se může jevit Jiří Vacek přemítající a poučující o lásce v článku „Nedostatek lásky“ http://www.-satguru.cz/clanky/aktuality/nedostatek-lasky. Proč se asi pan Vacek cítí tolik vyčerpán po svých meditacích? Inu, pane Vacku, když se nepromaže soukolí rozumu a vůle olejem citu, to se pak mechanismus lidské mysli namířené k Pravdě notně opotřebovává a dostaví se únava materiálu. Tomuto příměru byste jako technokrat mohl porozumět. Když Pán Bůh rozdával soucítění, zrovna jste zřejmě absentoval, myslel jste si, že pro vás - takovou vzácnou osobu, jak jste o sobě druhdy sám napsal ["…Nikdy mě nenapadlo, že někdy budu takovou „vzácnou bytostí“… (J. Vacek - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, díl. 11., str. 180-181)]- toho není zapotřebí. Opak je pravdou. Kdybyste sám soucítění s veškerenstvem pěstoval, neměl byste zapotřebí tolik lhát, vyhrožovat, ponižovat, dehonestovat, prznit nauku opravdových mistrů, ba i zcizovat. Proč? Protože byste jistojistě více pociťoval sounáležitost se všemi bytostmi, s celým vesmírem. V duchu Maharšiho pokynu: „Dívejte se na věci jako na Boha.“ Laskavost, pokora, skromnost, štědrost, ohleduplnost aj. by pak byly přirozeným důsledkem tohoto vnitřního spojení s Bohem všech věcí. Vy se ovšem na lidi a na věci díváte jako na odpadlé od Boha a Boha v nich nemáte zájem nazírat. A tak putujete ve znamení nejrůznějších antagonismů, strachů a stihomamů. Je to vaše karma, již jste si sám nadrobil. Druhým, místo abyste se vciťoval a zahlazoval do jejich božské podstaty, vyhrožujete odplatou za něco, co neučinili. Vaše hrozby a další negace se k vám vracejí jako bumerang. Ostatně jako každému, kdo se má za konajícího. Život v projevu směřuje, jak jinak, k vyrovnávání. To byste měl za ta léta usilovných, pro vás zákonitě vyčerpávajících, meditací dávno vědět.
Abych nebyl nařčen z čirého teoretizování, dovolím si podepřít své zamyšlení výroky Jiřího Vacka:
„ Nikomu nepřeji nic zlého, ale panu Uhlovi a jemu podobným přeji, aby mu vykradli 17 x za sebou byt, chatu či chalupu proto, aby pochopil, jak scestně myslí.“ (Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe [dále jen Paměti] 6, str. 103)
„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Rady na cestu, str. 236 - 237)
„Milovat druhé více než sebe je nemoudré, a také se nevyplácí a to nejen nám, ale ani druhým.“ (Paměti 6, str. 35)
„Přiznám se bez mučení, že slovo „odevzdanost“ nemám příliš rád a na rady, že „máme vše odevzdat“, se dívám s podezřením.“ (Paměti 7, str. 259 )
„Ač se držím v Já, přece hrozně trpím. Za těchto okolností Já neposkytuje blaženost, o které se tolik mluví.“ (Paměti 11, str. 140 )
Připravil Martin Pařík
