Martin Pařík
Pan Vacek se opakovaně a s oblibou snaží vytvářet dojem, že jeho oponenti (zejm. M. Pařík) jsou provázáni s komunistickou ideologií či se nechávají inspirovat zvrácenou goebbelsovskou propagandou. Stejně tak se ze slovníku pana inženýra občas vyloupnou označení nejhoršího zločineckého kalibru, např. že pan Pařík (údajně) „vraždí maličké“, o zákeřných, vykonstruovaných obviněních ze lží a pomluv nemluvě.
Čím dále pan Vacek zachází do nehorázných nactiutrhání svých kritiků a různých duchovních osobností, tím více ovšem před zraky zainteresovaného okolí odhaluje svoji skutečnou tvář, tvář autokrata, drsného a bezohledného demagoga, i když s nevalnou invencí.
Šíří mezi svými více či méně oddanými přívrženci atmosféru strachu – zhusta jim vyhrožuje zlou karmou, projeví-li s ním nesouhlas, neboť podle něj je jejich duchovní pokrok bezprostředně závislý na pomoci jeho mistrovské osoby. Podobně jakékoliv poznatky a zážitky jeho žáků na duchovní cestě byly „získány“ díky Jiřímu Vackovi, a tudíž jsou nepsaným jeho vlastnictvím. Vždyť je to „on“, kdo vystavuje své okolí jakémusi záření, které neskromně nazývá „záření Já“, „on“ dře za své nehodné a neukázněné čély, když se jim nedaří meditace a „on“ to je, který doplácí na své obětavé úsilí enormní únavou, což začasté nesmlčí, ba občas vysloví pochyby, zda se mu toto strádání a tělesné chátrání vůbec vyplatí. Také zejm. poslední dobou děsí čély prohlášeními ve smyslu, že už jej přestává bavit pozvedávat jejich duchovní úroveň, když neprojevují dostatečnou vděčnost.
Do „satguruovského“ repertoáru rovněž náleží organizování schůzí (vznešeně nazývaných meditacemi), na nichž vyzývá své přívržence k zaujetí a vyjádření jasných a ostrých stanovisek vůči jeho oponentům, opíraje se o výrok Rámakrišny, že „žáci musí bránit svého mistra“. Místo k poctivé átmavičáře (Kdo jsem já?) burcuje k lókavičáře (Zaměřme se na ně!).
Když dospěje k názoru, že už jsou čélové i oponenti dostatečně vyplísněni, pokusí se své hanebné počínání ospravedlnit a zakamuflovat zveřejněním snůšky adorativních a sebemrskačských dopisů svých věrných. Docela to připomíná temné praktiky komunistického režimu, když bylo třeba zamaskovat či obhájit různé mocenské nepravosti. Tehdy bolševičtí pohlaváři a jejich straničtí pohůnkové publikovali dopisy a petice pracujících, kteří v nich vyjevili svoji lásku k rodné straně a Sovětskému svazu jakožto garantům všeobecného pokroku a míru a v neposlední řadě své odhodlání umlčet nepřátele a kritiky. Veškeré zásluhy byly v rámci této propagandy přičteny straně a jejímu vedení, která si je ochotně přivlastnila, veškeré nezdary, pokud byly vůbec kdy připuštěny, pak jejím nepřátelům, které si sama nezřídka vymyslela.
Nelze, zdá se, nevidět zřetelnou afinitu mezi některými manipulativními postupy Jiřího Vacka a totalitní moci, např. komunistů, třebaže naštěstí bez prvků otevřeného násilí, i když Vackem vyprovokovaná zastrašovací návštěva tří jeho příznivců v Avataru mohla oživit vzpomínku na obskurní aktivity různých uličních či stranických výborů.
Zatímco bylo partajnictví Františka Drtikola pouhou slupkou, stejně jako typické viržínko, a jeho duch se „vznáší nad vodami“, nedotčen povrchovým vlněním, zatímco srdce tohoto velkého českého mystika bylo čisté, laskavé a soucitné, mysl jeho věčného kritika Jiřího Vacka se zmítá a topí v rozporech a bludech, v nenaplněných ambicích a tužbách, v samolibosti, závisti a nepřátelství – „putuje ve znamení“.
Zatímco pravý sadguru, „smluvně“ nesoucí třeba jméno Drtikol a označení komunista, toliko JEST, autokratická, nevyrovnaná a nešťastná duše Jiřího Vacka se silou mocí snaží zakrýt svoji nezralost a nepohodu nařaseným hávem „satguruovství“, hávem stejně iluzivním jako vlastní zakrývaný obsah, neboť vpravdě neexistuje nic než SADGURU – JEDNOTA.
Pozn. redakce: Panu Vackovi nejde od počátku ani tak o to, že jsou komunisté špatní, spíše mu vadí, že František Drtikol byl nesrovnatelně významnější duchovní osobností. Proto se tak často vrací ke komunistickému tématu.
kauza.vacek@gmail.com
