knih, které se touto tématikou skutečně zabývají. Pan Vacek je úspěšně plete již dlouhou dobu a na mnohá upozornění nijak nedbá.
Silná vůle je na stezce nezbytností, ale sama o sobě nestačí. Je nutné ji vést správným směrem, což dokáže výhradně buddhi. V tomto smyslu nestačí pouhé poznání Já, dosažení světla nebo lásky. Bez buddhi jsme duchovními slepci, kteří tápou a dopouštějí se i omylů, protože nemají přístup k božské moudrosti. Zůstává jim skryta, a proto jim zůstává skryt i Bůh, nejvyšší Skutečnost jako celek. Nežijí celou jednotu, ale pouze její části; jejich rozum zůstává v nejednotě neboli oddělenosti od Boha.
Je vidět, že pan Ing. Jiří Vacek již přejal mnohé z formulací, které v minulosti poukazovaly na mnohem výstižnější popis Skutečnosti než ty jeho, v minulosti využívané. Ať si tedy na ty různé konference či diskusní skupiny hartusí, jak chce - přebírání výrazových prostředků jej usvědčuje z pochopení jejich velkého přínosu pro něj samého a následně i pro všechny jemu na rtech visících.
Bohužel, ne vždy je ta či ona formulace pochopena do svých důsledků, takže stále je potřeba vše znovu a znovu vysvětlovat a stavět do pravého světla.
V tomto případě je však již odklon obsahu od nadpisu tak alarmující, že je nutné zajistit jeho publikaci, která na autorském serveru již z principu „Jiří Vacek – Satguru“ není ani myslitelná.
Základem je neschopnost Jiřího Vacka se orientovat v pohledu Jednoty. Samotný nekomentovaný text se jeví jakousi první vlaštovkou se k tématu Jednoty doopravdy postavit čelem a tedy si s sebou nese i všechny nedostatky pokusu přejít z ryze dualistického popisu na popis nedualistický.
Bohužel, pokud by tento text byl pochopen jinak, než jen pokus o autentizaci „nových“ postupů - například jako učební metodický text (k čemuž se nás autor snaží svést názvem uvedeným u vlastního textu) – dostaví se ryze nepříjemné důsledky – srovnatelné s důsledky rady hasit elektrické přístroje pod napětím vodním hasicím přístrojem.
Manipulace pozorností pomocí ryze individualizovaného vědomí vede zákonitě ke vzniku závislosti mysli na manipulovaných entitách – vzniku souvislostí příčiny a důsledku, také zvaného Zákonem Karmy. Pokud tato manipulace probíhá za podpory osobní vůle, vede zcela jednoznačně k aplikaci sugesce, která je v přímém rozporu k uvědomování si Skutečnosti. Ti, kdož si nedali říci a přesto (možná i právě proto) podobně orientovanou metodu použili, následný stav vědomí popisují ve vzácné shodě jako stav „mrtvolné pustoty“, „kruté opuštěnosti“ a posléze – po pochopení zde vypsaných souvislostí – také „naduté povýšenosti“ a „přezíravosti“.
Mnohem přesnějším – než použití popisu „přivrácení“ a „odvrácení“ pozornosti – je popis převzatý z poznámek swami Vivekanandy a z přednášek Jiddu Krišnamurtiho: „Zaostření pozornosti a uvolnění zaostření pozornosti“. Zaostření pozornosti je popisováno jako děj individualizace, kdy schopnost „přiblížení detailu“ má zákonitý následek „ztráty souvislosti“ pohledu. A naopak, při uvolnění pozornosti pozornost nesetrvává u jednotlivého detailu, ale jen neúčastně sleduje jak sama sebe, tak i probíhající děje, včetně uvědomění všech souvislostí. Při úplném uvolnění pozornosti současně nastane plné uvolnění vědomí od pozorovatele, tj. úplná ztráta omezení individuálním kontextem, a je vnímán stav totálního rozprostření vědomí, který lze po právu pojmenovat Vědomí Jednoty. Ve stavu plného uvolnění pozornosti tedy není již nikdo jakkoli oddělený, není zde žádný důvod něčeho odmítat, či naopak zase dosahovat, něco někam vést či vyvíjet jakékoli úsilí, natož používat nějakou vůli. Existuje jen stav plného uvědomění Jednoty, současně provázený stavem vnitřního naplnění a radosti.
Doufám, že tento popis případnému čtenáři postačí k vědomému rozlišení, co kam vede a tak zabrání nechtěným důsledkům a vedlejším efektům použití nedokonale rozpracovaných postupů.
V upřímné pokoře,
ctitel učení Ramany Maharišiho
mailto:kauza.vacek@gmail.com
Jak si zajistit dlouhotrvající nepochopení základních principů duchovní cesty, aneb „Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. Jiřího Vacka“
Dovolím si jen relativně krátký úvod, přijde mi totiž jako důležité zveřejnit některé své myšlenky. Pan Vacek píše mnoho. Ne vždy ale píše věci, které mají nějakou nápomocnou hodnotu. Poslední dobou stále více píše o tématech, která považuje za důležitá a která se proto snaží mocí mermo alespoň nějak uchopit. Bohužel, pan Jiří Vacek je již tak svázán s nepochopením základních principů duchovních zákonů, že zřetelně zaměňuje významy, které by měl uchopit, za významy, které již „pochopil“. Proto se v jeho textech neustále objevuje nepochopení principu vztahu Boha a Individuality (on se ve své nerozvážnosti domnívá, že to jsou dva popisy se stejným obsahem, rozdíl mezi pojmy brahma a átman zatím nepostřehl), které se na jedné straně snaží rozdvojit na „dobré“ Já a „zlé“ Ego, a na straně druhé se zase snaží uchopovat pojem Všeobjímající Jednota.
Bohužel, jeho vlastní přesvědčení, neustále dotované jeho obdivovateli, že on sám již dospěl k cíli duchovní stezky - a to navíc i jako „osoba Jiřího Vacka“(!) - mu nedává prohlédnout zcela zřejmé skutečnosti, které ve svém mládí již znal a které mu v době minulé zajistily určitou pozici mezi duchovními lidmi této země. Jeho snaha o osobní výjimečnost jej však dovedla k vydělení se z vnitřního proudu Jednoty. Tato Jednota mu ale stále více a více chybí, a proto se ji neustále snaží ze své vydělené pozice uchopit a pochopit.
To vše by bylo akceptovatelné, kdyby se sám vnímal jako ten, který teprve objevuje sama sebe. Avšak on svá hledání a přemílání slov a vět publikuje. A co je na tom zcela nejhorší, on je publikuje (i nechává publikovat) jako „návody“ pro hledající. Jeho poslední pokus o uchopení Jednoty je již tak zavádějící, že je velice pravděpodobné, že podle tohoto návodu lze spíše dosáhnout vnitřní rozpolcenosti vsugerovaných představ než čehokoli jiného. Následující poznámky tedy nechápu jen jako kritiku textu, snažím se spíše o názorné dotažení jednotlivých ideí k jejich uskutečnění, s poukázáním, kam tato idea vede a co akcentuje, jak pozměňuje vnímání vědomí a jaké toto pozměňování přináší důsledky.
Mezi námi jsou totiž nemnozí, kteří jsou schopni intuitivně cítit tyto – silou osobnosti Jiřího Vacka překrývané – rozpory, a jen nemnozí na podkladě svého intuitivního vnímání skutečnosti jsou schopni jako labutě svým citlivým jazýčkem oddělovat vodu od kalu. Většina nás se nechá podobnými líbivými formulacemi dotlačit do pozice, ve které nastane krize identity a tu „řeší“ po svém, většinou proto, protože autor líbivých frází nemá sdostatek zkušenosti, jak zareagovat a případně i pomoci v takové krizové situaci. Proto pokládám za velmi účelné takovýmto krizím předcházet. A to je pravý důvod mých poznámek k textu pana Jiřího Vacka.
Základ cesty do jednoty (Ing. Jiří Vacek)
(http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktualni-clanky/zaklad-cesty-do-jednoty)
14.04.2007
Stavu jednoty dosahujeme tím,
Škoda, že pan Vacek neuvedl, o jakou „jednotu“ v jeho pojednání vlastně jde, protože už v tomto prohlášení se vymyká jakékoli totožnosti s Jednotou, popisovanou v jógové praxi. Jednota v józe není stav „někoho“, kdo může tohoto stavu „dosáhnout“. Jednota je zde stále a my si můžeme jógovou praxí pouze uvědomit - v jógové terminologii „realizovat“ - tuto, na naší vůli nezávislou, skutečnost. Jednota ve světě jógy, ve svém principu, popírá existenci „nejednoty“ jako rovnocenné formy Bytí, hovoří pouze o bytí zahaleném závoji Máji, které se jako zdánlivá „nejednota“ nezkušenému pozorovateli může „jevit. A ihned dodává, že tyto závoje Máji je potřeba rozevřít a prohlédnout a poskytuje k tomu nepřeberné množství různých metod.
že k ní vedeme
Zjevně se pan Vacek cítí být nadřazen jím popisované jednotě, protože si nejen nepřipouští svou totožnost s ní, ale naopak nám předkládá to, že k ní „něco“ („pozornost vědomí“ a „moc vědomí“) uvědoměle „vede“.
pozornost a tím i oživující moc vědomí. Úměrně tomu, kolik pozornosti věnujeme jednotě a jak dlouho, odnímáme pozornost nejednotě a tím i moc vědomí, která je za ní.
Zde je na místě zcela zásadní otázka, zda je cílem snažení pana Vacka ona – jím blíže neupřesněná - „jednota“, anebo zde popisovaná „moc vědomí“. Lze se právem domnívat, že mysl pana Vacka je okouzlena právě onou „mocí vědomí“ a zde popisovaná jednota je pouze jednou z „nutných předstupních stanic“ k ovládnutí této „moci vědomí“ a přivlastnění si všeho, co tato „moc vědomí“ nabízí.
Tím je naše vědomí jednoty posilováno a nejednota zeslabována.
Děje se tak buď vědomým ovládáním pozornosti vůlí nebo nevědomě láskou a touhou. Pokud tyto dvě své schopnosti – vůli a lásku dokážeme sjednotit a namířit k jednotě, náš postup je velmi rychlý. Jsou-li naše vůle a láska, její touha
Zde zřejmě pan Vacek - sám pro sebe - nalezl definici „lásky“, a to takovou, že láska je „touha vůle“. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku – já nesouhlasím a tedy ani ruku nezvedám.
v rozporu, jsme vnitřně rozpolceni a výsledky jsou s tím v souladu. V takovém případě bychom se měli přednostně zaměřit na dosažení souladu vůle a lásky. K tomu je nutná buddhi, mysl a rozum, které své poznání čerpají z božské inteligence.
Zde pan Vacek prezentuje své „zkušenosti“, kdy mysl (antakarana), a její funkce rozlišovací (buddhi - intelekt) a funkce úsudku (manas – rozum) mohou mít nějaké „své poznání“. Vzhledem k seřazení není ani k podivu, že nezapsal také další funkci mysli – paměť (čitta), která asi „své poznání“ tedy mít nemůže...
Vše, co je v Bohu, je i v člověku.
S tímto by se dalo úspěšně polemizovat, neboť Bohu je vlastní nesmrtelnost a – ač pan Vacek by rád na toto zapomenul – člověku je dána Bohem do vínku pomíjivost.
Vždy platí: „Jak nahoře, tak i dole“. Rozdíl,
Nelze se nad zkratovou „spletitou cestou myšlenky k sebepopření“ nepozastavit. Takže: jak to je doopravdy? Je „jak nahoře , tak i dole“ anebo existuje nějaký „rozdíl“? Anebo je zde ona Hermova myšlenka použita jen jako ukázka vlastních „znalostí“ bez dalších souvislostí k popisovanému tématu?
a to podstatný spočívá v současné pokleslosti původně božských principů v člověku.
Zde se, myšlenkami, pan Vacek již pohybuje na – pro něj velmi známém – kluzkém „ledě“ duality. V případě, že je člověk z Boha vydělitelný, Jednota zde nemá místo...
Ty nejen poklesly, ale ztratily mezi sebou spojení a existují a působí, jako by existovaly od sebe odděleně, ač ve skutečnosti tvoří jednotu.
Pokles od Boha má za následek nejen ztrátu vědomého spojení s ním, ale i nejednotu vědomí, mysli, těla, člověka a světa, ve kterém žije.
Prvým vědomým krokem k jednotě je pozvednutí každé složky člověka k Bohu, k odpovídajícímu božskému principu a spojení s ním. Teprve tehdy, když se celý člověk vrátí k Bohu, můžeme v božské úrovni obnovit i jejich spojení, odstranit klam jejich oddělenosti neboli dosáhnout vědomě jednoty.
Případné komentáře vyznačeného neuvádím, myslím, že je to jasné již z výše komentovaného.
Z hlediska praxe tyto složky člověka jsou:
1) Vědomí
2) Tvořivá moc vědomí, šakti, ve svých projevech, což je:
a) vše stvořené, projevené, tělo a zevní svět
b) vůle a zákonitost veškerého projevu
c) životní síla, prána
d) inteligence, mysl v jejím stavu buddhi
3) Láska a její touhy
S každou z těchto složek pracujeme zvlášť. Pozvedáváme ji k Bohu a současně je slaďujeme navzájem tak, aby všechny směřovaly k jednotě.
Zde začíná vyvstávat hlavní nedostatek popisované metodiky. Není přesná a konkrétní. Ani jako souhrn nevytváří celek. Její uskutečňování tedy může vést k předem neurčitelným důsledkům.
Práce s vědomím neboli átmavičára
Na stezce átmavičáry, poznání Sebe, pracujeme vědomě s pozorností vědomí. Jako sebe si vědomý pozorovatel ji odtahujeme od ega i světa, a tak se od nich oddělujeme a přivracíme ji k našemu pravému Já, jímž je vědomí Já jsem. Tím, odtažením pozornosti od těla a mysli a jejím vrácením zpět do vědomí, je rozpuštěna největší překážka jednoty, jíž je ego a současně je uvědoměno naše pravé Já, ryzí vědomí Já jsem.
Maharišiho metoda „Atmavičara“ je trošku o něčem jiném, než je zde prezentováno, protože pravá Atmavičara neobsahuje žádnou formu úsilí ve smyslu „oddělování se“ anebo „odtažení pozornosti“. Metoda Atmavičary je pouhé, pozorování své vnitřní identity (posledního pozorovatele) jakožto nezúčastněné a neúčastné entity. Jakákoli manipulace s pozorností totiž vyžaduje přispění – injektáž - vnitřní energie a tedy i přímé vkročení do kruhu zákona příčiny a následku, byť toto vkročení je nazýváno „oddělováním“ anebo „odtahováním“. Stále se totiž jedná o činnost individuality a tedy i o narušování Božské harmonie s cílem tuto individualitu nějak „dokonalit“ anebo přímo „posvěcovat“, v pojetí tohoto výkladu dokonce „sjednotit s Bohem“ což vlastně jinak napsáno znamená „vyzdvihnout na roveň Bohu“.
Když pokračujeme v přivracení pozornosti k Já, Já překračuje naší osobnost i svět a je poznáváno jako neomezené jsoucno, které naši osobnost i svět obsahuje i proniká.
Pokud doslovně provedeme předchozí, stane se něco úplně opačného. Naše individuální vědomí – přispěním energie pozornosti - získá dostatečný energetický potenciál k vytvoření představy námi požadovaného prožitku a vědomí, okouzleno tím „jak to rychle funguje“ nepostřehne svůj odklon od Skutečnosti k představě. Pokud tato představa má stále dostatečný přísun energie, začne se sama „upevňovat“ – vytvářet filtry v mysli, které ji mají ochránit před nenadálým nazřením její skutečné podstaty. Většina lidí má takových filtrů v mysli mnoho (dají se také popsat jako navyklé postupy myšlení, stereotypy, předsudky), jejich činnost nebývá jednoduché odhalit. I proto je vhodné vzniku dalších takových vědomě předcházet.
Uvědomováním si vědomí, které je přítomné ve všech projevených tvarech, je dosaženo vědomé spojení vědomí a jeho tvořivé moci.
Práce s tvořivou mocí vědomí
S tvořivou mocí vědomí pracujeme tak, že rozvíjíme každou její jmenovanou složku zvlášť, aniž bychom je současně od sebe oddělovali.
Již výše byl nastíněn pravděpodobný cíl všeho snažení pana Jiřího Vacka – ovládnutí a způsobilost k použití „moci vědomí“, zde již tedy jen „řečnická otázka ke konkrétnímu bodu tématu“: pokud již pomocí předchozí metodiky mělo být dosaženo stavu nezainteresovaného pozorovatele, proč tento stav znovu rušit aktivním zapojováním vědomí do manipulace s energiemi individuálního vědomí – a tak vědomě vstoupit do kola příčiny a následku (kola karmy)?
Tato práce, ať o tom víme nebo nevíme, se také děje zásadně přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Všechny druhy meditace nejsou ničím jiným než soustřeďováním pozornosti vědomí, která vede s tím v souladu i jeho moc. Přivádí a současně i odvádí tvořivou moc podle svého zaměření. To je pak prvotní příčina, která spouští řetěz dalších příčin a následků v souladu s tímto zákonem.
Ano, to je přímý důsledek manipulace pozorností individuálním vědomím pomocí vůle.
Dobře si pamatujme, že ve všech případech je prvotní příčina společná a tou je přivrácení pozornosti vědomí se svým nevyhnutelným důsledkem, kterým je její současné odvrácení.
Zde se použitý popis dostává na myšlenkové scestí – přivrácení pozornosti se jejím současným odvrácením není jen tak jednoduše pochopitelný popis. Ale vždyť jde jen o jednoduché vyjádření, že pozornost můžeme soustředit pořádně pouze na jediný předmět individuální mysli.
Pozornost vědomí vždy následuje jeho oživující a tvořivá moc jako její příliv na straně jedné a odliv na straně druhé tam, kde ji odvracíme.
I v tom je již jasně projevena jednota vědomí, jeho pozornosti a šakti, tvořivé síly.
Neviděl bych to tak jednoznačně – ten princip je v něčem zcela odlišném. Použitý popis pana Vacka však tuto skutečnost není s to uchopit – z jeho popisu je totiž zcela zřetelně viditelné, že děj přivracování a odvracování pozornosti je zcela souvislý a není v něm místo pro zastavení se a tedy ani uvědomění si Jednoty (stále se pozornost k něčemu přivracuje a od něčeho odvracuje – vše toto jen vytváří a udržuje vědomí duálnosti – uvědomění Duality).
Oddělovat tvořivou moc od vědomí a jeho pozornosti, je velká nevědomost, která rozbíjí jednotu a vytváří nejednotu. Tato pravda platí pro všechny druhy projevů tvořivé moci.
Zde je znovu zcela zřetelně vidět ono scestí popisovaného myšlenkového postupu panem Vackem: na jedné straně popisuje důležitost oddělení, či odtažení pozornosti od světa a jeho předmětů - a zde zase píše, že oddělování se ode všech projevů tvořivé moci je znakem velké nevědomosti.
Další důležitou a platnou pravdou je, že ač jsou projevy tvořivé moci různé, existuje pouze jedna jediná síla, šakti která se různě projevuje. Počínaje zevním tělem a světem, přes životní sílu, mysl, buddhi, vůli a zákonitost, která vládne veškerému projevu, vše je jen jedna jediná síla v různých svých projevech.
S tímto závěrem nelze souhlasit, alespoň do té míry, že i Šakti je pouze projev. Nadto projev nesouvislý, neharmonický, tvořivý i ničivý (tahle charakteristika z celého textu „nějak“ úplně vypadla – možná jde o skrytý filtr v mysli pana Vacka, která se zdá být okouzlena mocí vědomí a manipulací s Šakti). Šakti (tzv. Ženská síla) je ve své pravé podstatě unární doplněk intelektu (tzv. Mužská síla), takže ztotožnění buddhi s projevem síly šakti je do nebe volající nepochopení.
Nejdůležitější z těchto složek je patrně práce s myslí.
I není, pane Vacku. Ani „patrně“, ani jinak. Pokud není cílem ovládnutí síly šakti ke svému osobnímu a individuálnímu využití, není ani nejdůležitější práce s myslí, jakožto hlavním projevem individuality, jejíž hlavním cílem je dosažení nezávislosti na všeobjímající Jednotě.
I zde je základem, ať o tom víme či nikoliv, zaměřování pozornosti vědomí. Bez ní žádná činnost tvořivé síly včetně mysli, není možná.
A není náhodou cílem orientálních nauk právě ono ukončení závislosti vědomí na projevu, tedy ukončení činnosti tvořivé síly ovládané a provozované individuální myslí? Například v Buddhismu je to zcela základní kámen celé nauky, i ve vyšších stupních jógické praxe je ono ukončení úhelným kamenem.
Vycházíme z pochopení, že každá myšlenka, cit, představa, sklon jsou reálné tvořivé síly, které směřují ke svému uskutečnění ve světě.
Takové pochopení má ale jeden předpoklad – musí existovat ztotožnění individuální mysli s vědomím. Tento předpoklad ale zákonitě vylučuje ustavení pohledu Jednoty, takže takové „pochopení“ vede jednoznačně jen k hlubšímu ponoření vědomí do individuality a tím také k hlubší ztrátě vědomí Jednoty. Takový – ad absurdum dotažený – pohled individuality vede zcela přímo do pekla individuální samoty, ztráty kontaktu s intelektem a posléze i s tvořivými silami, upadnutí vědomí do mrtvolné ztuhlosti vnitřní pustoty.
Myšlení je tvoření, a proto je v tomto smyslu vytvářením našeho příštího osudu. Proto je tak důležité vědomé řízení všech duševních činností na základě správného názoru, který uplatňujeme důsledným rozlišováním – vivékou. To je očista mysli. Účinné vlády nad myslí se dosahuje odtotožněním se od mysli ve smyslu všech jejích výtvorů v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co myslí, cítí, představuje si a vnímá.
Zpočátku – byť trošku neuspořádaně – je patrná myšlenka, která by mohla mít potenciál zapeklitou situaci s upadnutím do omezení vnímání individuální myslí rozplést, avšak závěr zřetelně ukazuje, že pan Vacek zatím bloudí v teoretickém popisu a ve slovech samých. Byť by stačila i jen špetka praktické zkušenosti, aby bylo zřejmé, jak to se vztahem onoho „sebe si vědomého pozorovatele“ a těmi „výtvory mysli“ ve skutečnosti doopravdy je.
Čím je mysl čistší a čím víc je pozvednuta k Bohu, tím víc se v ní zrcadlí božská moudrost, neboli buddhi, kterou se učíme znát a chápat Boha a rozumět mu nejen v přímé zkušenosti, ale i duchovním rozumem. To není pouhá filosofie, hra s pojmy, ale přímé intuitivní poznávání božích pravd. Někdy se tomu říká vhled.
Dejme tomu, že budeme vhled považovat za intuitivní zření Božích pravd. Není však možné předpokládat, že buddhi je zrcadlení božské moudrosti v individuální mysli. Natož aby se mohlo počítat s nějakým „pozvedáváním mysli k Bohu“. Ve skutečnosti jde o zcela opačnou metodu – odpoutáváním se od zaměření vědomí na individuální mysl se vědomí automaticky „rozšiřuje“ a při plném odpoutání se od individuality, předkládané individuální myslí jako skutečnost, vyvstane Skutečnost zcela sama jako jediný obsah vědomí (který nikdy nezmizel, jen byl překryt oním zaměřením se na individualitu a tak pouze ignorován).
V prvé řadě je správným porozuměním zákonitostem duchovní praxe, které je nesmírně důležité pro náš vlastní duchovní růst, ale i pro vedení druhých.
Ano, právě ono vedení druhých je tématem Vašeho textu. Jen jste jim jaksi zapomněl sdělit, kam že je vlastně „vedete“.
Obdobně pracujeme i se světem a tělem. Odvracíme od nich pozornost a tím i oživující moc vědomí, a tak se vymaňujeme z jejich moci. Tělo jednak čistíme vnitřní pránájámou, jednak rušíme totožnost s ním, jak je uvedeno, pomocí obracení pozornosti na vědomí, které je oživuje, ale je od těla různé.
Ta různost vědomí a těla je silně diskutabilní, hlavně proto, protože vědomí tělo bezezbytku tvoří (například bez toho by nemohly vůbec fungovat tělesné smysly). Z nastiňovaného pohledu Jednoty ale nějaké to tělo je jen snem mysli, není vůbec skutečné, takže o nějaké různosti nelze mluvit vůbec. (Pro objasnění – pokud mluvíme o různosti, mluvíme o dvou nezávislých entitách, a to je z hlediska Jednoty holý protimluv).
Vnitřní pránájáma pracuje – opět pomocí pozornosti vědomí – přímo s životní silou. Čistí ji od pokleslých a zlých energií,
Pominu-li otázku, kde se takové „pokleslé a zlé“ energie „berou“, bylo by docela zajímavé, kdyby pan Vacek zkusil popsat, kam se takové energie „podějí“. Vezmu-li v potaz harmonický zákon zachování, myslím, že pan Vacek nemá zrovna lehký úkol.
obnovuje její proudění v jemném těle, oživuje s ní činnost zejména vyšších duchovních čaker. Nakonec se nad hlavou mění ve světlo, nejvyšší projev tvořivé moci. Pak klesá dolů tělem až pod nohy, a vytváří světelné tělo. Nad hlavou dochází ke spojení světla s vědomím, obnovuje se jejich jednota, což je ona mystická svatba, obnova jednoty vědomí a světla, šakti.
Trošku „diletantský“ popis něčeho, co mystici nazývají „výměna světel“. S mystickou svatbou to ale nemá pranic společného. V mystické svatbě totiž světlo nevystupuje jako tvůrčí entita, je pouze projevem sjednocení jiných entit.
Pro ty, kteří kráčejí stezkou poznání nebo síly, je rozhodující vůle.
Ne, není tomu tak – pokud nemluvíme pouze o „důležité“ složce. Vůle vystupuje jako rozhodující charakteristika ve stezce Královské jógy, stezka Poznání má jako rozhodující charakteristiku schopnost rozlišování. Ale to by si snad autor knih s podobnými názvy plést neměl…
Jen vůle neochvějně a neustále obracející pozornost k Bohu nebo k pravému Já, což je totéž, je může dovést k cíli stezky.
Nechci se plést do podružných nepřesností, ale pro čtenáře by v daném kontextu asi bylo podnětné zjistit si něco o rozdílu významů pojmů brahma a átman z knih, které se touto tématikou skutečně zabývají. Pan Vacek je úspěšně plete již dlouhou dobu a na mnohá upozornění nijak nedbá.
Silná vůle je na stezce nezbytností, ale sama o sobě nestačí. Je nutné ji vést správným směrem, což dokáže výhradně buddhi. V tomto smyslu nestačí pouhé poznání Já, dosažení světla nebo lásky. Bez buddhi jsme duchovními slepci, kteří tápou a dopouštějí se i omylů, protože nemají přístup k božské moudrosti. Zůstává jim skryta, a proto jim zůstává skryt i Bůh, nejvyšší Skutečnost jako celek. Nežijí celou jednotu, ale pouze její části; jejich rozum zůstává v nejednotě neboli oddělenosti od Boha.
Je vidět, že pan Ing. Jiří Vacek již přejal mnohé z formulací, které v minulosti poukazovaly na mnohem výstižnější popis Skutečnosti než ty jeho, v minulosti využívané. Ať si tedy na ty různé konference či diskusní skupiny hartusí, jak chce - přebírání výrazových prostředků jej usvědčuje z pochopení jejich velkého přínosu pro něj samého a následně i pro všechny jemu na rtech visících.
Bohužel, ne vždy je ta či ona formulace pochopena do svých důsledků, takže stále je potřeba vše znovu a znovu vysvětlovat a stavět do pravého světla.
V tomto případě je však již odklon obsahu od nadpisu tak alarmující, že je nutné zajistit jeho publikaci, která na autorském serveru již z principu „Jiří Vacek – Satguru“ není ani myslitelná.
Základem je neschopnost Jiřího Vacka se orientovat v pohledu Jednoty. Samotný nekomentovaný text se jeví jakousi první vlaštovkou se k tématu Jednoty doopravdy postavit čelem a tedy si s sebou nese i všechny nedostatky pokusu přejít z ryze dualistického popisu na popis nedualistický.
Bohužel, pokud by tento text byl pochopen jinak, než jen pokus o autentizaci „nových“ postupů - například jako učební metodický text (k čemuž se nás autor snaží svést názvem uvedeným u vlastního textu) – dostaví se ryze nepříjemné důsledky – srovnatelné s důsledky rady hasit elektrické přístroje pod napětím vodním hasicím přístrojem.
Manipulace pozorností pomocí ryze individualizovaného vědomí vede zákonitě ke vzniku závislosti mysli na manipulovaných entitách – vzniku souvislostí příčiny a důsledku, také zvaného Zákonem Karmy. Pokud tato manipulace probíhá za podpory osobní vůle, vede zcela jednoznačně k aplikaci sugesce, která je v přímém rozporu k uvědomování si Skutečnosti. Ti, kdož si nedali říci a přesto (možná i právě proto) podobně orientovanou metodu použili, následný stav vědomí popisují ve vzácné shodě jako stav „mrtvolné pustoty“, „kruté opuštěnosti“ a posléze – po pochopení zde vypsaných souvislostí – také „naduté povýšenosti“ a „přezíravosti“.
Mnohem přesnějším – než použití popisu „přivrácení“ a „odvrácení“ pozornosti – je popis převzatý z poznámek swami Vivekanandy a z přednášek Jiddu Krišnamurtiho: „Zaostření pozornosti a uvolnění zaostření pozornosti“. Zaostření pozornosti je popisováno jako děj individualizace, kdy schopnost „přiblížení detailu“ má zákonitý následek „ztráty souvislosti“ pohledu. A naopak, při uvolnění pozornosti pozornost nesetrvává u jednotlivého detailu, ale jen neúčastně sleduje jak sama sebe, tak i probíhající děje, včetně uvědomění všech souvislostí. Při úplném uvolnění pozornosti současně nastane plné uvolnění vědomí od pozorovatele, tj. úplná ztráta omezení individuálním kontextem, a je vnímán stav totálního rozprostření vědomí, který lze po právu pojmenovat Vědomí Jednoty. Ve stavu plného uvolnění pozornosti tedy není již nikdo jakkoli oddělený, není zde žádný důvod něčeho odmítat, či naopak zase dosahovat, něco někam vést či vyvíjet jakékoli úsilí, natož používat nějakou vůli. Existuje jen stav plného uvědomění Jednoty, současně provázený stavem vnitřního naplnění a radosti.
Doufám, že tento popis případnému čtenáři postačí k vědomému rozlišení, co kam vede a tak zabrání nechtěným důsledkům a vedlejším efektům použití nedokonale rozpracovaných postupů.
V upřímné pokoře,
ctitel učení Ramany Maharišiho
mailto:kauza.vacek@gmail.com
pátek 20. dubna 2007
Z díla Ing. Jiřího Vacka: Mistrovské dehonestace 4. část
Bez komentáře:
Vybrali jsme pro Vás z díla Jiřího Vacka:
Mistrovské dehonestace 4. část
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„ Nikoliv přestat s úsilím před dosažením poznání, jak radí Eda (Tomáš, pozn. red) v Nebeské stezce, ale úsilí je dokonce nutné i po jeho dosažení a jeho těžiště spočívá v rozpouštění vásan za současného uvědomování se v ryzím vědomí Já jsem. To je také něco zcela jiného než „vzdání se átman“, jak radí Míla ve Vnitřním prameni. Taková tvrzení vážně ohrožují pokrok hledajících na stezce, a proto s nimi v souladu s učením Ramana Mahárišiho důrazně nesouhlasím. Jak by asi dopadl Vláďa, kdyby neusiloval dále? Podobně jako Drtikol a mnozí další, kteří usoudili, že jsou již dokonalí a nemusí se o nic snažit. Právě tento postoj cítím z reakcí všech tří Tomášových. Jsou tak přesvědčeni o své neomylné dokonalosti, že jakýkoliv nesouhlas se svými názory považují za předem naprosto nesprávný a nepřípustný. Jsou slepí ke svým vásanám, vůbec si ani neuvědomují, že je mají a jak je ovládají a pod jejich vlivem reagují vzbouřenými city místo rozumovými důvody.“
X
„ Nikoliv přestat s úsilím před dosažením poznání, jak radí Eda (Tomáš, pozn. red) v Nebeské stezce, ale úsilí je dokonce nutné i po jeho dosažení a jeho těžiště spočívá v rozpouštění vásan za současného uvědomování se v ryzím vědomí Já jsem. To je také něco zcela jiného než „vzdání se átman“, jak radí Míla ve Vnitřním prameni. Taková tvrzení vážně ohrožují pokrok hledajících na stezce, a proto s nimi v souladu s učením Ramana Mahárišiho důrazně nesouhlasím. Jak by asi dopadl Vláďa, kdyby neusiloval dále? Podobně jako Drtikol a mnozí další, kteří usoudili, že jsou již dokonalí a nemusí se o nic snažit. Právě tento postoj cítím z reakcí všech tří Tomášových. Jsou tak přesvědčeni o své neomylné dokonalosti, že jakýkoliv nesouhlas se svými názory považují za předem naprosto nesprávný a nepřípustný. Jsou slepí ke svým vásanám, vůbec si ani neuvědomují, že je mají a jak je ovládají a pod jejich vlivem reagují vzbouřenými city místo rozumovými důvody.“
(Jak jsem hledal... 7, str. 266)
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„Výrok: „Vzdát se Boha pro Boha“ je přesně vzato duchovní bonmot.“ … Od ega, které pevně věří, že vše zná a ví nejlépe, správné pochopení očekávat nelze. Prostě usoudí, jako pan Pařík, že Bůh je něco nepotřebného, s čím se nemáme zatěžovat. Jeho ego Bůh nezajímá, s radostí se jej vzdá, zvláště, když mu to Eckhart „doporučí“. Tím se dostáváme k otázce vzniku fanatismu a fundamentalismu, duchovní nemoci, která je široce rozšířena. Jeho základem je nepochopení ducha a absolutizace litery. Ta nejprve zabíjí ducha a nakonec svou nenávistí i ty, kteří myslí a věří jinak. Pan Pařík je přesně ten typ lidí, kteří, když mají moc, se stávají censory, autoritami, které rozhodují, co smíme říkat a co nikoliv a inkvizitory, kteří v neochvějné víře, že plní vůli boží, mučí a zabíjejí druhé.“
X
„Výrok: „Vzdát se Boha pro Boha“ je přesně vzato duchovní bonmot.“ … Od ega, které pevně věří, že vše zná a ví nejlépe, správné pochopení očekávat nelze. Prostě usoudí, jako pan Pařík, že Bůh je něco nepotřebného, s čím se nemáme zatěžovat. Jeho ego Bůh nezajímá, s radostí se jej vzdá, zvláště, když mu to Eckhart „doporučí“. Tím se dostáváme k otázce vzniku fanatismu a fundamentalismu, duchovní nemoci, která je široce rozšířena. Jeho základem je nepochopení ducha a absolutizace litery. Ta nejprve zabíjí ducha a nakonec svou nenávistí i ty, kteří myslí a věří jinak. Pan Pařík je přesně ten typ lidí, kteří, když mají moc, se stávají censory, autoritami, které rozhodují, co smíme říkat a co nikoliv a inkvizitory, kteří v neochvějné víře, že plní vůli boží, mučí a zabíjejí druhé.“
(Jak jsem hledal... 9, str196-197)
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„Číslo 12/2003 Doteku, kde je článek pana Paříka, je celé záměrně věnované rozlišování a bylo plánováno předem. Pan Mazánek si prostě objednal u pana Paříka „kádrový posudek“ na Vacka…“
X
„Číslo 12/2003 Doteku, kde je článek pana Paříka, je celé záměrně věnované rozlišování a bylo plánováno předem. Pan Mazánek si prostě objednal u pana Paříka „kádrový posudek“ na Vacka…“
(Jak jsem hledal... 9, str. 212 dole)
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„Mohou být i další důvody, pro které zastánci soudruha Drtikola tak brání: tajené sympatie ke komunistům nebo dokonce vlastní zapletení s nimi. Třeba v Drtikolovi obhajují sebe, své „nevinné“členství v zločinecké organizaci.“
X
„Mohou být i další důvody, pro které zastánci soudruha Drtikola tak brání: tajené sympatie ke komunistům nebo dokonce vlastní zapletení s nimi. Třeba v Drtikolovi obhajují sebe, své „nevinné“členství v zločinecké organizaci.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 225 uprostřed)
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„Jaký smysl má sloužená zádušní mše za význačného jogína pravověrným katolíkem, který je přesvědčen, že mimo jeho církev není spásy a která neuznává za pravý jiný způsob přiblížení se Bohu než ten svůj? Věren svému přesvědčení slouženou mši páter Halík zachraňoval hříšného kacíře pana Tomáše před věčným zatracením.“
X
„Jaký smysl má sloužená zádušní mše za význačného jogína pravověrným katolíkem, který je přesvědčen, že mimo jeho církev není spásy a která neuznává za pravý jiný způsob přiblížení se Bohu než ten svůj? Věren svému přesvědčení slouženou mši páter Halík zachraňoval hříšného kacíře pana Tomáše před věčným zatracením.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 234 uprostřed)
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
***
Já však nikoho nekritizuji, tím méně odsuzuji. Nepíši kritiku, ale vlastní životopis…“
(Jak jsem hledal... 6, str. 221 nahoře)
X
„Takže pan Pařík nás šikovně přesvědčuje, že je mistrem, protože umí totéž, co mistr.“
X
„Takže pan Pařík nás šikovně přesvědčuje, že je mistrem, protože umí totéž, co mistr.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 235 nahoře)
„Článek pana Paříka i chování Miloše Tomáše tak plně dávají za pravdu výroku Ramana Mahárišiho, který se jim tolik nelíbí: „Lidé přicházejí na duchovní přednášky a odcházejí z nich stejní, jako přišli“.“
„Článek pana Paříka i chování Miloše Tomáše tak plně dávají za pravdu výroku Ramana Mahárišiho, který se jim tolik nelíbí: „Lidé přicházejí na duchovní přednášky a odcházejí z nich stejní, jako přišli“.“
(Jak jsem hledal... 9, str. 235)
„Ve svém článku mě pan Pařík obviňuje, že jen lžu.“
„Ve svém článku mě pan Pařík obviňuje, že jen lžu.“
(Kdo četl článek v Doteku, dobře ví, že žádný takový výrok, že Vacek jen lže, se tam nevyskytuje, pozn. red., Jak jsem hledal... 9, str. 235 uprostřed)
***
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)
***
(Jak jsem hledal... = Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)