Miloš Tomáš
Jiří Vacek ve své „recenzi“ (jež žádnou recenzí není – té není náš „satguru“ schopen –, nýbrž spíš tradičním referátem z dějin moderní politiky k zřejmému obohacení jeho pamětí, aby nebyly snad tak chudé na hanebnosti) nazvané „František Drtikol: Duchovní cesta 2“ se nechává slyšet: „Neposuzuji Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy, to přenechám Bohu... „ Proč? Proč Jiří Vacek, jenž se vždy měl za Boha, eventuálně viděl Boha v sobě jako jakéhosi „Ducha vědomí já jsem“ (na rozdíl od svého zetě, jenž ho vidí jako „sebe si vědomé vědomí Já Jsem“), proč není schopen posoudit Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy? Dokonce zde najednou přiznává, že Drtikol, příslušník zločinecké organizace, nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy měl. Pro Jiřího Vacka má příslušník zločinecké organizace nějakou duchovní výši a nějaké zásluhy (!!)... Hm, zajímavé. Ale proč Jiří Vacek neposuzuje Drtikolovu duchovní výši? Prý to přenechává Bohu. A podle pana Vacka kterému? Ne ne. Jednoduše proto, že na to nemá! Aby duchovního člověka a duchovní výši byl schopen posoudit, na to prostě nemá. Proč není schopen posoudit duchovní výši člověka? Protože sám žádné duchovní výše nedosahuje. Spíš, jak mnohokrát prokázal, naopak. Sám díky svým amorálnostem duchovně klesl kamsi hluboko pod úroveň slušného člověka. Jak jen se o duchovních osobnostech hanebně vyjadřuje! Co jim vše kdy zlého, a přitom lživě, přiřkl! Jak např. právě F. Drtikola posuzuje již několik let... Jak se jen hanebně o něm několik let šíří! Podobně o Míle a Eduardovi Tomášových, Bruntonovi, Púndžovi aj. Nevynechá mnoho duchovních autorit jen proto, že by mu mohli v jeho honbě za jeho pochybným profitem stát v cestě. Pro něj prý jakási „konkurence“.
Jiří Vacek totiž nemá na to, aby nezáviděl, nežárlil, nepomlouval, nevysmíval se, nešířil pomluvy a hanlivé lži o druhých, aby nenapadal... Aby nemanipuloval jinými lidmi, nezastrašoval a nevyhrožoval, aby citově nevydíral, aby prokazatelně nevymáhal pro sebe nějaké (hmotné či jiné) výhody. Už jen aby neporovnával vstupné na své a cizí pořady a aby harpagonsky nepřepočítával svoje a něčí zisky... Aby nenabádal druhé a neinicioval štvavé, pomlouvačné kampaně proti někomu... Aby snesl kritiku své osoby, nepovyšoval se, nevychloubal, nenechal se oslavovat... Aby neměl pro sebe nějakých materiálních potřeb a výhod. Aby se nechoval podle, zákeřně a zbaběle. Aby ctil, neobcházel a neporušoval zákony, aby nezcizoval... Na nic z toho amorální Jiří Vacek nemá. Zřetelně a jasně dokázal, že není schopen být slušným člověkem.
Aby otevřeně přiznal okolnosti vzniku svých sta samizdatů (pakliže je vůbec všechny napsal a některé třeba náhodou také nezcizil), pokud, jak tvrdí, „čelil neustálým výslechům, soudům, vyhazovům z práce a domovním prohlídkám“. Jak asi takovému výslechu na vyšetřovně Stb „čelil“? Na to zrovna tak nemá.
Inkriminované dva svazky knihy Fr. Drtikol: „Duchovní cesta“ jsou na rozdíl od Vackových knih velice hodnotnou literaturou nejen z hlediska grafické úpravy (což pan Vacek opět nepokrytě závidí), ale též po obsahové stránce (což autor „recenze“ Vacek docenit není schopen). Je zřejmé, že nejde o Doležalův pohled, jak se nám Jiří Vacek snaží namluvit, ale o Doležalovo vydání knihy (mimochodem po redakční a grafické stránce velice zdařilé, za což by od normálního recenzenta jistě sklidil uznání). Co se týká odchodu Bedřicha Hejhala od Fráni Drtikola, nedošlo k němu ani tak z důvodů nevyhovování z duchovního hlediska (jak se opět snaží Jiří Vacek podsunout), nýbrž také z potřeby dělat také duchovního učitele (podobně jako tomu bylo kdysi u Jiřího Vacka).
Prostě na to, aby byl Jiří Vacek morálně v pořádku, aby byl normálně slušným člověkem, na to jasně nemá... A aby byl duchovním člověkem, na to nade vší pochybnost také ne.
středa 21. října 2009
středa 19. srpna 2009
Parazit na duchovních naukách
Kdysi v mládí snad šlechtil Jiřího Vacka upřímný zájem o duchovní nauky. Trudná současnost této podivné figury svědčí spíše o jiné než duchovní orientaci, byť by si lecjaký naivní čéla mohl podle některých Vackových veřejných aktivit namlouvat, že jde o poctivého duchoborce. Nadto lze s klidným svědomím konstatovat, že si pan Vacek neprávem usurpuje duchovní postavení, jehož není hoden a jež mu přináší neoprávněný materiální zisk a vliv mezi některými hledajícími. Bylo opakovaně prokázáno, že Jiří Vacek obcházel autorský zákon, prodával nelegálně své překlady a neodváděl za ně poplatky Ramanášramu. Dále se vyhnul platbě za multiplikování obrazu Františka Drtikola na tisících exemplářích knih ze své řady Nejvyšší jóga a mystika. Zcela v rozporu se skutečností užívá titulatury z duchovního světa, např. satguru, mistr, Šiva, a nechává se bezostyšně adorovat svými příznivci, u nichž cíleně pěstuje závislost na své osobě.
Co mě k jednoznačnému tvrzení v nadpisu vede? Prostá úvaha: člověk, který prokazatelně opakovaně lže, zcizuje, pomlouvá, dehonestuje, podsouvá, poštvává proti druhým, vyučuje plytkou duální nauku, již označuje za nejvyšší („Neučím nic jiného, než učil Buddha, Kristus, Maháriši a jiní opravdoví mistři.“), a z toho všeho materiálně (finance za prodej knih obsahujících pomluvy a dezinterpretace nauk, dary, bezplatná výpomoc žáků) a morálně (nadřazené postavení, gloriola duchovního mistra, manipulace žáky, povinnost jeho žáků řídících meditační setkání uvádět, že jde o meditace podle Jiřího Vacka, protože prý je to něco jako obchodní značka, jinak je oheň na střeše. Mimochodem átmavičára ani pránájáma ani žádný jiný způsob praktikování a řízení jógových cvičení není vlastnictvím nikoho, tedy ani Vacka, ten si to jen nestydatě přisvojuje, ostatně co je to za praxi, když mistr nutí své žáky lhát a pomlouvat – atd.), těží, není ničím jiným než parazitem na duchovních naukách.
Myslím, že je třeba otevřeně poukazovat na takovéto podvodné, kvaziduchovní persony ingraty a jejich neblahé veřejné působení.
Z Vackova článku „Co na sebe prozrazují“
z 29.07.2009, publikovaném na jeho webu, vyjímám pro ilustraci několik pasáží:
„...neustále počítají naše zisky, co kdo nám dělá údajně zadarmo a dokonce nás křivě obviňují, že někoho šidíme. Nemají k těmto výpočtům vůbec žádné podklady ani dostatečné vzdělání. Pletou si stále tržby a zisk, neznají něco jako daně...“
Ano, pane Vacku, ošidil jste minimálně Ramanášram (prodával jste svůj překlad Maharšiho evangelia, ačkoli jste neměl autorské svolení) a dědice Františka Drtikola (sám jste přiznal, že jste neměl od majitelů práv svolení ke komerční multiplikaci obrazu toho Drtikola, kterého neustále haníte – navíc dost trapný rozpor, nehodný mistra, že?).
Když jsem příkladně vypočítával kolik vám vynesl prodej našeho vydání obrazové publikace o Maharšim (abych vyvrátil vaše prohlášení, že jste převodem práv na tuto knihu nic nezískal), vycházel jsem z přesných, doložitelných dokladů – totiž faktur, o žádných tržbách nebylo řeči, nýbrž pouze o vašem rabatu. O daních věru jisté znalosti máme, ostatně, dva pracovníci Avataru mají vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a rovněž autor tohoto příspěvku skládal zkoušku z ekonomie na VŠ. Tržby a zisk si nepleteme, pokud chcete tvrdit, že ano, doložte to!
Také jste sám v minulosti přiznal, že Vám, nikoli údajně, zadarmo pomáhají vaši příznivci s nakladatelskou činností – přepisují texty, dělají korektury, pomáhají s prodejem a s transportem knih atd. Jistě by se toho našlo víc, že? Jednou jste napsal, že jste prováděl spolu se svými obětavými příznivci karmajógu, když jste skládali balíky s právě vyšlými vašimi knihami. Oni snad ano, ale vy jste rozhodně žádnou karmajógu nedělal. Vy netušíte, co je podstatou karmajógy. Cokoli konáte, konáte s očekáváním nějakého profitu pro sebe či pro svou rodinu. Napsal jste, že s lidmi, jako je Dan Moravec a podobní, nic nezískáváte. To snad má být postoj sadgurua, nebo aspoň karmajógina?
„Proč, když mají takové starosti, se nezabývají například příjmem za vstupenky do přeplněné Lucerny, kde lidé museli pro nedostatek míst k sezení sedět na zemi. Zde je výpočet úplně jednoduchý podle veřejně známých údajů. Počet míst vyprodané Lucerny (2500) krát cena vstupenky (ze začátku asi 220 Kč). Výsledek ať si každý spočte sám a pořádání nejméně dvě přednášky do roka.
Nikdy by mě o tom ani nenapadlo psát, kdyby s tím naši nepřátelé nezačali sami. Donutili mě k tomu oni. Je od nich velmi nevhodné takové otázky nastolovat, ale pokud v tom budou pokračovat, ještě přitvrdím.
Proč se starají o něco, do čeho jim vůbec nic není a k čemu nemají vůbec právo?"
Zde opět Vacek lže, jako když pan Pettinger tiskne, cena vstupenky nikdy nepřesáhla 190 Kč, zpočátku byla 90 Kč, poté 120, pak 150 Kč, ke konci zmíněných 190 Kč. Mohl by nám některý z jeho obdivovatelů laskavě sdělit, kde vzal Vacek 220 Kč? Najde se nějaký pamětník, který dosvědčí tuto částku? Od „mistra“ se samozřejmě odpovědi nedočkáme. Co má dále znamenat onen násobek 2500 x 220 (?), to jako zisk nebo tržbu? Neplete si tyto ekonomické kategorie naopak pan inženýr?
Nejnehoráznější lží je ovšem Vackovo tvrzení, že jeho „nepřátelé“ s tím začali sami, jeho by o tom ani nenapadlo psát:
Takže: V 6. díle Vackových pamětí Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, vydaném v roce 2002 se na straně 74 dočteme:
„ Samozřejmě, ti co dávají přednost meditaci před povídáním, by Lucernu nenaplnili, jak vtipně poznamenal jeden přítel. Ekonomický pohled je zřejmý: na straně jedné 80 meditujících, na straně druhé 2500 účastníků za dvojnásobné vstupné, než je na meditaci.“
Zdá se, že to ještě Vackovi sloužila trošku paměť, když odhadl vstupné do Lucerny na 160 Kč. Sám, kdyby lístky nedostal zadarmo, by jistě takovou částku do své učitelky neinvestoval.
Podstatné a prokazatelné ovšem je, že první kritickou reakcí z řad. tzv. tomášovců na Vackovy pomluvy byl článek Martina Paříka, který vyšel v časopise Dotek v prosinci 2003.
Zde je tedy podán jasný důkaz Vackova lhaní. Vacek se zabýval hospodářským výsledkem „konkurence“ vzešlým z prodeje vstupenek do Lucerny prokazatelně dříve, než vyšla první kritika jeho knižních dehonestací.
„To, jak brání komunisty a očerňují nestraníky protestují proti odhalování zla, jasně vypovídá, na které straně stojí ....
Soustřeďují se na mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ a vytvářejí dojem, že existují pouze ony a nepíšu o ničem jiném než o sporu s Tomášovci. O tom je prvá zmínka až někdy ve 4. díle a věnuji mu pouze malou část knih.“
Zde by měl Vacek uvést konkrétně, které komunisty bráníme! To, že jsem se zastal duchovních kvalit Františka Drtikola, přece neznamená, že bráníme komunisty. To jen chorá mysl Jiřího Vacka domýšlí takovéto absurdnosti. A které nestraníky očerňujeme? Ani Vacka neočerňujeme, pouze se bráníme jeho podlým lžím a nactiutrhání a hájíme čest bytostí, které Vacek ostouzí.
Mimochodem Jidáš byl také nekomunista a kdo by stál na jeho straně, že, pane Vacku?
Vacek lže, že „sporu s tomášovci“ věnuje pouze malou část svých pamětí. V článku na KV http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/07/pamtnkovy-dehonestace-potinct.html dokazuji lživost tohoto tvrzení na příkladě 13. dílu této řady:
„Jenom si dovolím pro ilustraci uvést, na kolika stránkách se Vacek zabývá dvěma jmény, přičemž nelze vyloučit, že na dalších stránkách jsem tato jména mohl ještě přehlédnout. Jméno Tomáš ve všech jeho modifikacích neuvádím, to se vyskytuje snad „ob řádku“ a jistěže zpravidla v nepěkných souvislostech.Jméno Pařík se nejméně v jednom případě dostalo na str.: 5, 6, 7, 8, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 42, 48, 51, 52, 53, 57, 58, 60, 78, 80, 85, 98, 100, 102, 104, 107, 109, 113, 114, 115, 116, 130, 137, 138, 152, 153, 166 kapitola „Pan Pařík si nedá pokoj“, 167, 168, 169, 223 kapitola „Jak mě (zde paní korektorka přehlédla hrubku) pan Pařík dal za pravdu“, 224, 225, 238, 263, 265. Celkem nejméně na 46 stranách je uváděno toto jméno v nedobrém světle v knize jednoho výtečníka - pamětníka, jenž se má za mistra čili Boha. Ve skutečnosti má čtenář co dočinění se zamindrákovaným chudákem, se zkostnatělým, nafouklým, mravně retardovaným egem. Jméno Drtikol se objevuje na str. 18, 44, 55, 56, 57, 82, 98, 99, 105, 106, 107, 108, 115, 125 kap. „Ještě F. Drtikol“, 126, 127, 138, 150, 160, 161, 169, 270. Přišlo mně komické, když Vacek do umdlení na řadě místech Drtikola masíruje, propírá a dehonestuje, aby posléze přičinil celou kapitolu „Ještě F. Drtikol“.
Jiří Vacek začal s otevřeným pomlouváním a dehonestováním autorů a pracovníků Avataru od 6. dílu svých pamětí Jak jsem hledal..., přičemž některé nejapné poznámky na adresu Tomášových se vyskytly i v dílech předchozích. Suma sumárum: Zmíněné Vackovy pomluvy a dehonestace tvoří významný podíl v osmi dílech jeho pamětí, dále jsou zastoupeny též v těchto Vackových knihách:
Jak si uvědomit své Já
O podstatě stezky
Rady na cestu
O jednotě a zlu
Chození s Bohem
Život a učení Ramany Mahárišiho (věřte nevěřte - i v této knize!)
Uvedený výčet hovoří za vše. Je trvalým svědectvím o Vackově lhaní a darebáctví. Tyto knihy jsou pořádným blokem másla na jeho hlavě. A to možná bylo ledacos z jeho „díla“ opomenuto – nahrávky, videa, další knihy, kdo ví?
Jak z toho chce chudák vybřednout?
A tak by to šlo pořád dokola. Nakonec i parazita přijde člověku líto, ale obrana před ním je namístě.
Martin Pařík
Co mě k jednoznačnému tvrzení v nadpisu vede? Prostá úvaha: člověk, který prokazatelně opakovaně lže, zcizuje, pomlouvá, dehonestuje, podsouvá, poštvává proti druhým, vyučuje plytkou duální nauku, již označuje za nejvyšší („Neučím nic jiného, než učil Buddha, Kristus, Maháriši a jiní opravdoví mistři.“), a z toho všeho materiálně (finance za prodej knih obsahujících pomluvy a dezinterpretace nauk, dary, bezplatná výpomoc žáků) a morálně (nadřazené postavení, gloriola duchovního mistra, manipulace žáky, povinnost jeho žáků řídících meditační setkání uvádět, že jde o meditace podle Jiřího Vacka, protože prý je to něco jako obchodní značka, jinak je oheň na střeše. Mimochodem átmavičára ani pránájáma ani žádný jiný způsob praktikování a řízení jógových cvičení není vlastnictvím nikoho, tedy ani Vacka, ten si to jen nestydatě přisvojuje, ostatně co je to za praxi, když mistr nutí své žáky lhát a pomlouvat – atd.), těží, není ničím jiným než parazitem na duchovních naukách.
Myslím, že je třeba otevřeně poukazovat na takovéto podvodné, kvaziduchovní persony ingraty a jejich neblahé veřejné působení.
Z Vackova článku „Co na sebe prozrazují“
z 29.07.2009, publikovaném na jeho webu, vyjímám pro ilustraci několik pasáží:
„...neustále počítají naše zisky, co kdo nám dělá údajně zadarmo a dokonce nás křivě obviňují, že někoho šidíme. Nemají k těmto výpočtům vůbec žádné podklady ani dostatečné vzdělání. Pletou si stále tržby a zisk, neznají něco jako daně...“
Ano, pane Vacku, ošidil jste minimálně Ramanášram (prodával jste svůj překlad Maharšiho evangelia, ačkoli jste neměl autorské svolení) a dědice Františka Drtikola (sám jste přiznal, že jste neměl od majitelů práv svolení ke komerční multiplikaci obrazu toho Drtikola, kterého neustále haníte – navíc dost trapný rozpor, nehodný mistra, že?).
Když jsem příkladně vypočítával kolik vám vynesl prodej našeho vydání obrazové publikace o Maharšim (abych vyvrátil vaše prohlášení, že jste převodem práv na tuto knihu nic nezískal), vycházel jsem z přesných, doložitelných dokladů – totiž faktur, o žádných tržbách nebylo řeči, nýbrž pouze o vašem rabatu. O daních věru jisté znalosti máme, ostatně, dva pracovníci Avataru mají vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a rovněž autor tohoto příspěvku skládal zkoušku z ekonomie na VŠ. Tržby a zisk si nepleteme, pokud chcete tvrdit, že ano, doložte to!
Také jste sám v minulosti přiznal, že Vám, nikoli údajně, zadarmo pomáhají vaši příznivci s nakladatelskou činností – přepisují texty, dělají korektury, pomáhají s prodejem a s transportem knih atd. Jistě by se toho našlo víc, že? Jednou jste napsal, že jste prováděl spolu se svými obětavými příznivci karmajógu, když jste skládali balíky s právě vyšlými vašimi knihami. Oni snad ano, ale vy jste rozhodně žádnou karmajógu nedělal. Vy netušíte, co je podstatou karmajógy. Cokoli konáte, konáte s očekáváním nějakého profitu pro sebe či pro svou rodinu. Napsal jste, že s lidmi, jako je Dan Moravec a podobní, nic nezískáváte. To snad má být postoj sadgurua, nebo aspoň karmajógina?
„Proč, když mají takové starosti, se nezabývají například příjmem za vstupenky do přeplněné Lucerny, kde lidé museli pro nedostatek míst k sezení sedět na zemi. Zde je výpočet úplně jednoduchý podle veřejně známých údajů. Počet míst vyprodané Lucerny (2500) krát cena vstupenky (ze začátku asi 220 Kč). Výsledek ať si každý spočte sám a pořádání nejméně dvě přednášky do roka.
Nikdy by mě o tom ani nenapadlo psát, kdyby s tím naši nepřátelé nezačali sami. Donutili mě k tomu oni. Je od nich velmi nevhodné takové otázky nastolovat, ale pokud v tom budou pokračovat, ještě přitvrdím.
Proč se starají o něco, do čeho jim vůbec nic není a k čemu nemají vůbec právo?"
Zde opět Vacek lže, jako když pan Pettinger tiskne, cena vstupenky nikdy nepřesáhla 190 Kč, zpočátku byla 90 Kč, poté 120, pak 150 Kč, ke konci zmíněných 190 Kč. Mohl by nám některý z jeho obdivovatelů laskavě sdělit, kde vzal Vacek 220 Kč? Najde se nějaký pamětník, který dosvědčí tuto částku? Od „mistra“ se samozřejmě odpovědi nedočkáme. Co má dále znamenat onen násobek 2500 x 220 (?), to jako zisk nebo tržbu? Neplete si tyto ekonomické kategorie naopak pan inženýr?
Nejnehoráznější lží je ovšem Vackovo tvrzení, že jeho „nepřátelé“ s tím začali sami, jeho by o tom ani nenapadlo psát:
Takže: V 6. díle Vackových pamětí Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, vydaném v roce 2002 se na straně 74 dočteme:
„ Samozřejmě, ti co dávají přednost meditaci před povídáním, by Lucernu nenaplnili, jak vtipně poznamenal jeden přítel. Ekonomický pohled je zřejmý: na straně jedné 80 meditujících, na straně druhé 2500 účastníků za dvojnásobné vstupné, než je na meditaci.“
Zdá se, že to ještě Vackovi sloužila trošku paměť, když odhadl vstupné do Lucerny na 160 Kč. Sám, kdyby lístky nedostal zadarmo, by jistě takovou částku do své učitelky neinvestoval.
Podstatné a prokazatelné ovšem je, že první kritickou reakcí z řad. tzv. tomášovců na Vackovy pomluvy byl článek Martina Paříka, který vyšel v časopise Dotek v prosinci 2003.
Zde je tedy podán jasný důkaz Vackova lhaní. Vacek se zabýval hospodářským výsledkem „konkurence“ vzešlým z prodeje vstupenek do Lucerny prokazatelně dříve, než vyšla první kritika jeho knižních dehonestací.
„To, jak brání komunisty a očerňují nestraníky protestují proti odhalování zla, jasně vypovídá, na které straně stojí ....
Soustřeďují se na mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ a vytvářejí dojem, že existují pouze ony a nepíšu o ničem jiném než o sporu s Tomášovci. O tom je prvá zmínka až někdy ve 4. díle a věnuji mu pouze malou část knih.“
Zde by měl Vacek uvést konkrétně, které komunisty bráníme! To, že jsem se zastal duchovních kvalit Františka Drtikola, přece neznamená, že bráníme komunisty. To jen chorá mysl Jiřího Vacka domýšlí takovéto absurdnosti. A které nestraníky očerňujeme? Ani Vacka neočerňujeme, pouze se bráníme jeho podlým lžím a nactiutrhání a hájíme čest bytostí, které Vacek ostouzí.
Mimochodem Jidáš byl také nekomunista a kdo by stál na jeho straně, že, pane Vacku?
Vacek lže, že „sporu s tomášovci“ věnuje pouze malou část svých pamětí. V článku na KV http://kauza-vacek.blogspot.com/2008/07/pamtnkovy-dehonestace-potinct.html dokazuji lživost tohoto tvrzení na příkladě 13. dílu této řady:
„Jenom si dovolím pro ilustraci uvést, na kolika stránkách se Vacek zabývá dvěma jmény, přičemž nelze vyloučit, že na dalších stránkách jsem tato jména mohl ještě přehlédnout. Jméno Tomáš ve všech jeho modifikacích neuvádím, to se vyskytuje snad „ob řádku“ a jistěže zpravidla v nepěkných souvislostech.Jméno Pařík se nejméně v jednom případě dostalo na str.: 5, 6, 7, 8, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 42, 48, 51, 52, 53, 57, 58, 60, 78, 80, 85, 98, 100, 102, 104, 107, 109, 113, 114, 115, 116, 130, 137, 138, 152, 153, 166 kapitola „Pan Pařík si nedá pokoj“, 167, 168, 169, 223 kapitola „Jak mě (zde paní korektorka přehlédla hrubku) pan Pařík dal za pravdu“, 224, 225, 238, 263, 265. Celkem nejméně na 46 stranách je uváděno toto jméno v nedobrém světle v knize jednoho výtečníka - pamětníka, jenž se má za mistra čili Boha. Ve skutečnosti má čtenář co dočinění se zamindrákovaným chudákem, se zkostnatělým, nafouklým, mravně retardovaným egem. Jméno Drtikol se objevuje na str. 18, 44, 55, 56, 57, 82, 98, 99, 105, 106, 107, 108, 115, 125 kap. „Ještě F. Drtikol“, 126, 127, 138, 150, 160, 161, 169, 270. Přišlo mně komické, když Vacek do umdlení na řadě místech Drtikola masíruje, propírá a dehonestuje, aby posléze přičinil celou kapitolu „Ještě F. Drtikol“.
Jiří Vacek začal s otevřeným pomlouváním a dehonestováním autorů a pracovníků Avataru od 6. dílu svých pamětí Jak jsem hledal..., přičemž některé nejapné poznámky na adresu Tomášových se vyskytly i v dílech předchozích. Suma sumárum: Zmíněné Vackovy pomluvy a dehonestace tvoří významný podíl v osmi dílech jeho pamětí, dále jsou zastoupeny též v těchto Vackových knihách:
Jak si uvědomit své Já
O podstatě stezky
Rady na cestu
O jednotě a zlu
Chození s Bohem
Život a učení Ramany Mahárišiho (věřte nevěřte - i v této knize!)
Uvedený výčet hovoří za vše. Je trvalým svědectvím o Vackově lhaní a darebáctví. Tyto knihy jsou pořádným blokem másla na jeho hlavě. A to možná bylo ledacos z jeho „díla“ opomenuto – nahrávky, videa, další knihy, kdo ví?
Jak z toho chce chudák vybřednout?
A tak by to šlo pořád dokola. Nakonec i parazita přijde člověku líto, ale obrana před ním je namístě.
Martin Pařík
pátek 14. srpna 2009
Ucelený obraz o Vackově mysli
Jana Brabencová
Co nutí stále pana Vacka upozorňovat na svoji osobu, upřednostňovat svoji činnost a vyzdvihovat svoje zásluhy před revolucí i po ní? Stále jen prezentuje svou práci, své výtvory, zásluhy a na straně druhé soustavně pomlouvá, nactiutrhá a nestydatě lže o druhých lidech. Kdo má tuto potřebu? A následně pak potřebu bojovat proti smyšleným nepřátelům, proti tzv. zlu? Není to náhodou povýšené ego pana Vacka? Nebylo by lépe, kdyby vyčistil, jak sám píše, „svoji zamrzlou žumpu?“
Vše, co píše, je tak absurdní, že člověk zasvěcený do celé věci se může jen pousmát. Vždyť všechny jeho cílené útoky na tzv. nepřátele jsou jen popsáním jeho praktik a zlem nasáklé mysli, vypovídající o něm samém v opravdu trefném článku s příznačným názvem „Co na sebe prozrazují(ji).“
Jen ještě k těm vstupenkám do Lucerny: nevím, jak přišel na částku 220,- Kč, nikdy tolik vstupenka nestála – opět jeden z důkazů jeho záměrného zkreslování faktů.
Co nutí stále pana Vacka upozorňovat na svoji osobu, upřednostňovat svoji činnost a vyzdvihovat svoje zásluhy před revolucí i po ní? Stále jen prezentuje svou práci, své výtvory, zásluhy a na straně druhé soustavně pomlouvá, nactiutrhá a nestydatě lže o druhých lidech. Kdo má tuto potřebu? A následně pak potřebu bojovat proti smyšleným nepřátelům, proti tzv. zlu? Není to náhodou povýšené ego pana Vacka? Nebylo by lépe, kdyby vyčistil, jak sám píše, „svoji zamrzlou žumpu?“
Vše, co píše, je tak absurdní, že člověk zasvěcený do celé věci se může jen pousmát. Vždyť všechny jeho cílené útoky na tzv. nepřátele jsou jen popsáním jeho praktik a zlem nasáklé mysli, vypovídající o něm samém v opravdu trefném článku s příznačným názvem „Co na sebe prozrazují(ji).“
Jen ještě k těm vstupenkám do Lucerny: nevím, jak přišel na částku 220,- Kč, nikdy tolik vstupenka nestála – opět jeden z důkazů jeho záměrného zkreslování faktů.
úterý 28. července 2009
Kdo má stále nějakou potřebu?
Alexandr Popov
S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!
Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?
Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?
Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).
„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.
„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
„…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?
"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).
„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?
„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.
„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.
Co dodat? Asi nic.
S únavnou pravidelností otiskují J.Vacek a J.Krutina (zejména v dobách, kdy cítí potřebu posílit své postavení uvnitř skupiny) adorativní dopisy svých stoupenců, označované zpravidla klamavým titulkem „Zkušenosti hledajících“. Klamavým proto, že nabyté zkušenosti se v kontextu jejich komentářů nezdají být pro oba pány až tak důležité, hlavní je zdůrazňování jejich údajného „mistrovského“ (?) podílu na nich. To oni přece zařídili svou výjimečností, že snaživí žáčci mají zkušenost!
Kdo má ale potřebu vyzdvihovat sebe sama – Bůh, nebo ego? (Oba „mistři“ svorně tvrdí „Bůh, nebo ego, jiná možnost není.“) Kdo má potřebu dokazovat své údajné mistrovství – Bůh, nebo ego? Kdo má potřebu klamat, lhát a poštvávat věrné? Kdo má potřebu „snášet“ vděk a chválu (jak napsal onehdy J.Krutina v neobratné snaze učinit ze sebe skromného) – Bůh, nebo ego? Copak Mahárši musel někdy něco od někoho snášet? Vždyť kdyby se jen na okamžik vydělil z Jednoty Bytí (ON by NĚCO SNÁŠEL!), byl by ještě Maháršim?
Tento svět je odpadlý od Boha, tvrdí tito dva „mistři“ svorně. A co „mistrovská osoba“? Ona je nepochybně součástí tohoto světa, takže musí být také odpadlá od Boha. A Jediný Mistr – ono již legendární SSVVJJ (sebe si vědomé vědomí Já jsem, či jak si to lámou jazyk) –, který skrze onu „mistrovskou osobu“ vyzařuje (?), ten pochopitelně odpadlý sám od sebe není, je to přece sám Bůh! Kdo tedy učí žáčky – od Boha odpadlá mistrovská osoba, nebo mistrovskou osobou omezený (protože již ne nekonečný) Bůh?
Je to zamotaná, duchovní zkušeností nepodložená, z nejrůznějších zdrojů zkompilovaná hrubě duální nauka, která v nedostatku kvality potřebuje sama sebe nazývat „nejvyšší jógou“. Tak tomu bývá u lidí omezených, mělkých, kteří potřebují k sebepotvrzení nějaký „doklad“, kteří touží NĚČÍM (rozuměj velkým) být a nemají nic, čím by opravdu velkými byli. Snad ani nemá smysl se tím déle zabývat. A tak jen pro pobavení na závěr vyjímám z posledních „Myšlenek“ Jiřího Vacka (22.7.t.r.).
„Nejprve nalezněme, kdo se soustřeďuje a poznejme účinky soustředění, a pak se teprve na základě tohoto poznání soustřeďujme.“
Bude to mít dost těžké snaživý žáček, aby se soustředil až poté, co se soustředil.
„Bůh je Duch, a proto Boha nikdo neviděl …“
Zde si „mistr“ Vacek zřejmě odskočil na spiritistickou seanci a nevšiml si toho.
„…Mistr je jen jeden jako Bůh a je jím Bůh sám, proto i pro mistra platí, že mistra nikdo neviděl…“
To je ono – Mistra nikdo neviděl. Lidé přijdou k Jiřímu Vackovi a ať dělají, co dělají, žádného Mistra nevidí!... No, on to J.Vacek myslel jinak: může díky tomu o sobě roztrubovat, že je mistr, ale protože Mistra nikdo neviděl, nikdo také neodhalí, že to není pravda. A má to v suchu! – Jenže nemá. To, co totiž tvrdí, je tak nebetyčná blbost, že se odhaluje sám: Bůh je Duch a je odlišný od svého stvoření (viz nikdo ho neviděl); Bůh je jeden a Mistr je také jeden jako Bůh, takže jsou dva (á propos, odkdy jedinost boží vyjadřuje počet?); Mistrem je přesto Bůh sám, třebaže je odlišný od svého stvoření (není osobou, není tedy ani intelektem, citem atd., je prostě něčím dalším a své „vyvolené“ si bere za média – takže zase spiritismus).
„… Osoby, které si v sobě uvědomily Boha, nejsou Bohem ani mistrem, a proto je nemáme za ně zaměňovat. Žijí však jeho vědomím a moudrostí, a proto nás mohou k Bohu vést. Proto si zasluhují naši vděčnost, úctu a lásku.“
Ty osoby si zasluhují vděčnost? Ne Bůh? No ovšem, z toho by J.Vacek, ten fixlíř s Pravdou, nic neměl. Ale žádný strach, vděčnost přijde a bude i úcta a láska a dary a oslavování, všechna ta šidítka, co k životu potřebuje, všechna po omezený čas budou, jenže od osob, „které si ještě neuvědomily Boha“, takže jsou to ega jako hrom a co je ego, to je přece zlé. Jakou cenu má láska od zla, pane Vacku?
"Cesta vede z projevu do neprojevu a odtud zpět s neprojevem do projevu v jednotě obou."
Představa, jak se mistr (Vacek ovšemže) vláčí s neprojevem v batohu do nějakého odpadlého projevu a ještě mu k tomu chudákovi přihodili jednotu obou (zřejmě dialektickou), to je vskutku první pilíř Vackovy „nejvyšší“ jógy (druhým je vulgární spiritismus jako základ Vackovy gnoze).
„Milujme v lidech Boha, ne člověka.“
Tak to bychom opravdu rádi, ale jak to máme udělat, když tento svět je od Boha odpadlý a Bůh v něm tedy není! Kat aby to spral! Nebo že by nám šel „mistr“ příkladem a přestal lidem říkat odpadlá ega?
„Vlna není oceán, i když oboje je voda. Já a Otec, átman a brahman jsou jedno, jediné podstaty, přece je Otec, brahman víc než Já.“
Tak vlna na oceánu není oceán... A brahma je víc než átman! A oba mají podstatu! Bůh – podstata všeho – má ještě nějakou další podstatu! To jsou ale věci! Připomeňme si védský výrok: „Tento átman je brahma.“ Anebo pasáž z textu opravdu prozřelého: „Oddělenost světla slunce (rozuměj: brahma) do paprsků je v případě átmana jen zdánlivá, podmíněná zdánlivou odděleností ega. Když se ego v Poznání rozplyne, toto zdání se rozpustí a zůstává - átman rovná se brahma.“ (Ono „když“ v poslední větě neznamená alternativu, představuje jen možnost to chápat, na faktu samotném to nic nemění.) Takže ego je to, co hledá rozdíly. Měli byste na něm, pánové Vacku a Krutino, konečně trochu zapracovat a rozpustit ho, jak říkáte, aby pro Vás a Vaše žáky neplatilo ono rčení o kázání vody a pití vína.
„Jistě je dobré chodit s Bohem. Lepší je chodit s Bohem v Bohu.“
Teprve v této ideji se ukázala „mistrova“ skutečná genialita – do Boha si pro horší časy schoval ještě jednoho, záložního, se kterým se dá chodit. To je nápad! Človíček si ponechá ego, Pána Boha si naklonuje ku svým potřebám a zvesela si užívá světského, ale tváří se jako chudý duchem. A hlavu má plnou tužeb, zloby, závisti, sebezalíbenosti a kdoví jakého ještě sajrajtu.
Co dodat? Asi nic.
pondělí 27. července 2009
Dopis paní Knápkové
Vážení přátelé,
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
dovoluji si reagovat na některé články pana Vacka, např. na ty, ve kterých neustále napadá Františka Drtikola za to, že byl komunista. Pan Vacek o sobě tvrdí, že je Mistr a nechává si tak říkat svými žáky. Je však Mistrem někdo, pro koho je nejdůležitější, že F. Drtikol byl komunista? Mám za to, že Mistra by především oslovoval duch F. Drtikola, který je např. pro mne zřejmý z jeho obrazů. Neviděl by vlnu, ale moře. Pokud ovšem pouze vlna nevidí vlnu, čili není zřeno z ega, jak je u pana Vacka zcela evidentní. Pokud přispívající na KV poukazují na F. Drtikola především jako na vysokou duchovní bytost, jsou neuvěřitelnou logikou p.Vacka označeni za fanoušky komunismu, jsou nazýváni lidmi zlými, nepřátelskými Bohu. V žádném článku na KV jsem o obhajobě komunismu nečetla, ani nic takového nevyplývá z kontextu. To prostě jen vlna jménem Vacek si přizpůsobuje realitu, aby se sama před sebou obhájila. A jen pro vlnu neuvědomujcí si moře existuje konkurence a zlí nepřátelé.
Pan Vacek se ve svých článcích rovněž zlobí, když někteří jeho žáci odejdou. Píše, že odpadají od Boha, scházejí z pravé stezky. Jak to ví? Jak může vědět, kudy Bůh vede ty, kteří Ho hledají? Mistr v nich samých je vede tak, jak je pro ně vhodné, jak by mohli být odděleni od Jeho působení? Skutečný Mistr žijící v Jednotě, je se svými žáky stále, ať jsou kdekoli, a přeje VŠEM štěstí a pokrok. Nelpí na nikom a na ničem.
Rovněž můžeme číst, jak pan Vacek nazývá své žáky maličkými, jak stejně jako Ježíš praví: "Nechte maličkých přijít ke mně." Ke komu? No toto ale opravdu mohl říci pouze Ježíš, pane Vacku, tak se přichází jen k Němu. I další překroucené Ježíšovy výroky - např. Já jsem JE cesta, pravda i život (podle Vás ještě láska - jako by nebyla ve všech těchto významech), dále Kde se dva sejdou, JE Já jsem mezi nimi, usvědčují pana Vacka z nezažitého, protože skutečný Mistr těmto výrokům na základě vlastní zkušenosti rozumí.
Skutečný Mistr nevyzdvihuje své konání pro druhé, nenechává se oslavovat, o nic takového nestojí, řečeno s Mahárišim - kdo by tak činil? Rovněž si nepřisvojuje učení Pravdy, čí by co bylo? Může moře něco vlastnit?
V mnoha článcích pan Vacek píše o zlu, společně s panem Krutinou a dalšími schvaluje násilí ve jménu boje proti zlu ve světě. Píší, že by neváhali se ho dopustit. Jak ale mnozí vědí, utrpení světa je následkem lpění bytostí na svém já. Pokud je mi známo, tak Maháriši se zlem nezabýval, naopak odvracel pozornost od posuzování světa u těch, kteří k němu přicházeli. K nim samým. Skutečný Mistr tedy především vede své žáky k poznání jejich pravého Já. Pokud se tak milostí Boží stane, jsou pak - jak říkávala paní Míla Tomášová - krásní. A kde je pak zlo, utrpení, nepřátelství, závist...?
Alena Knápková
středa 1. července 2009
Další dopis Markéty Šťastné
Tak to vidíte, přátelé, zase jedna odepsaná nula – Markétka.
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
Celé zamyšlení berte prosím jako SVOBODNÉ VYJÁDŘENÍ rozporů, které byly zaznamenány do deníku při přípravě jedné obyčejné diplomové práce. Jen okrajově – první díl jsem začala číst téměř před třemi lety, některé události z indického kláštera jsou staré ještě více let a také události ze života nejsou právě včerejší.
Byla jsem na čtení pamětí velmi natěšená, ale od autora coby duchovního učitele, hlásícího se k Maharšiho nauce, jsem očekávala něco zcela jiného. Byla jsem velmi zklamaná povrchností celého díla, popisem autora coby reálně existujícího jedince a světa coby reálně existující objektivní reality. Z celého díla jsem vnímala těžkopádnost a jakousi melancholii. Právě pro všechny ty rozpory nevznikla ani snaha navázat se skupinou bližší kontakt a celé torzo práce skončilo nakonec v šuplíku. Objevila se ale jakási potřeba vytvořit ze vzniklých poznámek zamyšlení především právě nad rozpory skupiny kolem Jiřího Vacka. Děkuji, že jsem je mohla SVOBODNĚ VYJÁDŘIT.
Připomíná mi to celé opět jednu zkušenost z Indie. Poblíž našeho centra vedl skupinku hledajících mistr, který neustále něco psal. Žáci meditovali, on seděl uprostřed a psal. Vždy když jsme k němu přišli, neustále se nás vyptával na poměry v naší zemi, na politiku, na dopravu, na ženy, prostě na všechno možné. Jeho žáci museli také občas něco sepisovat – například jaké mají názory na poměry v jejich zemi i ve světě apod. Od Baby jsme na něco takového nebyli zvyklí. Baba seděl, mlčel, někdy odpověděl na dotaz. Když jsme se před ním nad tímto učitelem podivovali, říkal: „Co se divíte? Spekulativní mysl, která se ještě nevnořila do svého zdroje, potřebuje mít stále něco na práci. Nepoznala, že je Já. Neví, že píše o sobě. Její potravou, jejím základem, je myšlenka „já a ti druzí“, „já a objektivní svět“. Tak už se nedivte.“
Divili jsme se, protože nás pět přítomných zažilo s Babou něco, co ani trochu nepřipomínalo království smutného krále. Baba nás bral jednoho po druhém na Zasvěcení. To znamenalo, že jsme s ním trávili týden ve dne i v noci v meditaci v místnosti bez oken. Když jsme vystoupali po hliněných schodech a vylezli ven, neměli jsme - jeden po druhém – žádných otázek. Já, všude Já. Zem, hlína, stromy, lidé – Já. Jak je to jednoduché. „Hrajte prostřednictvím svých těl své role ve světě dál – ale kde a co je svět?“ Smáli jsme se. Kde by byl – v nás. Co by byl – Já. „Na tuto zkušenost však nikdy nezapomeňte.“
„Máte ještě nějakých otázek?“ ptal se Baba. „Chcete ještě někdo rozebírat svět, dobro a zlo?“ - Nikdo. Proč?
Jiří Vacek nechť si dál kraluje ve svém království... Je jeho SVOBODNÝM VYJÁDŘENÍM.
Zároveň se s vámi všemi loučím, neboť se chystám opět na delší čas na cestu do Indie. Děkuji, že jsem mohla předat krátké svědectví života jednoho zázraku, kterým Baba byl. Nesnesl jakékoliv osobní projevy díků. Říkával: „Největší zázrak je ukryt v každém z vás. Nikdo vám ho nemůže předat.“ Byl naprosto šťastný a spokojený. „Jsem stále blažený,“ říkával. A také byl. Byla a je to Radost být „jedno“ s ním, být „jedno“ s Já.
S pozdravem v duchu
Markéta Šťastná
Děkuji za zveřejnění
středa 24. června 2009
Zlá mysl Jiřího Vacka
Pane Vacku!
To, co jsem Vám v dobrém napsala, bylo myšleno tak, abyste měl šanci si uvědomit, co děláte, když stále píšete o zlu. Nikoliv abyste místo zamyšlení sám nad sebou byl agresivní, lhal, urážel atd. Na věcnou kritiku, na poukázání, že něco není v pořádku, reagujete agresivně, lžete, pomlouváte a urážíte! To chcete být nějakým mistrem?
Pokud je v dílech duchovních mistrů popisováno zlo, tak nikoliv a už vůbec ne s cílem někoho pomluvit nebo poškodit. Vy smýšlíte zle (o druhých), myslíte zle, Vaše mysl je naplněna zlem - zášť ke druhým, vymýšlení pomluv, nactiutrhání, iniciování štvanic proti druhým pod záminkou obrany, nabádání ke zlu, zlé skutky (obcházení a porušování zákonů, zcizování), to jsou Vaše atributy. Je mi vás líto.
Jana Brabencová
To, co jsem Vám v dobrém napsala, bylo myšleno tak, abyste měl šanci si uvědomit, co děláte, když stále píšete o zlu. Nikoliv abyste místo zamyšlení sám nad sebou byl agresivní, lhal, urážel atd. Na věcnou kritiku, na poukázání, že něco není v pořádku, reagujete agresivně, lžete, pomlouváte a urážíte! To chcete být nějakým mistrem?
Pokud je v dílech duchovních mistrů popisováno zlo, tak nikoliv a už vůbec ne s cílem někoho pomluvit nebo poškodit. Vy smýšlíte zle (o druhých), myslíte zle, Vaše mysl je naplněna zlem - zášť ke druhým, vymýšlení pomluv, nactiutrhání, iniciování štvanic proti druhým pod záminkou obrany, nabádání ke zlu, zlé skutky (obcházení a porušování zákonů, zcizování), to jsou Vaše atributy. Je mi vás líto.
Jana Brabencová
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)