Miloš Tomáš
8. dubna t. r. vypustil Robík Pettinger na Vackově webu článek Jiřího Krutiny nazvaný "Neodvaita a zhoubnost její nevědomosti pro duchovní vývoj". Pomatení Jiřího Krutiny je patrné již v názvu. Copak neodvaita má nějakou svou nevědomost? Slyšeli jste někdo o tom, že by neoadvaita byla nevědomá? Možná nám chtěl pan Krutina říci, že advaita je vědomá (podle něj, na rozdíl od něj samého, dost možná "sebe si vědomá"). Ovšem ta v podání jeho a Jiřího Vacka je přímo lživá a hloupá. Proč? Protože je účelově překrucována. Jiří Vacek a jeho zeť Jiří Krutina mají, na rozdíl od jediného správného pojetí advaity, za to, že Bůh je jenom někde a jinde není.
Jiří Krutina jako upovídaný pseudofilozof se nám předvádí již v první větě, kde se snaží o jakousi definici (jako již nejednou): "Neodvaita je jev, který je výsledkem určité duchovní "anomálie", která je výsledkem nepochopení zákonitostí duchovní praxe.... " Jakými nesmysly nás to zase pan Krutina krmí... Neoadvaita je jev, který je výsledkem..., která je výsledkem... bzzz, bzzz.... Normální tupanství zabalené do nesmyslných plků. To je určitě přínosné pro pár nepřemýšlivých prosťáčků včetně pánů Pettingera (který takové nesmysly tiskne), Hudce (jenž si ve Vackově sektě léčí své komplexy patrně z dob, kdy v dohodě s komunistickými úředníky zařizoval jógu v Havířově), Dymanuse (který negativní obsah své mysli rádoby vtipně vylévá hned u vchodu do meditační klubovny - asi k naladění), Slávka (který leží panu Krutinovi u nohou a tím riskuje Krutinovo zakopnutí o něj) a jim podobných. Proč jenom někteří lidé naletí na takové nesmysly? Kdyby tak užívali vlastní rozum...
Z druhé Krutinovy věty, jež je tradičně motanicí pokroucených frází a blábolů se dozvíme, že je "projevem nedostatečného rozvoje vnitřní duchovní inteligence, která umožní egu...., která je pouze konceptem, kterou následně ego skutečně žije..." Tak to jsem tedy myslel, že ego, i když má být od Boha oddělené, tak bez Něj žít nemůže, že jakýkoli život bez Boha není možný... a ono ejhle, ego (Bohu vzdáleno) si samo žije. Pan Krutina zavedl pojem vnitřní duchovní inteligence. Podle něj je tedy možná i nějaká vnější duchovní inteligence, nebo též vnitřní neduchovní inteligence atd. No, je to filozof ten pan Krutina, který předčí v pseudonauce i svého tchána. Jestli však to vše pan Vacek stíhá sledovat.
Následuje hluboký vnor: "Navíc součástí této neodvaity je přesvědčení, že tomu tak skutečně je."
Skutečně myšlenka z nejhlubších. Pokračujeme ve čtení "moudrého" Krutinova textu: "Přece jsme "pochopili" dané koncepty a tak jsme poznali pravdu, že? Jak lákavé pro velmi vyvinutý rozum bez patřičných vlastností zbožnosti, pokory... nikoliv jejím vlastnění svým rozumem." Pan Krutina by mohl vysvětlit, jaké má zbožnost nebo pokora vlastnosti... On je jistě ten pravý, který to bude vědět. Ale pozor, jsou to základní duchovní věci, který by měl znát, zvláště, chce-li být veřejně činný!
Třeba za sebe zase nechá odpovědět nějakého pana Hudce, který to zodpoví tím, že byl kdysi kdesi členem jóga klubu, přesto, že (J. Krutina) s chorobnou samolibostí nevyrovnaného jedince napíše, že bude diskutovat se všemi a na roveň, ať se mu "podívají všichni do očí", ale že by "nevydrželi jeho pohled" apod. K tomu možno jen dodat, že těžko se diskutuje s člověkem, psychicky nevyrovnaným, silně zatíženým nějakými dogmaty, s myslí zakalenou záští a negacemi, navíc s fanaticky skelným, nesmlouvavým a nelaskavým výrazem v očích.
Jiří Krutina si nechal ztučnit další odstavec. Čteme: "Bůh je pozorovatelem mysli, tedy myslí nepoznatelná duchovní skutečnost, která je však naším vlastním vědomím. Jeho poznání a tedy poznání sebe se dosahuje správným přivrácením pozornosti k tomuto vědomí, což vede k uvědomění si sebe sama ve skutečnosti, jaká je. Nutné je odstranit naší nevědomost o sobě, abychom dosáhli toto uvědomění sebe sama. Hovoříme o Já nebo Bohu v nás."
Vezměme si tyto ztučněné (pro Jiřího Krutinu zřejmě důležité) věty popořádku.
1) "Bůh je pozorovatelem mysli...." Pomineme-li Krutinovo popírání všudypřítomnosti Boží, jak asi může Bůh něco pozorovat? Očima, nebo svým vnitřním zrakem?
2) "Bůh je myslí nepoznatelná duchovní skutečnost... " Kdo je podle pana Krutiny schopen poznávat, kdo poznává Boha? Podle Vacka Bůh poznává sama sebe. Ale skrze co...? Pánové Vacek a Krutina píší naučené fráze, kterým naprosto nerozumí! Navíc jim to uvažuje scestně a dualisticky a je evidentní, že hlubší mystickou zkušenost nikdy neprožili.
3) "....která je však naším vlastním vědomím." Čili ona myslí nepoznatelná duchovní skutečnost, Bůh, je naším vlastním vědomím. Bože, jak materialistické, uboze dualistické uvažování....
4) "Jeho poznání a tedy poznání sebe..." Poznání sebe = poznání Boha. Kdo poznává? Koho? Pro Vacka a členy jeho sekty ve skutečnosti poznání sebe, tj. poznání svého ega = poznání Boha. Tisíckrát budou papouškovat, jak je ego Bohu vzdáleno, přitom však budou omylem namísto Boha uctívat právě své ego. Tento omyl je zcela evidentní, když nahlédneme na chování Vacka a členů jeho sekty.
5) Poznání Boha (pro pana Krutinu a ostatní členy Vackovy sekty, to samé, co poznání sebe) "se dosahuje správným přivrácením pozornosti k tomuto vědomí...." Ale vždyť už toto "vědomí" je, jak píše p. Krutina v první větě, Bohem. Proč tedy chce k Bohu přivracet pozornost za účelem poznání Boha je zvláštní.... Tupanství na entou. Slávek u Krutivých nohou, pan Dymanus a spol. to jistě chápou, že? A i kdyby nešlo o "toto vědomí", ale o nějaké jiné, snad... sotva bude pan Krutina moci říkat, že nekáže dualisticky. Fakt tupanství...
6) "Hovoříme o Já nebo Bohu v nás." Bůh, jenž je mimo nás, není Já? A to pan Jiří Krutina o sobě píše, jakých prý nedosáhl duchovních zkušeností... na zvracení...
Se sebezapřením je možno číst další Krutinův text. Dozvídáme se, že: „Nevědomost spočívá ve třech druzích překážek:
1. ego, ....tedy samo neuvědomování se v JÁ." Vacek a spol se uvědomili v JÁ až příliš. Ale v jakém JÁ? Právě v egu, což nebylo jimi uvědomováno.
„2. nevědomá přesvědčení mysli vycházející z předcházející nevědomost a nedostatečná duchovní inteligence...(např. přesvědčení neodvaity)..." Pan Krutina zřejmě mluví ze své zkušenosti. Jaké má neodvaita asi přesvědčení?
„3. latentní příčiny nových zrodů a vzniku ega.
Tyto překážky bránící poznání a vysvobození lze odstranit pouze správným duchovním úsilím - meditací zkoumání sebe sama a očistou mysli...." Uzavírá pan Jiří Krutina. Jakpak asi on očišťuje mysl? Nejenom že ji, podle všeho, neočišťuje, ale pomluvami, lhaním, podsouváním, vysmíváním se atp. svou mysl ještě víc zakaluje a zatemňuje.
Jiří Krutina píše, že sice můžeme říkat, že vše je jedno (aby ne, říká to již např. Ježíš, svatý Pavel, Mistr Eckart, Lao-c´, Ramana Maharši z Arunáčaly a jiní), ale prý skutečnost i praxe nám plně ukazuje jinou skutečnost. Skutečnost i praxe pro pana Krutinu je prostě naprosto jiná než pro normálního pokročilejšího duchovního člověka či mystika.
Krutinův traktát o tzv. neodvaitě, plný účelově zkompilovaných frází, nesmyslů a sebeobdivu nemá smysl dál číst. Možno se na závěr pozastavit nad slovy, nad kterými si každý sám může udělat obrázek o duchovním (a duševním) stavu tohoto autora duchovních fantazií. "Třebaže jsem se uvědomil zdánlivě po krátké době, co jsem začal meditovat, a ustálení poznání v přirozeném samádhi bylo otázkou pár let, tak to nebyla náhoda nebo nějaký nadpozemský talent. Stezku jsem jaksi znal ještě před tím, než jsem vůbec začal meditovat, o některých věcech jsem nemusel nikdy složitě bádat, jediné co mi chybělo, bylo právě poznání, přímá zkušenost, která byla velmi rychle obnovena díky působení Jirky Vacka a Ramany Maháršiho. Studovat, abych se dozvěděl něco nového o stezce, jsem také nemusel, spíše jsem čerpal sílu JÁ z čteného, pro vlastní meditaci."
Jak asi ta meditace vypadala, když „čtené“ pochází dle slov povedené „mistrovské“ dvojice Vacek-Krutina ze světa, který je ovšem nebožský a žádný Bůh (Já) v něm není, si můžeme snadno domyslet (ostatně výše uvedení to v mnoha svých výplodech jasně napsali): Jiří Krutina - ego, ego, ego.
Co dodat závěrem? Snad jen: Dejte šaškům rolničky...
středa 23. června 2010
čtvrtek 17. června 2010
Podle Jiřího Krutiny je pravá láska výhradně to, co říká Jiří Krutina
Martin Pařík
Pan Krutina mílovými kroky dohání věhlas českého génia a polyhistora Járy da Cimrmana, alespoň na poli věd paranormálních. No, buďme spravedliví, existují indicie, že Krutina svým pronikavým vhledem do celého „projevu“ záhy přesvítí zář Járova všeumělství v celém jeho spektru. V posledním svém díle „Světlo a zákonitost projevu“ totiž Jiří Krutina podává dle vlastních slov „přehled všech zákonů, kterými se řídí celý projev“. Takový je to gigant ducha. A to zdaleka není vše.
Představme si namátkou pár nových Krutinových myšlenek, v nichž dokazuje, jaký je formát.
„Pravá láska není ani soucit s trpícími bytostmi, jak se snaží namluvit někteří učitelé buddhismu, ale výhradně co říkám.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-s-21-prateli-z-uzsiho-kruhu-v-jindrichove-
A basta! Diskuse se nepřipouští, alespoň v řadách Vacko-Krutinovy sekty. My si dovolme oponovat. Ať je tento výrok opřen o jakýkoli předchozí argument, vzbuzuje apriorní pochybnost, neboť je nepřípustně kategorický a svědčí spíše o duševní omezenosti kombinované s pýchou jeho původce.
„Navíc, když meditujete se zavřenýma očima, tak jste schopni meditovat tak 4 minuty a pak spíte. To jsem neřekl já, ale to jsem si nedávno přečetl v jedné knížce od mistra Chinmoye, ten tvrdí to samé. Lidi se zavřenýma očima spí.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-s-21-prateli-z-uzsiho-kruhu-v-jindrichove-
Hm, prý to neřekl Krutina, ale napsal Chinmoy, který ovšem tvrdí to samé co Krutina. Co tedy řekl Krutina, který nic neřekl? No přeci to samé co Chinmoy.
Pokud si tedy můžeme troufnout autorství tvrzení přisoudit též Krutinovi, pak podle tohoto velikána všichni buddhové, bódhisattvové, jógini a mystikové zobrazovaní se zavřenýma očima jsou buďto zachyceni v prvních vteřinách svého pohroužení, dokud je ještě nezmohly myšlenky na spánek, anebo pohlceni sněním, předstírají kontemplaci či meditaci. Anebo je to všechno jinak. Třeba toto tvrzení platí pouze pro členy Vacko-Krutinovy skupiny „vnitřního náboženství“, kteří sotva zavřou oči, ihned chrápou. Anebo si pan Krutina prostě nevidí do úst a plácá nesmysly.
Finis coronat opus. Závěrečná Krutinova idea tohoto výběru je opravdu korunní:
„A je nutné tu energii vést vzhůru, nejlépe tím centrálním nádí. Tak jedině se zlepšuje náš charakter a mysl se zbavuje a očišťuje od negativních energií.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-v-jindrichove_-2_-dil-
Nelze se divit, že stav charakteru a mysli Jiřího Krutiny je takový, jaký je, když má pro své ovečky takováto omezená a omezující ponaučení, když místo opravdové práce na vlastním sebezlepšení a produchovnění (třeba karmajógou a átmavičárou), místo pěstování pokory a odevzdanosti, stále diletantsky poučuje druhé.
Zlatý Jára, ten měl aspoň kouzlo osobnosti a smysl pro humor.
Pan Krutina mílovými kroky dohání věhlas českého génia a polyhistora Járy da Cimrmana, alespoň na poli věd paranormálních. No, buďme spravedliví, existují indicie, že Krutina svým pronikavým vhledem do celého „projevu“ záhy přesvítí zář Járova všeumělství v celém jeho spektru. V posledním svém díle „Světlo a zákonitost projevu“ totiž Jiří Krutina podává dle vlastních slov „přehled všech zákonů, kterými se řídí celý projev“. Takový je to gigant ducha. A to zdaleka není vše.
Představme si namátkou pár nových Krutinových myšlenek, v nichž dokazuje, jaký je formát.
„Pravá láska není ani soucit s trpícími bytostmi, jak se snaží namluvit někteří učitelé buddhismu, ale výhradně co říkám.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-s-21-prateli-z-uzsiho-kruhu-v-jindrichove-
A basta! Diskuse se nepřipouští, alespoň v řadách Vacko-Krutinovy sekty. My si dovolme oponovat. Ať je tento výrok opřen o jakýkoli předchozí argument, vzbuzuje apriorní pochybnost, neboť je nepřípustně kategorický a svědčí spíše o duševní omezenosti kombinované s pýchou jeho původce.
„Navíc, když meditujete se zavřenýma očima, tak jste schopni meditovat tak 4 minuty a pak spíte. To jsem neřekl já, ale to jsem si nedávno přečetl v jedné knížce od mistra Chinmoye, ten tvrdí to samé. Lidi se zavřenýma očima spí.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-s-21-prateli-z-uzsiho-kruhu-v-jindrichove-
Hm, prý to neřekl Krutina, ale napsal Chinmoy, který ovšem tvrdí to samé co Krutina. Co tedy řekl Krutina, který nic neřekl? No přeci to samé co Chinmoy.
Pokud si tedy můžeme troufnout autorství tvrzení přisoudit též Krutinovi, pak podle tohoto velikána všichni buddhové, bódhisattvové, jógini a mystikové zobrazovaní se zavřenýma očima jsou buďto zachyceni v prvních vteřinách svého pohroužení, dokud je ještě nezmohly myšlenky na spánek, anebo pohlceni sněním, předstírají kontemplaci či meditaci. Anebo je to všechno jinak. Třeba toto tvrzení platí pouze pro členy Vacko-Krutinovy skupiny „vnitřního náboženství“, kteří sotva zavřou oči, ihned chrápou. Anebo si pan Krutina prostě nevidí do úst a plácá nesmysly.
Finis coronat opus. Závěrečná Krutinova idea tohoto výběru je opravdu korunní:
„A je nutné tu energii vést vzhůru, nejlépe tím centrálním nádí. Tak jedině se zlepšuje náš charakter a mysl se zbavuje a očišťuje od negativních energií.“
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/meditacni-retreat-28_---31_-1_-2010-v-jindrichove_-2_-dil-
Nelze se divit, že stav charakteru a mysli Jiřího Krutiny je takový, jaký je, když má pro své ovečky takováto omezená a omezující ponaučení, když místo opravdové práce na vlastním sebezlepšení a produchovnění (třeba karmajógou a átmavičárou), místo pěstování pokory a odevzdanosti, stále diletantsky poučuje druhé.
Zlatý Jára, ten měl aspoň kouzlo osobnosti a smysl pro humor.
pondělí 7. června 2010
J.Vacek a J.Krutina aneb velká ega odevzdanost odmítají
Alena Knápková
Nedivím se pánům Krutinovi, Vackovi a dalším z jejich skupiny, že je toto téma neoslovuje. Dle jejich vlastního vyjádření odevzdanost nepatří do jejich praxe, ve svém úsilí ji pomíjí. Přitom ale stále píší o mystické smrti a o svém stavu jako o Jednotě s Bohem. Píší také hojně o zlu, ďáblu, pekle, karmě, Márovi, nenávisti, snaze jim uškodit. Milošovi Tomášovi je doporučována účast na jejich seminářích, aby pokročil na duchovní cestě, protože dle nich je nemyslitelné, že by v Bohu mohl trvale žít. Pan Kamil John je za své laskavé názory napadán, ale co když jde o Váš život pane Dymanusi, co když to jste Vy, kdo si něco tvoří, co když je to naopak?
Ptám se, je možné, aby člověk ve své snaze poznat Boha pominul odevzdanost? Je možné, aby člověk, který se v meditaci soustředí a usiluje, se v určitém okamžiku neodevzdal? Dovoluji si odpovědět, že není. Není to možné, protože by tak Bohu svým úsilím překážel a nemohlo by dojít k rozpouštění vlastností ega, k pohlcení Bohem a očistě. Výsledkem pak je zbytnění oněch vlastností a záleží na charakteru člověka, jaké to jsou. To pak někdo vidí svět jako samé zlo. A mystická smrt? Když nedojde k odevzdání, tak jak to učinil Ježíš, jak by mohla nastat? Takhle nikdy. Mystická smrt není poznání átmana – Já, jak pan Vacek píše, je to proces, jehož výsledkem je splynutí átmana s brahma. To ale nastává jedině po naprostém odevzdání se, skrze Spasitele, Jeho milostí. A je to poslední stupeň, největší zkouška.
Pan Vacek ani pan Krutina odevzdanost neučí, učí jen úsilí, protože Maháriši prohlásil, že átmavičára je cestou od začátku do konce. Pokud ale vnímám, že Bůh ve mně mi po onom úsilí odpovídá, tak snad předám iniciativu Jemu, Jeho působení a není to již člověk, kdo má zde co dělat. Ten se má sklonit, odevzdat. Toto je ten konec, jejž měl Maháriši na mysli. Nesnižuji práci pana Vacka a Krutiny pro druhé, mohou ale vzhledem k výše napsanému být ve stavu Jednoty? Miloš Tomáš, Púndža, manželé Tomášovi, Drtikol a jiní píší o neúsilí v Jednotě. Proč? Protože tento stav je bytím, tam žádné úsilí není možné, pane Vacku a Krutino. Pokud byste byli v Jednotě, tak jak o sobě prohlašujete, nebyli byste v rozporu. Pak by na Vašich stránkách nebyly kritické články vůči těmto duchovním autoritám a nebyly by ani na KV vůči Vám.
Nedivím se pánům Krutinovi, Vackovi a dalším z jejich skupiny, že je toto téma neoslovuje. Dle jejich vlastního vyjádření odevzdanost nepatří do jejich praxe, ve svém úsilí ji pomíjí. Přitom ale stále píší o mystické smrti a o svém stavu jako o Jednotě s Bohem. Píší také hojně o zlu, ďáblu, pekle, karmě, Márovi, nenávisti, snaze jim uškodit. Milošovi Tomášovi je doporučována účast na jejich seminářích, aby pokročil na duchovní cestě, protože dle nich je nemyslitelné, že by v Bohu mohl trvale žít. Pan Kamil John je za své laskavé názory napadán, ale co když jde o Váš život pane Dymanusi, co když to jste Vy, kdo si něco tvoří, co když je to naopak?
Ptám se, je možné, aby člověk ve své snaze poznat Boha pominul odevzdanost? Je možné, aby člověk, který se v meditaci soustředí a usiluje, se v určitém okamžiku neodevzdal? Dovoluji si odpovědět, že není. Není to možné, protože by tak Bohu svým úsilím překážel a nemohlo by dojít k rozpouštění vlastností ega, k pohlcení Bohem a očistě. Výsledkem pak je zbytnění oněch vlastností a záleží na charakteru člověka, jaké to jsou. To pak někdo vidí svět jako samé zlo. A mystická smrt? Když nedojde k odevzdání, tak jak to učinil Ježíš, jak by mohla nastat? Takhle nikdy. Mystická smrt není poznání átmana – Já, jak pan Vacek píše, je to proces, jehož výsledkem je splynutí átmana s brahma. To ale nastává jedině po naprostém odevzdání se, skrze Spasitele, Jeho milostí. A je to poslední stupeň, největší zkouška.
Pan Vacek ani pan Krutina odevzdanost neučí, učí jen úsilí, protože Maháriši prohlásil, že átmavičára je cestou od začátku do konce. Pokud ale vnímám, že Bůh ve mně mi po onom úsilí odpovídá, tak snad předám iniciativu Jemu, Jeho působení a není to již člověk, kdo má zde co dělat. Ten se má sklonit, odevzdat. Toto je ten konec, jejž měl Maháriši na mysli. Nesnižuji práci pana Vacka a Krutiny pro druhé, mohou ale vzhledem k výše napsanému být ve stavu Jednoty? Miloš Tomáš, Púndža, manželé Tomášovi, Drtikol a jiní píší o neúsilí v Jednotě. Proč? Protože tento stav je bytím, tam žádné úsilí není možné, pane Vacku a Krutino. Pokud byste byli v Jednotě, tak jak o sobě prohlašujete, nebyli byste v rozporu. Pak by na Vašich stránkách nebyly kritické články vůči těmto duchovním autoritám a nebyly by ani na KV vůči Vám.
pondělí 31. května 2010
Jiří Krutina - jednota plná protikladů
Alexandr Popov
Jiří Krutina, to je ale mudrlant, nic neví a píše o tom (mnoha slovy jako všichni začátečníci), poučuje (jako všichni začátečníci) a vyvyšuje sebe nad ostatní (ví všechno nejlépe), tak jako to dělají lidé, kteří mají deficit skutečné velikosti i prostředků k jejímu dosažení. Mystická smrt je údajně „teprve začátek stezky“ (Copak to asi je ta mystická smrt a kdo, resp. co, při ní zmírá, že je to teprve na začátku stezky?), v jednotě se usiluje ostošest (Kdopak asi v jednotě duálně usiluje? Že by jednota protikladů?), někteří vybraní mistři žili jednotu (pan Krutina to ví, jen mistr pozná mistra, a on je mistr náramný, protože všechny lehce posoudí a to může jen ten, kdo je zkušeností na stejné úrovni nebo – ještě lépe - nad nimi), ale že jednotu NIKDO žít nemůže, o tom neví, to je pro něj moc těžký kóan.
No ono taky aby ne, to by musel připustit, že ego musí OPRAVDU vyklidit pole - tedy abychom byli přesní, pokud chce duchovně pokročit, tedy to JEHO, Krutinovo, a že to není ego ledajaké! Ostatně, všimli jste si, milí čtenáři, že Jiří Krutina a Jiří Vacek jsou bezchybní? A to přesto, že (J.Vacek to pořád omílá) i mistři mají chyby (zřejmě pro to, aby je Vacek a Krutina mohli kritizovat), jen oni dva ne! Nikdy sami sebe nekritizovali, nepřiznali se k nějaké chybě, zkritizovali kdekoho a když někdo napíše nějakou kritiku jejich činnosti či charakteru, tak je chyba v kritikovi. Takoví jsou to mistři!
Ale pojďme dál: podle J. Krutiny je „skutečným a jediným spasitelem záře Boha“ (Tedy ne Bůh všudypřítomný, ale jakási jej omezující záře; kam asi září?), ale mistry ta přeměna hrubé energie na světlo něco stojí (takže ne Bůh, ale nějaký strejda je tím demiurgem?), mistři jsou „průchody jinak neomezené milosti vědomí JÁ“ (Opravdu neomezené? Ani tím, že všude nepůsobí – např. v tzv. egu, jak tvrdíte?). A třeba ještě perlička: „... bez svých žáků - svých mistrů by tento jediný spasitel byl asi tak živým Bohem pro své žáky, jako kus skály na poušti záchranou pro chudáka trpícího žízní.“ Ano, žáci bez závislosti na svém učiteli nic nepřinesou – a nemusí to být hned peníze, stačí třeba vděk, uspokojení mistrova slavomamu a velikášství, prostě užitek, tak jak to má každý opravdový satguru rád, že? Je třeba tuto závislost čas od času proklamativně (a za pomoci výhrůžek karmou) resuscitovat. Á propos, copak je vlastně ta ošklivá a záludná karma zač? Jakýsi nástroj k „umravnění“ kohosi? Nebo rovnou gilotina pro odpůrce? To je opravdu hluboká „moudrost“!
Jiří Krutina cituje Maharšiho výrok: „On (Ramana) vyzařuje a zaměřuje paprsky světla." Opravdu si, Jiří Krutino, myslíte, že Ramana mluvil o člověku Ramanovi, který cosi vyzařuje a zaměřuje? Že to byl stejný trouba jako třeba vy, který žil v bludu, že je osobou a opojen pýchou se chlubil, jak cosi božského dští? Ramana Maharši NIKDY o sobě nemluvil jako o osobě, protože to prostě tak nežil! To jenom vy a váš povedený tchán se snažíte tuhle omezenost ( ovšemže hlavně o sobě jakožto „mistrech“) namluvit svým posluchačům a používáte k tomu nejrůznější opovrženíhodné triky včetně podsouvání stejně omezeného chápání realizovaným duchovním bytostem a hrozeb strašlivou karmou odpadlíkům a odpůrcům.
Těžko se čelí grafomanovi, který jako perpetuum mobile zaplňuje stránky slovními ekvilibristikami bez obsahu (tedy kromě pomluv a skrytého i otevřeného sebeoslavování), protože s duchovností to má společnou jen volbu zavedeného pojmosloví, všechno ostatní je lež, nic duchovního ten člověk nežije.
A tak vezměme alespoň pár prvních výroků Krutinova textu O tom, jak v jednotě není úsilí:
- "Nepochopení energetické podstaty stezky a zákonitosti projevené části Skutečnosti..." Skutečnost nemá části, může být pouze špatně (duálně, tedy protikladně, v částech) chápána, v tomto případě Jiřím Krutinou; pojem energetická podstata stezky je mícháním povahy jevů s jejich smyslem (jev není současně svou vlastní podstatou).
- Z podcenění energetické podstaty stezky viní i duchovní učitele. Jenomže aby člověk poznal Boha, musí udělat totéž co On – jenom být (ne být Krutina, Vacek, mistr atd., jednoduše jenom být), jinak bude (obrazně řečeno) donekonečna chodit v kruhu kolem Pána Boha a když bude opravdový, občas se dotkne lemu jeho šatu v podobě duchovní zkušenosti, nic víc. Adept samozřejmě vyvíjet energii musí (a také ji vyvíjí, ani ji ostatně nevyvíjet neumí, tomu se při meditacích učí), ale směrovanou k tomu, aby ji vyvíjet přestal - až přijde čas, až On (Pán Bůh, ne Ramana-člověk) tak učiní. Učíte, Jiří Krutino, nauku ega, jeho posilování, jeho zachování, lhostejno, že slovy tvrdíte opak! Oháníte se zkušenostmi stoupenců(a přivlastňujete si zásluhu na nich). Ovšem zkušenosti jsou výsledkem opravdovosti, ochoty slevit ze sebe, nikoliv MAGICKÉHO (!) působení kohosi! Když je žák připraven, mistr může být rozbuškou. Jak to tedy děláte, vy a Jiří Vacek, že žáci vděčí za své zkušenosti vám! Jak? Napište to, pyšný „mistře“!
Vynechám další a další povídačky, kde všechno je „v oblasti tohodle“ a „v oblasti tamtoho“ a všichni (rozuměj: ostatní) dělají chyby a Jiří Krutina to napraví svými do sebe zahleděnými odstavci - - a nekonečně dobrý Bůh se při tom někam ztratil. A tak se zmíním ještě alespoň o dvou:
1) Miloš Tomáš údajně napsal, že v jednotě již není úsilí třeba.
Miloš napsal, že v jednotě již úsilí není. A mohl klidně i napsat, že v jednotě žádné úsilí být ani nemůže, protože není, kdo by usiloval, ale určitě nenapsal, že není třeba. Jednota není ani prostor, ani stav, ani nic, co by šlo získat či v čem by jedinec měl svoje místo, a jednota není ani otázkou volby! Když to nevíte, proč o ní píšete?!
2) Podle Jiřího Krutiny v přednášce Nebeská stezka Eduard Tomáš napsal, že duchovní zkratka spočívá v jediném - napodobování chování realizovaných bytostí, za což je Jiřím Krutinou vysmíván a dehonestován. Možná by si měl Jiří Krutina namísto trapných apriorních posudků Nebeskou stezku opravdu přečíst. Eduard Tomáš totiž navrhuje, aby adept vzal za svůj správný názor, že ve své nejvnitřnější podstatě už nyní realizovanou Skutečností je a choval se podle toho. Tuto ideu hned upřesňuje: adept přesune pozornost z hlavy do duchovního srdce a snaží se jednat tak, jak by jednal realizovaný člověk – tedy nemít agresivní ego, nic nechtít, ničeho si nežádat, prostě jen s otevřeným srdcem konat. Pokouší se být prost společenských pout, chamtivosti, lakoty, žárlivosti atd. a žít trvale v božském středu svého nitra a tento stav nikdy neopouštět. Trvale praktikuje cvičení „Já jsem existencí-vědomím-blahem, samozářící, nepřipoután k ničemu a prost duality.“ V tomto duchu Eduard Tomáš pokračuje až k nejhlubší zkušenosti. A nyní se Jiřího Krutiny ptám: co je na této metodě zevního? Co je na ní směšného? Tak to udělejte, vy trapný posměváčku! V čem myslíte, že máte napodobit realizované bytosti? Napište to! V tom, jak si mažou chleba nebo otevírají dveře? Jen nedobrý člověk se může vysmívat snaze vzdát se všeho svého, odevzdat se Bohu až do nejskrytějšího koutku duše, a jen zevní člověk to může chápat jako zevní čin (napodobovat chování, jak píšete) a jen hlupák to může nechápat docela.
Jiří Krutina, to je ale mudrlant, nic neví a píše o tom (mnoha slovy jako všichni začátečníci), poučuje (jako všichni začátečníci) a vyvyšuje sebe nad ostatní (ví všechno nejlépe), tak jako to dělají lidé, kteří mají deficit skutečné velikosti i prostředků k jejímu dosažení. Mystická smrt je údajně „teprve začátek stezky“ (Copak to asi je ta mystická smrt a kdo, resp. co, při ní zmírá, že je to teprve na začátku stezky?), v jednotě se usiluje ostošest (Kdopak asi v jednotě duálně usiluje? Že by jednota protikladů?), někteří vybraní mistři žili jednotu (pan Krutina to ví, jen mistr pozná mistra, a on je mistr náramný, protože všechny lehce posoudí a to může jen ten, kdo je zkušeností na stejné úrovni nebo – ještě lépe - nad nimi), ale že jednotu NIKDO žít nemůže, o tom neví, to je pro něj moc těžký kóan.
No ono taky aby ne, to by musel připustit, že ego musí OPRAVDU vyklidit pole - tedy abychom byli přesní, pokud chce duchovně pokročit, tedy to JEHO, Krutinovo, a že to není ego ledajaké! Ostatně, všimli jste si, milí čtenáři, že Jiří Krutina a Jiří Vacek jsou bezchybní? A to přesto, že (J.Vacek to pořád omílá) i mistři mají chyby (zřejmě pro to, aby je Vacek a Krutina mohli kritizovat), jen oni dva ne! Nikdy sami sebe nekritizovali, nepřiznali se k nějaké chybě, zkritizovali kdekoho a když někdo napíše nějakou kritiku jejich činnosti či charakteru, tak je chyba v kritikovi. Takoví jsou to mistři!
Ale pojďme dál: podle J. Krutiny je „skutečným a jediným spasitelem záře Boha“ (Tedy ne Bůh všudypřítomný, ale jakási jej omezující záře; kam asi září?), ale mistry ta přeměna hrubé energie na světlo něco stojí (takže ne Bůh, ale nějaký strejda je tím demiurgem?), mistři jsou „průchody jinak neomezené milosti vědomí JÁ“ (Opravdu neomezené? Ani tím, že všude nepůsobí – např. v tzv. egu, jak tvrdíte?). A třeba ještě perlička: „... bez svých žáků - svých mistrů by tento jediný spasitel byl asi tak živým Bohem pro své žáky, jako kus skály na poušti záchranou pro chudáka trpícího žízní.“ Ano, žáci bez závislosti na svém učiteli nic nepřinesou – a nemusí to být hned peníze, stačí třeba vděk, uspokojení mistrova slavomamu a velikášství, prostě užitek, tak jak to má každý opravdový satguru rád, že? Je třeba tuto závislost čas od času proklamativně (a za pomoci výhrůžek karmou) resuscitovat. Á propos, copak je vlastně ta ošklivá a záludná karma zač? Jakýsi nástroj k „umravnění“ kohosi? Nebo rovnou gilotina pro odpůrce? To je opravdu hluboká „moudrost“!
Jiří Krutina cituje Maharšiho výrok: „On (Ramana) vyzařuje a zaměřuje paprsky světla." Opravdu si, Jiří Krutino, myslíte, že Ramana mluvil o člověku Ramanovi, který cosi vyzařuje a zaměřuje? Že to byl stejný trouba jako třeba vy, který žil v bludu, že je osobou a opojen pýchou se chlubil, jak cosi božského dští? Ramana Maharši NIKDY o sobě nemluvil jako o osobě, protože to prostě tak nežil! To jenom vy a váš povedený tchán se snažíte tuhle omezenost ( ovšemže hlavně o sobě jakožto „mistrech“) namluvit svým posluchačům a používáte k tomu nejrůznější opovrženíhodné triky včetně podsouvání stejně omezeného chápání realizovaným duchovním bytostem a hrozeb strašlivou karmou odpadlíkům a odpůrcům.
Těžko se čelí grafomanovi, který jako perpetuum mobile zaplňuje stránky slovními ekvilibristikami bez obsahu (tedy kromě pomluv a skrytého i otevřeného sebeoslavování), protože s duchovností to má společnou jen volbu zavedeného pojmosloví, všechno ostatní je lež, nic duchovního ten člověk nežije.
A tak vezměme alespoň pár prvních výroků Krutinova textu O tom, jak v jednotě není úsilí:
- "Nepochopení energetické podstaty stezky a zákonitosti projevené části Skutečnosti..." Skutečnost nemá části, může být pouze špatně (duálně, tedy protikladně, v částech) chápána, v tomto případě Jiřím Krutinou; pojem energetická podstata stezky je mícháním povahy jevů s jejich smyslem (jev není současně svou vlastní podstatou).
- Z podcenění energetické podstaty stezky viní i duchovní učitele. Jenomže aby člověk poznal Boha, musí udělat totéž co On – jenom být (ne být Krutina, Vacek, mistr atd., jednoduše jenom být), jinak bude (obrazně řečeno) donekonečna chodit v kruhu kolem Pána Boha a když bude opravdový, občas se dotkne lemu jeho šatu v podobě duchovní zkušenosti, nic víc. Adept samozřejmě vyvíjet energii musí (a také ji vyvíjí, ani ji ostatně nevyvíjet neumí, tomu se při meditacích učí), ale směrovanou k tomu, aby ji vyvíjet přestal - až přijde čas, až On (Pán Bůh, ne Ramana-člověk) tak učiní. Učíte, Jiří Krutino, nauku ega, jeho posilování, jeho zachování, lhostejno, že slovy tvrdíte opak! Oháníte se zkušenostmi stoupenců(a přivlastňujete si zásluhu na nich). Ovšem zkušenosti jsou výsledkem opravdovosti, ochoty slevit ze sebe, nikoliv MAGICKÉHO (!) působení kohosi! Když je žák připraven, mistr může být rozbuškou. Jak to tedy děláte, vy a Jiří Vacek, že žáci vděčí za své zkušenosti vám! Jak? Napište to, pyšný „mistře“!
Vynechám další a další povídačky, kde všechno je „v oblasti tohodle“ a „v oblasti tamtoho“ a všichni (rozuměj: ostatní) dělají chyby a Jiří Krutina to napraví svými do sebe zahleděnými odstavci - - a nekonečně dobrý Bůh se při tom někam ztratil. A tak se zmíním ještě alespoň o dvou:
1) Miloš Tomáš údajně napsal, že v jednotě již není úsilí třeba.
Miloš napsal, že v jednotě již úsilí není. A mohl klidně i napsat, že v jednotě žádné úsilí být ani nemůže, protože není, kdo by usiloval, ale určitě nenapsal, že není třeba. Jednota není ani prostor, ani stav, ani nic, co by šlo získat či v čem by jedinec měl svoje místo, a jednota není ani otázkou volby! Když to nevíte, proč o ní píšete?!
2) Podle Jiřího Krutiny v přednášce Nebeská stezka Eduard Tomáš napsal, že duchovní zkratka spočívá v jediném - napodobování chování realizovaných bytostí, za což je Jiřím Krutinou vysmíván a dehonestován. Možná by si měl Jiří Krutina namísto trapných apriorních posudků Nebeskou stezku opravdu přečíst. Eduard Tomáš totiž navrhuje, aby adept vzal za svůj správný názor, že ve své nejvnitřnější podstatě už nyní realizovanou Skutečností je a choval se podle toho. Tuto ideu hned upřesňuje: adept přesune pozornost z hlavy do duchovního srdce a snaží se jednat tak, jak by jednal realizovaný člověk – tedy nemít agresivní ego, nic nechtít, ničeho si nežádat, prostě jen s otevřeným srdcem konat. Pokouší se být prost společenských pout, chamtivosti, lakoty, žárlivosti atd. a žít trvale v božském středu svého nitra a tento stav nikdy neopouštět. Trvale praktikuje cvičení „Já jsem existencí-vědomím-blahem, samozářící, nepřipoután k ničemu a prost duality.“ V tomto duchu Eduard Tomáš pokračuje až k nejhlubší zkušenosti. A nyní se Jiřího Krutiny ptám: co je na této metodě zevního? Co je na ní směšného? Tak to udělejte, vy trapný posměváčku! V čem myslíte, že máte napodobit realizované bytosti? Napište to! V tom, jak si mažou chleba nebo otevírají dveře? Jen nedobrý člověk se může vysmívat snaze vzdát se všeho svého, odevzdat se Bohu až do nejskrytějšího koutku duše, a jen zevní člověk to může chápat jako zevní čin (napodobovat chování, jak píšete) a jen hlupák to může nechápat docela.
středa 5. května 2010
Miloš Tomáš: Odevzdanost (nakl.Avatar)
Zamyšlení nad knihou
Kamil John
Na webové stránce Jiří Vacek – satguru psali někteří autoři o knize ODEVZDANOST od autora Miloše Tomáše. Na to, jak se píší recenze, jí vystavili nebývale silný odsudek. Jako by snad chtěli, aby ji četlo co nejméně lidí.
Je pravděpodobné, že knihu nečetli, jen si patrně vybrali kousek, na kterém se domnívali, že mohou ukazovat její nedostatky a naopak propagovat sebe a své názory. Nevím, jestli chtěli psát recenzi, ale slušná recenze by měla referovat o tom, co recenzuje, a ne většinou vykládat své (pomýlené) názory. Nepochopení a křečovitost, s jakou se snažili dobrat odsudků a knihu odsoudit, je zcela zjevná.
Přesto, pokud by některý čtenář byl v pochybách, jak to vlastně je, lze mu doporučit jediné - přečtěte si knihu sám a udělejte si sám obrázek, jestli obsahuje to špatné, co jí autoři od „satgurua“ podsouvají. Také o něčem svědčí, že kniha se dobře prodává a dokonce širokému okruhu čtenářů.
S veškerou zodpovědností lze sdělit: Pročte-li si kdo s jen trochu kladnou a otevřenou myslí tuto knihu, určitě získá a posune se duchovně o nemalý kus dále. Proč? Protože bude při četbě nutně sdílet hlubokou úroveň, která - jak uvidí - knihu prostupuje. A tato hlubina ho k sobě přitáhne.
Kamil John
Na webové stránce Jiří Vacek – satguru psali někteří autoři o knize ODEVZDANOST od autora Miloše Tomáše. Na to, jak se píší recenze, jí vystavili nebývale silný odsudek. Jako by snad chtěli, aby ji četlo co nejméně lidí.
Je pravděpodobné, že knihu nečetli, jen si patrně vybrali kousek, na kterém se domnívali, že mohou ukazovat její nedostatky a naopak propagovat sebe a své názory. Nevím, jestli chtěli psát recenzi, ale slušná recenze by měla referovat o tom, co recenzuje, a ne většinou vykládat své (pomýlené) názory. Nepochopení a křečovitost, s jakou se snažili dobrat odsudků a knihu odsoudit, je zcela zjevná.
Přesto, pokud by některý čtenář byl v pochybách, jak to vlastně je, lze mu doporučit jediné - přečtěte si knihu sám a udělejte si sám obrázek, jestli obsahuje to špatné, co jí autoři od „satgurua“ podsouvají. Také o něčem svědčí, že kniha se dobře prodává a dokonce širokému okruhu čtenářů.
S veškerou zodpovědností lze sdělit: Pročte-li si kdo s jen trochu kladnou a otevřenou myslí tuto knihu, určitě získá a posune se duchovně o nemalý kus dále. Proč? Protože bude při četbě nutně sdílet hlubokou úroveň, která - jak uvidí - knihu prostupuje. A tato hlubina ho k sobě přitáhne.
pátek 23. dubna 2010
Krutinovo hodnocení knih Eduarda a Miloše Tomášových. Snaha pošpinit, pomluvit, uškodit.
Celé Krutinovo hodnocení knih Nebeská stezka od Eduarda Tomáše a Odevzdanost od Miloše Tomáše je pouhou - již tradiční - snahou Vackova zetě pošpinit, ponížit, negativně zhodnotit, ublížit, a likvidovat tak „konkurenci“, která podle J. Krutiny neexistuje, ale přesto ji musí (už kvůli svému tchánovi, ale též kvůli sobě a své ženě) stále potírat. Už to samo svědčí o nevyrovnanosti J. Krutiny a o jeho mysli naplněné záští a zlem. Dává ve známost, že prý je pomlouván a urážen, ale že pomlouvá a uráží on, o tom sotva rád uslyší. Podsouvá druhým urážení a pomlouvání, ač urážel a pomlouval sám. Ano, jako když zloděj křičí „chyťte zloděje“. Tak jak to dělá jeho tchán.
Ač se J. Krutina nechává nazývat mistrem (už také o sobě mluví v plurálu, anebo má na mysli sebe a své ovečky), tak podle sebe mistrem není, nýbrž egem, neboť „mistr je jen jeden a je jím Bůh“ a dále „je buď Bůh, nebo ego, jiná varianta neexistuje“. A s takovou by nebyl ani tím Velkým Halogenem. Jiří Krutina je tedy i podle sama sebe jasně egem, a to, jak píše (a jak čteme z jeho textů), egem, které je zlem a směšnou rádoby chytrostí nasáklé. Jaká tedy může být jeho vlastní praxe, o které tak rád hovoří? Logicky zase jenom zlo a trapná rádoby chytrost. A to právě vidíme: snaha ponížit, pošpinit, zesměšnit tam, kde tomu sám nerozumí atd. Vidíme jasně, že jedná z pozice nadutě povýšeného, samolibého člověka. Nemá proto význam se jeho texty zabývat. A recenze, pane Krutino, se píše skutečně jinak.
Ovšem pan Krutina, stejně jako ostatní tzv. „recenzenti“ od Vacka (např. Blažek či Vacek sám), neumí být nezaujatý, nestranný, neumí se nepovyšovat, neponižovat ostatní atd. Nebylo by to u nich normální. Proč? Na to si každý může snadno odpovědět sám. Přesto jsem si Krutinovu „recenzi“ přečetl. Dovolím si stručně reagovat.
Jiří Krutina píše, že četl mou knihu Odevzdanost (už na ní trapně předreagovával Vacek) a současně nahlédl do knihy Eduarda Tomáše Nebeská stezka (nevím, co Vacek a jeho kamarádi kdy hledali na přednáškách E. Tomáše, obsažených v této knize, když je shledává nedobrými). Název své „recenze“ zvolil autor (zřejmě v domnění, že to působí výsměšně) z názvů obou „hodnocených“ knih. Snahou vysmívat se se nechal vést od počátku. „Odevzdanost“ od Miloše Tomáše“ prý naprosto překonala vše, co kdy vystihujícího či hůře vystihujícího o nauce četl... “Nevím, zda náhodou nešlo o tu komunistickou Jednotu...,“ píše. Posměchem začíná svou „recenzi“ pan Krutina. Je to velmi ubohé a trapné. Takové, jaký je autor tohoto hodnocení, jenž do toho dal sebe. Nedivil bych se, kdyby sklidil, co zasel. Dvakrát za sebou (aby si to laskavý čtenář zapamatoval), se v úvodu píše, že jde o nepochopené učení Ramany Maháršiho. Je připojeno stručné objasnění toho, co Mahárši učil (tučným písmem - asi jediný světlejší bod celého Krutinova článku).
„Ramana Mahárši učil vytrvalé úsilí vedoucí k rozpuštění ega a všech vásan poutajících do mysli, těla a světa. To v podobě zkoumání sebe sama a praxe odevzdanosti... Tedy nikoli neúsilí, nebo to, že ego je božské.“ To je velmi hezké, zvláště ony první dvě věty, s tím v zásadě nelze než souhlasit. Učil vytrvalému úsilí vedoucímu k rozpuštění ega...! Ano, a píšu v knize snad něco jiného? Úsilí vedoucí k rozpuštění ega. Vždyť jo. A když se to ego pomocí onoho úsilí rozpustí, tak kde jaképak úsilí a k čemu? Je kdesi ještě pak nějaké úsilí? Kde? V jednotě (jistě že nikoliv v té komunistické) není žádného úsilí. Do té doby ano.
Pan Krutina hned připojil svou doušku (co Mahárši neučil): „Tedy nikoli neúsilí, nebo to, že ego je božské.“ Kde to vzal? Je to patrně vybráno z Vackových pomlouvačných textů. Nepsal jsem nikde o tom, že usilovat se nemá, že k žádnému úsilí nemá dojít. Nikdo z Tomášových to neučil, naopak. Některé jejich knihy se tím jen hemží, jen na to uvidět. Několik let to nesmyslně Tomášovým Vacek a spol. podsouvají. Proč mi to autor Krutina podsouvá? Jak možno chápat, že ego je božské, jsem nejednou vysvětlil, ale mozek schopný chápat jen ve své zevní, materiální a dogmatické rovině, to prostě nechápe. Pak chce třeba psát recenzi na duchovní literaturu.
Pan Krutina píše, že Ramana Mahárši učil vytrvalému úsilí vedoucímu k rozpuštění ega, vysmívá se tomu, že hovořím o jednotě, kde úsilí není. On totiž, jestliže nerozumí Maháršiho stezce o rozpouštění ega (kdy úsilí je nutné, avšak, když už je ego rozpuštěno, tak žádného úsilí není), žádnou jednotu nevidí, neuznává. Nepoznal. Temná noc duše? Mystická smrt? Samádhi? Jenom načtené pojmy, jejichž prožitek je bohužel jen zbožným přáním. Nerozumí tedy ani svým vlastním slovům, tomu co sám píše. Není dobré se tomu, čemu nerozumím, vysmívat, druhé poučovat schematicky bez uvažování a nechápat vlastně význam toho, co sám říkám. Tak to zde bohužel předvedl pan Krutina.
A potom, jaký je asi rozdíl mezi egem a všemi vásanami poutajícími do mysli, těla a světa? Nejsou náhodou také součástí ega? Proč je pan Krutina v textu od ega odděluje, nevím. Zvláště, když sám vyhlašuje, že je buďto Bůh, nebo ego, jiná varianta neexistuje. Líbivé, ale nepravdivé. O rozpuštění vlastního ega, o nějakém samádhi texty pana Krutiny naprosto nesvědčí.
Pan Krutina píše, jako by bylo Maháršiho nedostatečností, že neučil stezku síly. Jak víme, Mahárši dosáhl Poznání, aniž by prováděl nějaká silová cvičení či něco podobného. Kdyby pan Krutina byl duchovně vyspělejší, uznal by, že ničeho takového není třeba, ke ztrátě ega to nevede. Jistěže pranajáma nebo tantrická cvičení aj. přinášejí účinnou pomoc hledajícímu. Ale jak komu a taky dle toho, jak jsou tato cvičení prováděna. Určitě nepřináší pomoc nepřipravenému člověku. K samotnému rozpuštění ega a k Poznání sotva přivedou. Zakomplexovaného, dogmaticky založeného a povýšeného člověka? Jistě by takové pan Krutina kolem sebe našel.
Dále nás Jiří Krutina poučuje,
a) že Maháši prošel ve svých minulých životech úsilím v podobě praxe jógy nebo tantry a tyto duchovní výsledky (podle Jiřího Krutiny praxe je výsledkem!! - on sám sebe nazývá praktikem, F. Blažek sebe nazýval praktikantem...) jej přivedly k realizaci sebedotazováním a že se prý svamiho Muktánandy ptali, proč učí praxi meditace nebo mantry, když Mahárši realizoval bez této pomoci. Pan Krutina má krom velkých znalostí asi i fantazii. Ještě nakonec přijde otevřeně s tím, že Mahárši na rozdíl Muktandy nemeditoval. Jací by asi lidé od něj odcházeli, když třeba v jejich přítomnosti mlčel? Pan Krutina asi vůbec neví, co je to meditace. To není, jako když je hned u vchodu do klubovny postaven Vackův čéla a k naladění mysli vítá s poznámkami namířenými proti Martinu Paříkovi, Milošovi Tomášovi aj. A aby to nebylo málo, koluje klubovnou anonymní dopis (kým vypracovaný, je možno se jen dohadovat). Vacek píše, že také před meditaci četl něco proti panu Paříkovi (a též prý jedl tlačenku a vyprávěl hloupé vtipy). Pak prodával své fotografie. Prý k „naladění“. Tak se učí atmávičáře? Tak zpracováváte „maličké“?
b) „...prošel jsem také spontánní mystickou smrtí (otázka na pana Krutinu – je to stav, nebo proces? - pozn. redakce) a uvědoměním se v jednotě, ale díky nerozpuštěným vásanám (…) a jelikož jsem v té době neznal atmávičáru a byl schopen pouze aktu odevzdanosti a lásky k Bohu, tedy nepřímých praxí, tak jsem uvědomění sebe sama opět ztratil.“ Jiří Krutina byl schopen pouze aktu odevzdanosti a lásky k Bohu, jelikož nerozpustil vásany. Pěkná odevzdanost... Odevzdanost podle pana Krutiny jako nepřímá praxe. Přímou praxí bude pro něj asi závislost. Na čem? No, na svém egu přece. Vždyť i podle něj on sám je egem, když není Bohem, viďte pane Krutino?
c) prý „jinými slovy nám Miloš Tomáš říká, že všichni jako Rámakrišna, Ježíš, Buddha, Ramana Mahárši, Nitjánanda a další jsou naprosto mimo....“. Jak mimo? Proč bych měl říkat, že jsou mimo. S důkazy se pan Krutina neobtěžuje. Mimo, ale zcela a evidentně je pan Krutina. Tak jako Vacek něco nepravdivého Jiří Krutina o někom napíše, neověří si to a pak účelově podsouvá. Je to uboze podlé a lživé. Nikdy jsem si nic takového o oněch duchovních veličinách nemyslel a nemyslím, natož abych něco takového tvrdil. Např. Vacek sám lživého (stále opakovaného – vždyť stokrát opakovaná lež je podle něj pravdou a pak, přináší mu to peníze) podsouvání napsal romány.
Dále se čtenář dočká opakovaného podsouvání (asi jde o shrnutí předchozího). Čtenář mé knihy Odevzdanost má prý pochopit, že ego je božské a být šťasten ve své sladké nevědomosti. Právě získal zasvěcení do nebeské stezky. Stupidita na entou! Za prvé jsem nic takového vůbec nenapsal, za druhé je nevědomost sladká zřejmě pro pana Krutinu a zbylé Vackovy oddané ovečky a za třetí pan Krutina ukazuje nevědomost svou (též záštiplnost – stejně jako když urážlivě psal o mne a mých rodičích).
Je legrační, jak pan Krutina po ironickém rádoby výsměchu knize Eduarda Tomáše Nebeská stezka zvýrazňuje: „Naše duchovní otázka je vyřešitelná pouze v oblasti ducha – našeho vědomí a správným uvědoměním a odstraněním překážek v zastřeném intelektu a mysli – tedy očistou.... Nikoliv v mysli a sugesci...“ Přitom toho o tom tolik sepíše, má potřebu navysvětlovat apod. Když člověk rozklíčuje onu větu, dochází tradičně k nesmyslům. Když pomineme, že pan Krutina vidí u sebe nějakou duchovní otázku (!) a fakt, že je schopen popsat stohy papírů svými krouceninami a slepováním duchovních pojmů, tak se naskýtá otázka – jak se správné uvědomění liší od čehokoliv v mysli. Jak by odstraňoval pan Krutina ony překážky v zastřeném intelektu bez užití mysli? Dle toho to s panem Krutinou vypadá. Toto všechno nazývá pan Krutina očistou? No, panebože... a co by dělal s charakterem? Ten asi čistit nemusí? Jako Jiří Vacek. Pak není divu, že je takový, jaký je. Nadutý, namyšlený, zpupně povýšený, uráží, lže, podsouvá, pomlouvá... trapná figurka. A to chtěl být mistrem? Ale komu? Pár zoufalcům, jakým je on sám?
Mistrova řeč? „Aspekt nedvojnosti a podstatné totožnosti musíme uplatňovat...“ To myslí pan Krutina vážně? Důkaz, jak pan Krutina není schopen se z dvojnosti vymanit. Kdože má co uplatňovat? Tak jen uplatňujte... a hlavně už také uplatněte.
Krutinova (a Vackova) řeč z jasného nepochopení Maháršiho učení: „Přitom opět praví mistři učí pravý opak: ego je popření Boha a překážkou uvědomění se v JÁ...“ Ego Vackovo, Krutinovo a jim podobných je určitě popřením Boha. Oni žádného nenalezli. To by to svoje ego museli nechat umřít. Jelikož si myslí, že Boha nalezli a nevidí na sebe, neodevzdali se, své ego nezlikvidovali, tak o ně nepřišli, naopak, posílili se v něm a Boha popřeli. Dokonce popřeli jeho všudypřítomnost. Proč? Protože se ega, sebe, ve skutečnosti nechtějí vzdát. Vždy zde do té doby bude existovat nějaká dvojnost – oni a Bůh (i když si budou mylně myslet, že jejich ego je zlikvidováno). Bůh všudypřítomný popírá sám sebe, a to opravdu jen zdánlivě, právě v případě, když jde o pohled ega.
Pana Krutinu lze dále jemně upozornit na skutečnost, že Eduard Tomáš žádnou, co vím, existenci těla v současné době nemá. Ani on, ani já jsme se nestali žádnými průchody nenávistí, osočování, natož že bychom on nebo já útočili na vše, co je skutečně z ducha. To mému otci a mně pan Krutina podsouvá - opět to, co je zřejmě jemu vlastní. Podle sebe soudím tebe. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Pane Krutino, hanebné a trapné. Následují opravdové bláboly, včetně tradičního a bezdůvodného zastrašování karmou na adresu konkrétních osob (že by o nauce?). Krutinův účelově (pro členy sekty moderně!) sepsaný sprostý závěr se záměrem diskreditovat, aniž by si co ověřil (jistě z něj budou čerpat další): „Jelikož znám několik hledajících, kteří naletěli v dobré víře nalézt u protagonistů tohoto „učení“ duchovní pomoc a skončili například u pokusu obtěžování ze strany těchto protagonistů....“ A jaký a čeho je protagonista pan Krutina? Cesty poznání Boha určitě ne.
Miloš Tomáš
.
Ač se J. Krutina nechává nazývat mistrem (už také o sobě mluví v plurálu, anebo má na mysli sebe a své ovečky), tak podle sebe mistrem není, nýbrž egem, neboť „mistr je jen jeden a je jím Bůh“ a dále „je buď Bůh, nebo ego, jiná varianta neexistuje“. A s takovou by nebyl ani tím Velkým Halogenem. Jiří Krutina je tedy i podle sama sebe jasně egem, a to, jak píše (a jak čteme z jeho textů), egem, které je zlem a směšnou rádoby chytrostí nasáklé. Jaká tedy může být jeho vlastní praxe, o které tak rád hovoří? Logicky zase jenom zlo a trapná rádoby chytrost. A to právě vidíme: snaha ponížit, pošpinit, zesměšnit tam, kde tomu sám nerozumí atd. Vidíme jasně, že jedná z pozice nadutě povýšeného, samolibého člověka. Nemá proto význam se jeho texty zabývat. A recenze, pane Krutino, se píše skutečně jinak.
Ovšem pan Krutina, stejně jako ostatní tzv. „recenzenti“ od Vacka (např. Blažek či Vacek sám), neumí být nezaujatý, nestranný, neumí se nepovyšovat, neponižovat ostatní atd. Nebylo by to u nich normální. Proč? Na to si každý může snadno odpovědět sám. Přesto jsem si Krutinovu „recenzi“ přečetl. Dovolím si stručně reagovat.
Jiří Krutina píše, že četl mou knihu Odevzdanost (už na ní trapně předreagovával Vacek) a současně nahlédl do knihy Eduarda Tomáše Nebeská stezka (nevím, co Vacek a jeho kamarádi kdy hledali na přednáškách E. Tomáše, obsažených v této knize, když je shledává nedobrými). Název své „recenze“ zvolil autor (zřejmě v domnění, že to působí výsměšně) z názvů obou „hodnocených“ knih. Snahou vysmívat se se nechal vést od počátku. „Odevzdanost“ od Miloše Tomáše“ prý naprosto překonala vše, co kdy vystihujícího či hůře vystihujícího o nauce četl... “Nevím, zda náhodou nešlo o tu komunistickou Jednotu...,“ píše. Posměchem začíná svou „recenzi“ pan Krutina. Je to velmi ubohé a trapné. Takové, jaký je autor tohoto hodnocení, jenž do toho dal sebe. Nedivil bych se, kdyby sklidil, co zasel. Dvakrát za sebou (aby si to laskavý čtenář zapamatoval), se v úvodu píše, že jde o nepochopené učení Ramany Maháršiho. Je připojeno stručné objasnění toho, co Mahárši učil (tučným písmem - asi jediný světlejší bod celého Krutinova článku).
„Ramana Mahárši učil vytrvalé úsilí vedoucí k rozpuštění ega a všech vásan poutajících do mysli, těla a světa. To v podobě zkoumání sebe sama a praxe odevzdanosti... Tedy nikoli neúsilí, nebo to, že ego je božské.“ To je velmi hezké, zvláště ony první dvě věty, s tím v zásadě nelze než souhlasit. Učil vytrvalému úsilí vedoucímu k rozpuštění ega...! Ano, a píšu v knize snad něco jiného? Úsilí vedoucí k rozpuštění ega. Vždyť jo. A když se to ego pomocí onoho úsilí rozpustí, tak kde jaképak úsilí a k čemu? Je kdesi ještě pak nějaké úsilí? Kde? V jednotě (jistě že nikoliv v té komunistické) není žádného úsilí. Do té doby ano.
Pan Krutina hned připojil svou doušku (co Mahárši neučil): „Tedy nikoli neúsilí, nebo to, že ego je božské.“ Kde to vzal? Je to patrně vybráno z Vackových pomlouvačných textů. Nepsal jsem nikde o tom, že usilovat se nemá, že k žádnému úsilí nemá dojít. Nikdo z Tomášových to neučil, naopak. Některé jejich knihy se tím jen hemží, jen na to uvidět. Několik let to nesmyslně Tomášovým Vacek a spol. podsouvají. Proč mi to autor Krutina podsouvá? Jak možno chápat, že ego je božské, jsem nejednou vysvětlil, ale mozek schopný chápat jen ve své zevní, materiální a dogmatické rovině, to prostě nechápe. Pak chce třeba psát recenzi na duchovní literaturu.
Pan Krutina píše, že Ramana Mahárši učil vytrvalému úsilí vedoucímu k rozpuštění ega, vysmívá se tomu, že hovořím o jednotě, kde úsilí není. On totiž, jestliže nerozumí Maháršiho stezce o rozpouštění ega (kdy úsilí je nutné, avšak, když už je ego rozpuštěno, tak žádného úsilí není), žádnou jednotu nevidí, neuznává. Nepoznal. Temná noc duše? Mystická smrt? Samádhi? Jenom načtené pojmy, jejichž prožitek je bohužel jen zbožným přáním. Nerozumí tedy ani svým vlastním slovům, tomu co sám píše. Není dobré se tomu, čemu nerozumím, vysmívat, druhé poučovat schematicky bez uvažování a nechápat vlastně význam toho, co sám říkám. Tak to zde bohužel předvedl pan Krutina.
A potom, jaký je asi rozdíl mezi egem a všemi vásanami poutajícími do mysli, těla a světa? Nejsou náhodou také součástí ega? Proč je pan Krutina v textu od ega odděluje, nevím. Zvláště, když sám vyhlašuje, že je buďto Bůh, nebo ego, jiná varianta neexistuje. Líbivé, ale nepravdivé. O rozpuštění vlastního ega, o nějakém samádhi texty pana Krutiny naprosto nesvědčí.
Pan Krutina píše, jako by bylo Maháršiho nedostatečností, že neučil stezku síly. Jak víme, Mahárši dosáhl Poznání, aniž by prováděl nějaká silová cvičení či něco podobného. Kdyby pan Krutina byl duchovně vyspělejší, uznal by, že ničeho takového není třeba, ke ztrátě ega to nevede. Jistěže pranajáma nebo tantrická cvičení aj. přinášejí účinnou pomoc hledajícímu. Ale jak komu a taky dle toho, jak jsou tato cvičení prováděna. Určitě nepřináší pomoc nepřipravenému člověku. K samotnému rozpuštění ega a k Poznání sotva přivedou. Zakomplexovaného, dogmaticky založeného a povýšeného člověka? Jistě by takové pan Krutina kolem sebe našel.
Dále nás Jiří Krutina poučuje,
a) že Maháši prošel ve svých minulých životech úsilím v podobě praxe jógy nebo tantry a tyto duchovní výsledky (podle Jiřího Krutiny praxe je výsledkem!! - on sám sebe nazývá praktikem, F. Blažek sebe nazýval praktikantem...) jej přivedly k realizaci sebedotazováním a že se prý svamiho Muktánandy ptali, proč učí praxi meditace nebo mantry, když Mahárši realizoval bez této pomoci. Pan Krutina má krom velkých znalostí asi i fantazii. Ještě nakonec přijde otevřeně s tím, že Mahárši na rozdíl Muktandy nemeditoval. Jací by asi lidé od něj odcházeli, když třeba v jejich přítomnosti mlčel? Pan Krutina asi vůbec neví, co je to meditace. To není, jako když je hned u vchodu do klubovny postaven Vackův čéla a k naladění mysli vítá s poznámkami namířenými proti Martinu Paříkovi, Milošovi Tomášovi aj. A aby to nebylo málo, koluje klubovnou anonymní dopis (kým vypracovaný, je možno se jen dohadovat). Vacek píše, že také před meditaci četl něco proti panu Paříkovi (a též prý jedl tlačenku a vyprávěl hloupé vtipy). Pak prodával své fotografie. Prý k „naladění“. Tak se učí atmávičáře? Tak zpracováváte „maličké“?
b) „...prošel jsem také spontánní mystickou smrtí (otázka na pana Krutinu – je to stav, nebo proces? - pozn. redakce) a uvědoměním se v jednotě, ale díky nerozpuštěným vásanám (…) a jelikož jsem v té době neznal atmávičáru a byl schopen pouze aktu odevzdanosti a lásky k Bohu, tedy nepřímých praxí, tak jsem uvědomění sebe sama opět ztratil.“ Jiří Krutina byl schopen pouze aktu odevzdanosti a lásky k Bohu, jelikož nerozpustil vásany. Pěkná odevzdanost... Odevzdanost podle pana Krutiny jako nepřímá praxe. Přímou praxí bude pro něj asi závislost. Na čem? No, na svém egu přece. Vždyť i podle něj on sám je egem, když není Bohem, viďte pane Krutino?
c) prý „jinými slovy nám Miloš Tomáš říká, že všichni jako Rámakrišna, Ježíš, Buddha, Ramana Mahárši, Nitjánanda a další jsou naprosto mimo....“. Jak mimo? Proč bych měl říkat, že jsou mimo. S důkazy se pan Krutina neobtěžuje. Mimo, ale zcela a evidentně je pan Krutina. Tak jako Vacek něco nepravdivého Jiří Krutina o někom napíše, neověří si to a pak účelově podsouvá. Je to uboze podlé a lživé. Nikdy jsem si nic takového o oněch duchovních veličinách nemyslel a nemyslím, natož abych něco takového tvrdil. Např. Vacek sám lživého (stále opakovaného – vždyť stokrát opakovaná lež je podle něj pravdou a pak, přináší mu to peníze) podsouvání napsal romány.
Dále se čtenář dočká opakovaného podsouvání (asi jde o shrnutí předchozího). Čtenář mé knihy Odevzdanost má prý pochopit, že ego je božské a být šťasten ve své sladké nevědomosti. Právě získal zasvěcení do nebeské stezky. Stupidita na entou! Za prvé jsem nic takového vůbec nenapsal, za druhé je nevědomost sladká zřejmě pro pana Krutinu a zbylé Vackovy oddané ovečky a za třetí pan Krutina ukazuje nevědomost svou (též záštiplnost – stejně jako když urážlivě psal o mne a mých rodičích).
Je legrační, jak pan Krutina po ironickém rádoby výsměchu knize Eduarda Tomáše Nebeská stezka zvýrazňuje: „Naše duchovní otázka je vyřešitelná pouze v oblasti ducha – našeho vědomí a správným uvědoměním a odstraněním překážek v zastřeném intelektu a mysli – tedy očistou.... Nikoliv v mysli a sugesci...“ Přitom toho o tom tolik sepíše, má potřebu navysvětlovat apod. Když člověk rozklíčuje onu větu, dochází tradičně k nesmyslům. Když pomineme, že pan Krutina vidí u sebe nějakou duchovní otázku (!) a fakt, že je schopen popsat stohy papírů svými krouceninami a slepováním duchovních pojmů, tak se naskýtá otázka – jak se správné uvědomění liší od čehokoliv v mysli. Jak by odstraňoval pan Krutina ony překážky v zastřeném intelektu bez užití mysli? Dle toho to s panem Krutinou vypadá. Toto všechno nazývá pan Krutina očistou? No, panebože... a co by dělal s charakterem? Ten asi čistit nemusí? Jako Jiří Vacek. Pak není divu, že je takový, jaký je. Nadutý, namyšlený, zpupně povýšený, uráží, lže, podsouvá, pomlouvá... trapná figurka. A to chtěl být mistrem? Ale komu? Pár zoufalcům, jakým je on sám?
Mistrova řeč? „Aspekt nedvojnosti a podstatné totožnosti musíme uplatňovat...“ To myslí pan Krutina vážně? Důkaz, jak pan Krutina není schopen se z dvojnosti vymanit. Kdože má co uplatňovat? Tak jen uplatňujte... a hlavně už také uplatněte.
Krutinova (a Vackova) řeč z jasného nepochopení Maháršiho učení: „Přitom opět praví mistři učí pravý opak: ego je popření Boha a překážkou uvědomění se v JÁ...“ Ego Vackovo, Krutinovo a jim podobných je určitě popřením Boha. Oni žádného nenalezli. To by to svoje ego museli nechat umřít. Jelikož si myslí, že Boha nalezli a nevidí na sebe, neodevzdali se, své ego nezlikvidovali, tak o ně nepřišli, naopak, posílili se v něm a Boha popřeli. Dokonce popřeli jeho všudypřítomnost. Proč? Protože se ega, sebe, ve skutečnosti nechtějí vzdát. Vždy zde do té doby bude existovat nějaká dvojnost – oni a Bůh (i když si budou mylně myslet, že jejich ego je zlikvidováno). Bůh všudypřítomný popírá sám sebe, a to opravdu jen zdánlivě, právě v případě, když jde o pohled ega.
Pana Krutinu lze dále jemně upozornit na skutečnost, že Eduard Tomáš žádnou, co vím, existenci těla v současné době nemá. Ani on, ani já jsme se nestali žádnými průchody nenávistí, osočování, natož že bychom on nebo já útočili na vše, co je skutečně z ducha. To mému otci a mně pan Krutina podsouvá - opět to, co je zřejmě jemu vlastní. Podle sebe soudím tebe. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Pane Krutino, hanebné a trapné. Následují opravdové bláboly, včetně tradičního a bezdůvodného zastrašování karmou na adresu konkrétních osob (že by o nauce?). Krutinův účelově (pro členy sekty moderně!) sepsaný sprostý závěr se záměrem diskreditovat, aniž by si co ověřil (jistě z něj budou čerpat další): „Jelikož znám několik hledajících, kteří naletěli v dobré víře nalézt u protagonistů tohoto „učení“ duchovní pomoc a skončili například u pokusu obtěžování ze strany těchto protagonistů....“ A jaký a čeho je protagonista pan Krutina? Cesty poznání Boha určitě ne.
Miloš Tomáš
.
čtvrtek 22. dubna 2010
JAKO SUCHAR, JENŽ MUDRUJE O MÁSLE
se může jevit Jiří Vacek přemítající a poučující o lásce v článku „Nedostatek lásky“ http://www.-satguru.cz/clanky/aktuality/nedostatek-lasky. Proč se asi pan Vacek cítí tolik vyčerpán po svých meditacích? Inu, pane Vacku, když se nepromaže soukolí rozumu a vůle olejem citu, to se pak mechanismus lidské mysli namířené k Pravdě notně opotřebovává a dostaví se únava materiálu. Tomuto příměru byste jako technokrat mohl porozumět. Když Pán Bůh rozdával soucítění, zrovna jste zřejmě absentoval, myslel jste si, že pro vás - takovou vzácnou osobu, jak jste o sobě druhdy sám napsal ["…Nikdy mě nenapadlo, že někdy budu takovou „vzácnou bytostí“… (J. Vacek - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, díl. 11., str. 180-181)]- toho není zapotřebí. Opak je pravdou. Kdybyste sám soucítění s veškerenstvem pěstoval, neměl byste zapotřebí tolik lhát, vyhrožovat, ponižovat, dehonestovat, prznit nauku opravdových mistrů, ba i zcizovat. Proč? Protože byste jistojistě více pociťoval sounáležitost se všemi bytostmi, s celým vesmírem. V duchu Maharšiho pokynu: „Dívejte se na věci jako na Boha.“ Laskavost, pokora, skromnost, štědrost, ohleduplnost aj. by pak byly přirozeným důsledkem tohoto vnitřního spojení s Bohem všech věcí. Vy se ovšem na lidi a na věci díváte jako na odpadlé od Boha a Boha v nich nemáte zájem nazírat. A tak putujete ve znamení nejrůznějších antagonismů, strachů a stihomamů. Je to vaše karma, již jste si sám nadrobil. Druhým, místo abyste se vciťoval a zahlazoval do jejich božské podstaty, vyhrožujete odplatou za něco, co neučinili. Vaše hrozby a další negace se k vám vracejí jako bumerang. Ostatně jako každému, kdo se má za konajícího. Život v projevu směřuje, jak jinak, k vyrovnávání. To byste měl za ta léta usilovných, pro vás zákonitě vyčerpávajících, meditací dávno vědět.
Abych nebyl nařčen z čirého teoretizování, dovolím si podepřít své zamyšlení výroky Jiřího Vacka:
„ Nikomu nepřeji nic zlého, ale panu Uhlovi a jemu podobným přeji, aby mu vykradli 17 x za sebou byt, chatu či chalupu proto, aby pochopil, jak scestně myslí.“ (Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe [dále jen Paměti] 6, str. 103)
„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Rady na cestu, str. 236 - 237)
„Milovat druhé více než sebe je nemoudré, a také se nevyplácí a to nejen nám, ale ani druhým.“ (Paměti 6, str. 35)
„Přiznám se bez mučení, že slovo „odevzdanost“ nemám příliš rád a na rady, že „máme vše odevzdat“, se dívám s podezřením.“ (Paměti 7, str. 259 )
„Ač se držím v Já, přece hrozně trpím. Za těchto okolností Já neposkytuje blaženost, o které se tolik mluví.“ (Paměti 11, str. 140 )
Připravil Martin Pařík
Abych nebyl nařčen z čirého teoretizování, dovolím si podepřít své zamyšlení výroky Jiřího Vacka:
„ Nikomu nepřeji nic zlého, ale panu Uhlovi a jemu podobným přeji, aby mu vykradli 17 x za sebou byt, chatu či chalupu proto, aby pochopil, jak scestně myslí.“ (Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe [dále jen Paměti] 6, str. 103)
„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou… Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým .“(Rady na cestu, str. 236 - 237)
„Milovat druhé více než sebe je nemoudré, a také se nevyplácí a to nejen nám, ale ani druhým.“ (Paměti 6, str. 35)
„Přiznám se bez mučení, že slovo „odevzdanost“ nemám příliš rád a na rady, že „máme vše odevzdat“, se dívám s podezřením.“ (Paměti 7, str. 259 )
„Ač se držím v Já, přece hrozně trpím. Za těchto okolností Já neposkytuje blaženost, o které se tolik mluví.“ (Paměti 11, str. 140 )
Připravil Martin Pařík
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)