Martin Pařík
Místo aby pan Vacek počastoval čtenáře živou naukou z čirého pramene poznání (pravda, kde brát, když je zanesen bahnem), zaplnil poháry čtenářské trpělivosti smrdutými slivkami ze své předchozí produkce, jež „ovoněl“ aktuálními historkami ze života mistra a jeho čélů, mimoběžnými výplody zetě-nástupníka a aby se neřeklo, že je snad satguru Vacek stranický, též publikoval příspěvek pana Riese. Adorativní dopisy uctívačů jsou samozřejmostí. 14. díl, tentokráte z poněkud nejasných důvodů avízovaný jako samostatný, je na světě. Chybí však doporučení číst nalačno.
Upoutávka na zadní straně obálky z pera pana Kristiána Počty přináší vzácný, protože pravdivý výrok: „Paměti pana ing. Jiřího Vacka jsou svým obsahem i rozsahem jedinečným dílem, které nemá obdoby na domácí ani zahraniční duchovní scéně.“ Vskutku, s těmito memoáry se nemohou poměřovat žádná tzv. duchovní díla. Proč? Jednoduše proto, že jsou oproti páně Vackovým knihám, plným nechutných lží a pomluv, díly v pravém slova smyslu duchovními. Neznám a ani si nedovedu představit případ, že by nějaká duchovní osobnost byla s to sepisovat takovéto paskvily, jejichž hlavním smyslem je urážet, ponižovat, dehonestovat druhé a vyzdvihovat sám sebe. Chudák pan Počta...
Na přední straně obálky nachází se žánrový obrázek, jenž zachycuje rychlým tempem kvačící skupinu tzv. „vnitřního náboženství“ po lesní cestě. (Chvátají snad na vlak? Ten už jim ujel.) Čelo pelotonu tvoří vůdcové, za nimi ukázněně pílí řadoví členové. Povšimněme si více čelní čtveřice. Je cosi symbolického, snad nechtěně, snad záměrně, v jejich postavení. Nepatrně, ale přece jen o píď na samotné špici rázuje satguru-nástupník Jiří Krutina, v těsném sledu energicky vykračují dvě manželky a až na čtvrtém, „bramborovém“ místě nachází se unavený a zkroušený pan Vacek. Kam poděla se záře šlehající z bhagavánovy hlavy, již kdosi kdysi zachytil na jedné fotografii, aby ji někdo další tak trestuhodně zašantročil? Že by soumrak boha, jenž nalezl cosi?
Ještě se pozastavme u nového vůdce, Jiřího Krutiny. Má svěšenou hlavu. Fotografii navrhovatelé obálky vybrali záměrně, zdála se jim nejvhodnější. Proč zrovna tu, kde má J.K. sklopenou hlavu? Co tím má být diváku naznačeno? Nový mistr nedívá se zpříma, něco tíží jeho leb: špatné svědomí, máslo na hlavě, přemíra myšlenek? Třeba zrovna vymýšlí geniální formulaci typu „působení soucitu milosti“ či jiné bláboly. Nebo na něj dolehla tíha dehonestačního karmického břemene, jež převzal po tchánovi spolu s jeho vůdčím postavením v sektě. Nějaké nesrozumitelné pseudoduchovní spekulace a povýšené chování jej tohoto břemene rozhodně nezbaví.
Rozebírat celou novou Vackovu knihu asi nemá valný smysl, nicméně zmíním ukázkový rozpor, jehož se „šakti“ pana Vacka nevědomky dopustila.
V kapitole „Buddhista komunistou?“ si J. Vacek bere do prádla hádejte koho? No, světe div se, přece Františka Drtikola. Pokolikáté již. Nějaký čéla by to měl spočítat. Na str. 210 Vacek píše:
„Přesto nás například pan Pařík a spol. častuje výlevy o vznešených ideálech komunismu...“
Nu, milí čélové, zde máte názorné užití Vackem omílané poučky o stokrát opakované lži, jež se stane pravdou (tedy v očích některých lidí, ale o to přece jde). Nebo snad někdo z Vás je schopen dokladovat, že M. Pařík někdy psal o existenci nějakých vznešených ideálů komunismu?! To si prostě vybájila závistí a záští chorá mysl jednoho „satgurua“.
Na straně 213 Vacek perlí:
„Nepamatuji se za ta léta, co jsem k Tomášovým chodil, že (Eduard Tomáš) řekl něco na pochvalu Drtikola, tím méně aby obhajoval jeho vznešenou ušlechtilost, natož aby se prohlašoval za jeho žáka. Asi by se moc a moc divil, koho ti jeho údajní obránci vlastně brání...“
V televizním seriálu Eduarda Tomáše „Paměti mystika“ potažmo ve stejnojmenné knize v kapitole „Učení Fráni Drtikola“ Eduard Tomáš mimo jiné píše:
„...Během mého společného života s Mílou jsme se sešli s mnoha duchovními lidmi, od kterých jsme se mnohému přiučili (...) především to byl Fráňa Drtikol (....)
Drtikol byl ale především vynikající duchovní učitel. Mnoho lidí ho následovalo, ale mnoho jich také později od něho odpadlo. Jak říkám, nemohli pochopit jeho duchovní hloubku, byli by ji museli mít aspoň zčásti sami...
A přece byl Drtikol v jógové praxi a technice všestranně orientován a na výši. Již sama duchovní atmosféra místa a okolí, kde bydlel, byla mimořádná (...)
V životopise Drtikolově (K. Funk), je poznámka: ,Drtikol mířil v životě vysoko, ba nejvýš, a uspěl.‘ To je svatá pravda. Drtikol uspěl, ale skoro nikdo to nepoznal. Ten skromný, veselý a nenápadný chlapec z Příbrami mířil až na samý vrchol Pravdy a také se tam dostal...“
Eduard Tomáš mluvil o Drtikolovi docela často a velmi si jej vážil. Krásně jej zachytil v kapitole „Učitel“ v biografickém románě „Duha v zrcadle“, ale zmiňuje se o něm i v jiných dílech. Míla Tomášová o něm rovněž mluvila jako o prozřelém duchovním bratru, nikoliv devótně, jak někde lže Jiří Vacek, že jej obdivovala.
Ve svém posledním pamětnickém spisku má pan Vacek kapitolku pěkně nazvanou „Lžiavatáre pane Paříku, 5. 11. 2006“ (Ponechme stranou, že M. Pařík se nikdy nepovažoval ani neoznačoval za avatára, je pouhým pracovníkem nakladatelství Avatar). Jde vlastně o petici údajně několika set Vackových přívrženců proti článku M. Paříka v čas. Dingir. V této petici signatáři (formuloval ji podle jisté indicie s největší pravděpodobností pan Krutina) píší:
„... Poznání a nauku, které v našich končinách lidé jako pan Weinfurter, Hejhal, Drtikol, Kočí, Míla Tomášová a Jiří Vacek tak těžce a často složitě vynášeli na povrch světla světa, aby my všichni, co upřímně hledáme Boha, našli cestu a neklopýtli na této jediné správné stezce života, jste vy svým zlem ruku v ruce s prostou hloupostí urazil...“
Tak nevím, jestli tuto petici napsali čélové navzdory mínění pana Vacka o špatnosti Františka Drtikola, nebo nějak účelově, Bůh suď. Třebas chtěl J. Krutina prokázat svoji nástupnickou svébytnost. Jisté je, že v tomto punktu se stanoviska Vacka a jeho uctívačů rozcházejí. Asi si nevzali k srdci Vackovo soustavné antidrtikolovské horování.
Na obálce knihy je obrázek, na němž kamsi spěje Vacko-Krutinovo společenství. Světlo, které září zpoza fotografie, však není duchovní, je barvotiskové, umělé.
Quo vadis, sekto?
pondělí 27. října 2008
středa 22. října 2008
V ZÁKRUTÁCH PANA KRUTINY
Miloš Tomáš
„Kašmírský šivaista“ a tantrik pan Krutina, prý „mistrovská osoba“, nás vždy rád poučí. O čem? O duchovní nauce. Krom plození málo srozumitelných dualistických plků údajně z oblasti kašmírského šivaismu (který je ovšem neduální) též skrytě či otevřeně, po vzoru svého tchána, rád kritizuje druhé. Značnou radost mu zřejmě činí dělat z druhých hlupáky. Nyní nás poučuje tento všeználek o soucitu. Možná že se tak snaží odpovědět paní Jiříčkové, která se jej nedávno na tomto blogu přímo ptala, jestli ví, co je soucit.
Zajímalo mne proto, co tato „mistrovská osoba“ píše o soucitu. Tím spíš, chce-li se zabývat se nějakými tantrickými (např. z oblasti kašmírského šivaismu) praktikami a navíc, když dává otevřeně najevo, jak má soucit se svým tchánem, ačkoli se zároveň snaží namluvit, že soucítit s druhým člověkem je vlastně nesprávné. Nechme stranou jeho zřejmé soucítění či nesoucítění s jeho ženou a dětmi a vzpomeňme loňských Vánoc. Jak jinak než ze soucitu s Jiřím Vackem by napsal, že jeho bramborový salát z připáleného hrnce byl nejlepší nejen na celém světě (jak si pyšný „satguru“ svůj kulinářský výtvor pochválil), ale nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (namyšlenému panu Krutinovi jeho pokus o vtip připadl velmi žertovný, tak abych mu udělal radost, dodatečně se zasměju: cha, cha).
Inu, co pan Krutina soudí o soucitu? Hned první věta je zarážející: „Jediným zdrojem pravého soucitu i soucitem samým je Bůh, jeho aktivní milost.“
Na to snad přišel pan Krutina ráno, když se obrátil ke své ženě. Přeci - Bůh je jediným a společným zdrojem všeho. Proč pan Krutina napsal: „ ....soucitem samým je Bůh....“ Titul „mistrovská osoba“ dostal pan Krutina až po napsání tohoto „moudra“, anebo před tím? Blábol vzniklý z nepochopení duchovní nauky. Aha, proto neměl pan Krutina, jak sám vzpomíná na jedno své rozjímání v restauraci, soucit s personálem restaurace a nechal jej cynicky napospas řádění svých dětí? Podle pana Krutiny soucitem samým je Bůh a buďto je Bůh, nebo ego. On se na rozdíl od pana Vacka za Boha nemá. Zřejmě se má za ego (prý „jiná varianta neexistuje“) – i když se už nemíní zrozovat –, a tak soucit s druhými nemůže projevit. Toto vysvětlení zní celkem logicky. Pan Ries měl pravdu, o Jednotě nemá cenu žvanit. To je třeba zažít. A zde je podán další jasný důkaz toho, že pan Krutina Boha ani náznakem nezažil.
„...soucitem samým je Bůh....“. Hloupostí samou je také Bůh. Nebo chcete-li, čisté vědomí já jsem. Samo o sobě. Existuje-li soucit, existuje dualita. Je zde někdo, kdo soucítí. Nějaké vědomí. A zpravidla je zde někdo další, ke kterému je ono soucítění směrováno, onen soucit směrován.
Mezi několika naprosto hluchými větami se dále dočteme pár demagogických lží. Např. že Bůh má jakousi aktivní milost - „...aktivní milost Boha...“. Co je to prosím, ta „aktivní milost Boha“? Je Bůh snad ve své milosti aktivní, nebo snad i pasivní? Dozvíme se, že Panna Maria je prý personifikací soucitu. Informace pro pana Krutinu: Panna Maria je milosrdná vždy.
Dále čteme další „moudré“ ponaučení od pana Krutiny: „Kdo nemá soucit s Bohem....“ Dámy a pánové, doufám tedy, že máte soucit s Bohem. Chudák Bůh, asi někdy zakouší, že s Ním nemají lidé soucit. Soucit a slitování. S Bohem, všudypřítomným, všemocným by měl mít tedy podle pana Krutiny hledající člověk soucit. Bůh podle něj náš soucit potřebuje. Skutečně Bůh potřebuje náš soucit? To si opravdu může myslet a cítit jen obrovské ego.
Navíc před chvílí nám pan Krutina tvrdil, že: „...soucitem samým je Bůh....“.
Následující „moudro“ „mudrc“ Krutina vytučnil (aby nebylo pochyb, kam míří): „Tam, kde ego prohlašuje, že s někým soucítí a vciťuje se do utrpení druhých, jen projevuje svou pýchu, hraje si na napodobování Boha a neumožňuje druhým nahlédnout příčiny jejich utrpení.“
Nikdo netuší, kam tím autor míří. Raději by s nikým nesoucítil, ale svou pýchu projevuje každopádně. Jenom bych rád připomněl, že namyšlené ego, pyšný člověk (navíc markantně), je znakem hlouposti.
Pan Vacek jak stále škemrá o to, aby s ním druzí soucítili. Vyžaduje obdiv, soucit, poslušnost, závislost na své osobě.
Jak skuhral v nejednom případě, že mu nemá kdo prodávat jeho knihy (to asi poznal nejeden člověk), jak prý je chudý důchodce, jak mu o minulých Vánocích ujelo metro (vlak panu Vackovi ujel jak známo již dávno, když sklouznul z duchovní stezky, aby se díky své amorálnosti, žárlivosti, chamtivosti atd. kamsi propadl), jak mu vykradli chatu a Petr Uhl se Romů zastal a nikoliv pana Vacka, takže panu Uhlovi přál pan Vacek aby mu 17x za sebou vykradli chatu, jak jej rozbolel zub, jak se mu porouchalo auto a má odejet na Morávku, aby ho někdo (nejspíš věrný p. Dymanus opravil), jak panu Šťastnému (ano, tomu, co se přišel v čele trestné výpravy Vackových výtečníků osopit na mého kolegu) nepřijali diplomku, jelikož byla příliš k panu Vackovi devótní, jak se přejedl bůčku, langošů, halušek a kyšky a bylo mu špatně, jak jej nepřišli uvítat z terasy na schodiště, jeho ubrečené: „oni mohou, a já ne“, jak za války jedl tvrdý chleba a měl z toho nadýmání, jak se ztratila osvícená fotografie, jak bývá po meditaci unaven, jak „gurovat není snadné“, jak dostal příliš bonbonier a málo uheráků, jak nedostal oněch 108 dolarů od Dana Moravce, jak kdosi (myslím dokonce jeho dcera s dětmi či někdo jiný) namísto na Morávku jel na dovolenou k moři, prý „jako samozřejmost“, skuhrá, aby jej bližní bránili, jak „pár ješitů“ od něj odešlo, jak se do pozdních hodin v jedné chatičce svítilo a jeho to rušilo (nebo z jiného důvodu mu to vadilo?) atd. Proč to vše píše? Proč pan Vacek (krom vychloubání se) nad sebou skuhrá? To jsou zřejmě asi také vnější znaky satgurua.
Z jakého jiného důvodu než pro vyvolání soucitu čtenářů si takto pan Vacek naříká? Jestliže nepotřebuje soucit, nač tolik skuhrá nad sebou?
Jiří Vacek však vzbuzuje soucit i bez svého skuhrání. Už jenom kvůli jeho zdraví. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se pořádaly meditace za jeho zdraví? Ze soucitu přece.
Pravda, jím tolikrát v jeho pamětech zneužité heslo proti M. Paříkovi, M. Dostálovi, M. Tomášovi a dalším, „Zaměřme se na ně“, určitě nebylo ze soucitu s těmito pány. Je to spíš důkaz militantní, útočné nátury (čili pyšné, nesnášenlivé, egoistické) pana Vacka.
Proč panu Krutinovi připadal bramborový salát z připáleného hrnce (i paní Miluška, jeho tchyně, nad ním lamentovala!) za nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (ha,ha), když ne ze soucitu? Je tak vůči Jiřímu Vackovi podlézavý? Snad.
Na skupinové fotografii z titulní strany posledního dílu Vacko – Krutinových pamětí, která je jak výjev z dálkového pochodu Praha – Prčice, má skupinka osob pěkně našlápnuto. Otázkou je, kam sekta pospíchá. Pan Krutina v čele jde se svěšenou hlavou. Tíží jej snad špatné dědictví po tchánovi anebo tristní vyhlídky na dojití do cíle?
Autor o soucitu dále píše: „Je možné být pouze soucitným, nikoliv soucítit s někým.“ To každý normální člověk musí zbystřit čidla. Jak si to asi pan Krutina představuje? To nám přikazuje? Nebo to přikazuje členům vlastní skupiny? Proč by nebylo možné soucítit s někým? Ach to sektářské znesvobodňování!
Prý: „Soucit není od soucítění s někým, ale o tom (autorovi vypadlo zřejmě sloveso – pozn. M.T.), že všechny živé bytosti cítí, tedy z pochopení, že to, co cítíme my sami, mohou cítit a také cítí a prožívají druhé bytosti.“
To je zvláštní, já třeba mám s panem Vackem soucit (kdybych neměl, tak se dávno za své nactiutrhání a zcizování práv odebere k soudu), ale necítím, to co on, takže podle pana Krutiny s ním soucit nemám. Není to, pane Krutino, pokroucený (neřku-li, pomatený) názor? Soucit tedy podle pana Krutiny je, když druzí „mohou cítit a také cítí“ to, co cítíme my. Takový, řekli bychom, soulad, souznění v cítění, že?
Autor navazuje: „Z tohoto pochopení vyplývá základní praxe jógy a cesty k duchovnímu životu (jama a nijama)....“ To myslí autor opravdu vážně? Člověk nemusí být ani zrovna členem nějakého jóga klubu, aby ho to zarazilo.
Tedy paní Jiříčkové pan Krutina odpovědět nedokáže, anebo spíš dokazuje, že o tom, co je to soucit, nemá ani páru. V tom se můj předpoklad bohužel nezklamal. Vždyť ani neumí myslet nesobecky, jinak než totalitně.
Rád bych panu Krutinovi něco připomněl. Mohlo by toho být za jeho urážky víc, ale dnes se omezím na citaci z posledního dílu „pamětí“ Jiřího Vacka (na kterých se spoluautorsky podílel a jež jsou skutečnou snůškou nepravd, opakovaných lží, pomluv a sprostot). Snad si pan Vacek stojí za tím, co napsal (I když si už tolikrát protiřečil - Anebo snad že by se zřekl všeho, co napsal, jak to sprostě připisuje E. Tomášovi?). Jiří Vacek píše: „Základem duchovního života je také láska k bližním (jinde to však autor popírá – pozn. red. ), soucítění s nimi a zásada nenásilí (a co výhružky Vackových čélů? – pozn. red.), ahinsa. (Zřejmě tedy, podle těchto Vackových vlastních slov, se u něj samého, u pana Krutiny a u mnohých jejich stoupenců, nejedná ani o základ duchovního života. Proč se nechá oslovovat satguru, Šrí, Bhagaván, Mistr apod.?)
Soucit je přeci jen něco zcela jiného, než nám káže rádoby všeznalý pan Krutina. Je to přece jeden ze základů správné cesty k Pravdě, k Bohu, a každý člověk sám se sebou a u sebe by si toto měl vyřešit. Je to základní kategorie na duchovní stezce, zvláště, chce-li být veřejně činný.
Dále nás pan Krutina mj. informuje: „... je vyjádřeno i v Ježíšově modlitbě: Pane Ježíši Kriste...“ Ježíš se modlil k sobě a navíc jako k panu Ježíši...?
Autor dále zdůrazňuje – přesně jako by to ušil na Vackovy a případně své obdivovatele: „Podobnou obdobou je činné tzv. „uctívatelské“ ego, které si vybere svou modlu, kterou uctívá a k druhým se chová nenávistně.“
A co tzv. nenávistné ego, které se chová nenávistně a někoho uctívá (nějakou svou modlu, kterou si vybralo). Určeno zřejmě pro mnohé přispěvatele webových stránek, z nichž vzešly i Krutinovy texty.
„Projevem soucitu je i odpuštění a prosba za odpuštění.... Jedná se vždy o energetické uvolnění vázané tvořivé moci a energie vědomí v nějaké zmrzlé šabloně karmy.“ To snad má být též pokus o humor „v nějaké zmrzlé šabloně karmy“. Nejspíš někdo má zamrzlou šablonu karmy.
Ani nedočtu a budu se muset vzdálit, neboť též se bude u mne jednat o nějaké energetické uvolnění moci.
„Kašmírský šivaista“ a tantrik pan Krutina, prý „mistrovská osoba“, nás vždy rád poučí. O čem? O duchovní nauce. Krom plození málo srozumitelných dualistických plků údajně z oblasti kašmírského šivaismu (který je ovšem neduální) též skrytě či otevřeně, po vzoru svého tchána, rád kritizuje druhé. Značnou radost mu zřejmě činí dělat z druhých hlupáky. Nyní nás poučuje tento všeználek o soucitu. Možná že se tak snaží odpovědět paní Jiříčkové, která se jej nedávno na tomto blogu přímo ptala, jestli ví, co je soucit.
Zajímalo mne proto, co tato „mistrovská osoba“ píše o soucitu. Tím spíš, chce-li se zabývat se nějakými tantrickými (např. z oblasti kašmírského šivaismu) praktikami a navíc, když dává otevřeně najevo, jak má soucit se svým tchánem, ačkoli se zároveň snaží namluvit, že soucítit s druhým člověkem je vlastně nesprávné. Nechme stranou jeho zřejmé soucítění či nesoucítění s jeho ženou a dětmi a vzpomeňme loňských Vánoc. Jak jinak než ze soucitu s Jiřím Vackem by napsal, že jeho bramborový salát z připáleného hrnce byl nejlepší nejen na celém světě (jak si pyšný „satguru“ svůj kulinářský výtvor pochválil), ale nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (namyšlenému panu Krutinovi jeho pokus o vtip připadl velmi žertovný, tak abych mu udělal radost, dodatečně se zasměju: cha, cha).
Inu, co pan Krutina soudí o soucitu? Hned první věta je zarážející: „Jediným zdrojem pravého soucitu i soucitem samým je Bůh, jeho aktivní milost.“
Na to snad přišel pan Krutina ráno, když se obrátil ke své ženě. Přeci - Bůh je jediným a společným zdrojem všeho. Proč pan Krutina napsal: „ ....soucitem samým je Bůh....“ Titul „mistrovská osoba“ dostal pan Krutina až po napsání tohoto „moudra“, anebo před tím? Blábol vzniklý z nepochopení duchovní nauky. Aha, proto neměl pan Krutina, jak sám vzpomíná na jedno své rozjímání v restauraci, soucit s personálem restaurace a nechal jej cynicky napospas řádění svých dětí? Podle pana Krutiny soucitem samým je Bůh a buďto je Bůh, nebo ego. On se na rozdíl od pana Vacka za Boha nemá. Zřejmě se má za ego (prý „jiná varianta neexistuje“) – i když se už nemíní zrozovat –, a tak soucit s druhými nemůže projevit. Toto vysvětlení zní celkem logicky. Pan Ries měl pravdu, o Jednotě nemá cenu žvanit. To je třeba zažít. A zde je podán další jasný důkaz toho, že pan Krutina Boha ani náznakem nezažil.
„...soucitem samým je Bůh....“. Hloupostí samou je také Bůh. Nebo chcete-li, čisté vědomí já jsem. Samo o sobě. Existuje-li soucit, existuje dualita. Je zde někdo, kdo soucítí. Nějaké vědomí. A zpravidla je zde někdo další, ke kterému je ono soucítění směrováno, onen soucit směrován.
Mezi několika naprosto hluchými větami se dále dočteme pár demagogických lží. Např. že Bůh má jakousi aktivní milost - „...aktivní milost Boha...“. Co je to prosím, ta „aktivní milost Boha“? Je Bůh snad ve své milosti aktivní, nebo snad i pasivní? Dozvíme se, že Panna Maria je prý personifikací soucitu. Informace pro pana Krutinu: Panna Maria je milosrdná vždy.
Dále čteme další „moudré“ ponaučení od pana Krutiny: „Kdo nemá soucit s Bohem....“ Dámy a pánové, doufám tedy, že máte soucit s Bohem. Chudák Bůh, asi někdy zakouší, že s Ním nemají lidé soucit. Soucit a slitování. S Bohem, všudypřítomným, všemocným by měl mít tedy podle pana Krutiny hledající člověk soucit. Bůh podle něj náš soucit potřebuje. Skutečně Bůh potřebuje náš soucit? To si opravdu může myslet a cítit jen obrovské ego.
Navíc před chvílí nám pan Krutina tvrdil, že: „...soucitem samým je Bůh....“.
Následující „moudro“ „mudrc“ Krutina vytučnil (aby nebylo pochyb, kam míří): „Tam, kde ego prohlašuje, že s někým soucítí a vciťuje se do utrpení druhých, jen projevuje svou pýchu, hraje si na napodobování Boha a neumožňuje druhým nahlédnout příčiny jejich utrpení.“
Nikdo netuší, kam tím autor míří. Raději by s nikým nesoucítil, ale svou pýchu projevuje každopádně. Jenom bych rád připomněl, že namyšlené ego, pyšný člověk (navíc markantně), je znakem hlouposti.
Pan Vacek jak stále škemrá o to, aby s ním druzí soucítili. Vyžaduje obdiv, soucit, poslušnost, závislost na své osobě.
Jak skuhral v nejednom případě, že mu nemá kdo prodávat jeho knihy (to asi poznal nejeden člověk), jak prý je chudý důchodce, jak mu o minulých Vánocích ujelo metro (vlak panu Vackovi ujel jak známo již dávno, když sklouznul z duchovní stezky, aby se díky své amorálnosti, žárlivosti, chamtivosti atd. kamsi propadl), jak mu vykradli chatu a Petr Uhl se Romů zastal a nikoliv pana Vacka, takže panu Uhlovi přál pan Vacek aby mu 17x za sebou vykradli chatu, jak jej rozbolel zub, jak se mu porouchalo auto a má odejet na Morávku, aby ho někdo (nejspíš věrný p. Dymanus opravil), jak panu Šťastnému (ano, tomu, co se přišel v čele trestné výpravy Vackových výtečníků osopit na mého kolegu) nepřijali diplomku, jelikož byla příliš k panu Vackovi devótní, jak se přejedl bůčku, langošů, halušek a kyšky a bylo mu špatně, jak jej nepřišli uvítat z terasy na schodiště, jeho ubrečené: „oni mohou, a já ne“, jak za války jedl tvrdý chleba a měl z toho nadýmání, jak se ztratila osvícená fotografie, jak bývá po meditaci unaven, jak „gurovat není snadné“, jak dostal příliš bonbonier a málo uheráků, jak nedostal oněch 108 dolarů od Dana Moravce, jak kdosi (myslím dokonce jeho dcera s dětmi či někdo jiný) namísto na Morávku jel na dovolenou k moři, prý „jako samozřejmost“, skuhrá, aby jej bližní bránili, jak „pár ješitů“ od něj odešlo, jak se do pozdních hodin v jedné chatičce svítilo a jeho to rušilo (nebo z jiného důvodu mu to vadilo?) atd. Proč to vše píše? Proč pan Vacek (krom vychloubání se) nad sebou skuhrá? To jsou zřejmě asi také vnější znaky satgurua.
Z jakého jiného důvodu než pro vyvolání soucitu čtenářů si takto pan Vacek naříká? Jestliže nepotřebuje soucit, nač tolik skuhrá nad sebou?
Jiří Vacek však vzbuzuje soucit i bez svého skuhrání. Už jenom kvůli jeho zdraví. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se pořádaly meditace za jeho zdraví? Ze soucitu přece.
Pravda, jím tolikrát v jeho pamětech zneužité heslo proti M. Paříkovi, M. Dostálovi, M. Tomášovi a dalším, „Zaměřme se na ně“, určitě nebylo ze soucitu s těmito pány. Je to spíš důkaz militantní, útočné nátury (čili pyšné, nesnášenlivé, egoistické) pana Vacka.
Proč panu Krutinovi připadal bramborový salát z připáleného hrnce (i paní Miluška, jeho tchyně, nad ním lamentovala!) za nejlepší „v celém vesmíru a přilehlých galaxiích“ (ha,ha), když ne ze soucitu? Je tak vůči Jiřímu Vackovi podlézavý? Snad.
Na skupinové fotografii z titulní strany posledního dílu Vacko – Krutinových pamětí, která je jak výjev z dálkového pochodu Praha – Prčice, má skupinka osob pěkně našlápnuto. Otázkou je, kam sekta pospíchá. Pan Krutina v čele jde se svěšenou hlavou. Tíží jej snad špatné dědictví po tchánovi anebo tristní vyhlídky na dojití do cíle?
Autor o soucitu dále píše: „Je možné být pouze soucitným, nikoliv soucítit s někým.“ To každý normální člověk musí zbystřit čidla. Jak si to asi pan Krutina představuje? To nám přikazuje? Nebo to přikazuje členům vlastní skupiny? Proč by nebylo možné soucítit s někým? Ach to sektářské znesvobodňování!
Prý: „Soucit není od soucítění s někým, ale o tom (autorovi vypadlo zřejmě sloveso – pozn. M.T.), že všechny živé bytosti cítí, tedy z pochopení, že to, co cítíme my sami, mohou cítit a také cítí a prožívají druhé bytosti.“
To je zvláštní, já třeba mám s panem Vackem soucit (kdybych neměl, tak se dávno za své nactiutrhání a zcizování práv odebere k soudu), ale necítím, to co on, takže podle pana Krutiny s ním soucit nemám. Není to, pane Krutino, pokroucený (neřku-li, pomatený) názor? Soucit tedy podle pana Krutiny je, když druzí „mohou cítit a také cítí“ to, co cítíme my. Takový, řekli bychom, soulad, souznění v cítění, že?
Autor navazuje: „Z tohoto pochopení vyplývá základní praxe jógy a cesty k duchovnímu životu (jama a nijama)....“ To myslí autor opravdu vážně? Člověk nemusí být ani zrovna členem nějakého jóga klubu, aby ho to zarazilo.
Tedy paní Jiříčkové pan Krutina odpovědět nedokáže, anebo spíš dokazuje, že o tom, co je to soucit, nemá ani páru. V tom se můj předpoklad bohužel nezklamal. Vždyť ani neumí myslet nesobecky, jinak než totalitně.
Rád bych panu Krutinovi něco připomněl. Mohlo by toho být za jeho urážky víc, ale dnes se omezím na citaci z posledního dílu „pamětí“ Jiřího Vacka (na kterých se spoluautorsky podílel a jež jsou skutečnou snůškou nepravd, opakovaných lží, pomluv a sprostot). Snad si pan Vacek stojí za tím, co napsal (I když si už tolikrát protiřečil - Anebo snad že by se zřekl všeho, co napsal, jak to sprostě připisuje E. Tomášovi?). Jiří Vacek píše: „Základem duchovního života je také láska k bližním (jinde to však autor popírá – pozn. red. ), soucítění s nimi a zásada nenásilí (a co výhružky Vackových čélů? – pozn. red.), ahinsa. (Zřejmě tedy, podle těchto Vackových vlastních slov, se u něj samého, u pana Krutiny a u mnohých jejich stoupenců, nejedná ani o základ duchovního života. Proč se nechá oslovovat satguru, Šrí, Bhagaván, Mistr apod.?)
Soucit je přeci jen něco zcela jiného, než nám káže rádoby všeznalý pan Krutina. Je to přece jeden ze základů správné cesty k Pravdě, k Bohu, a každý člověk sám se sebou a u sebe by si toto měl vyřešit. Je to základní kategorie na duchovní stezce, zvláště, chce-li být veřejně činný.
Dále nás pan Krutina mj. informuje: „... je vyjádřeno i v Ježíšově modlitbě: Pane Ježíši Kriste...“ Ježíš se modlil k sobě a navíc jako k panu Ježíši...?
Autor dále zdůrazňuje – přesně jako by to ušil na Vackovy a případně své obdivovatele: „Podobnou obdobou je činné tzv. „uctívatelské“ ego, které si vybere svou modlu, kterou uctívá a k druhým se chová nenávistně.“
A co tzv. nenávistné ego, které se chová nenávistně a někoho uctívá (nějakou svou modlu, kterou si vybralo). Určeno zřejmě pro mnohé přispěvatele webových stránek, z nichž vzešly i Krutinovy texty.
„Projevem soucitu je i odpuštění a prosba za odpuštění.... Jedná se vždy o energetické uvolnění vázané tvořivé moci a energie vědomí v nějaké zmrzlé šabloně karmy.“ To snad má být též pokus o humor „v nějaké zmrzlé šabloně karmy“. Nejspíš někdo má zamrzlou šablonu karmy.
Ani nedočtu a budu se muset vzdálit, neboť též se bude u mne jednat o nějaké energetické uvolnění moci.
pátek 17. října 2008
Upřímné hledající si Pravda najde
PANU ZÁKOPČANOVI
Nedávno se na webu pana "satgurua" Jiřího Vacka objevil dopis panu Martinovi Paříkovi od jistého pana Zákopčana. Pan Zákopčan odůvodňuje publikování svého dopisu na stránkách Jiří Vacek - Satguru nemožností napsat panu Paříkovi přímo - což se jeví při páně Zákopčana schopnosti komunikovat s internetem zcela absurdní. Proto se rozhodl svůj dopis panu Paříkovi publikovat, jak sám uvádí, u přátel. Tato skutečnost se sama o sobě jeví poněkud zvláštní, i když je na webu pana Vacka zcela normální, že píše-li se zde o panu Paříkovi či o komkoli panu Vackovi nemilém (byť je to sebenejapnější a sebestupidnější a hlavně sebesprostší a sebelživější), píše se o něm negativně. O panu Vackovi a jeho bližních se zase píše jen a jen pozitivně. Těžko si lze představit, že by to bylo naopak. I to by mohlo být hloubavému panu Zákopčanovi signálem, odkud pramení neobjektivní zaujatost.
Redakce
Vážený pane Zákopčane,
máte potřebu veřejně publikovat své názory na tomto blogu, avšak tyto zjevně vycházejí buďto ze zásadní neznalosti faktů čili neinformovanosti (doporučuji Vám, abyste si prostudoval dílo Jiřího Vacka, zejména jeho seriál pamětí), nebo neschopnosti je racionálně interpretovat čili pomýlenosti, nevědomosti, dost možná že z obého. Pro své postoje jste nalezl pochopení na Vackově webu, kde je tento druh nekritického, tendenčního myšlení, jak to ostatně u sekt bývá, vítán. Snad je tedy Vaše potřeba sebeprezentace saturována.
Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:
„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“
Ano, pana Vacka znám osobně řadu let a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se též říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkáních pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené společné meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.
Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:
„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“
Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců jsem sám na vlastní kůži poznal sprosté útoky (de facto jsem byl pronásledován) pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Tvrzení, že vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem o neexistenci těchto jevů ve Vackově sektě, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.
Martin Pařík
Nedávno se na webu pana "satgurua" Jiřího Vacka objevil dopis panu Martinovi Paříkovi od jistého pana Zákopčana. Pan Zákopčan odůvodňuje publikování svého dopisu na stránkách Jiří Vacek - Satguru nemožností napsat panu Paříkovi přímo - což se jeví při páně Zákopčana schopnosti komunikovat s internetem zcela absurdní. Proto se rozhodl svůj dopis panu Paříkovi publikovat, jak sám uvádí, u přátel. Tato skutečnost se sama o sobě jeví poněkud zvláštní, i když je na webu pana Vacka zcela normální, že píše-li se zde o panu Paříkovi či o komkoli panu Vackovi nemilém (byť je to sebenejapnější a sebestupidnější a hlavně sebesprostší a sebelživější), píše se o něm negativně. O panu Vackovi a jeho bližních se zase píše jen a jen pozitivně. Těžko si lze představit, že by to bylo naopak. I to by mohlo být hloubavému panu Zákopčanovi signálem, odkud pramení neobjektivní zaujatost.
Redakce
Vážený pane Zákopčane,
máte potřebu veřejně publikovat své názory na tomto blogu, avšak tyto zjevně vycházejí buďto ze zásadní neznalosti faktů čili neinformovanosti (doporučuji Vám, abyste si prostudoval dílo Jiřího Vacka, zejména jeho seriál pamětí), nebo neschopnosti je racionálně interpretovat čili pomýlenosti, nevědomosti, dost možná že z obého. Pro své postoje jste nalezl pochopení na Vackově webu, kde je tento druh nekritického, tendenčního myšlení, jak to ostatně u sekt bývá, vítán. Snad je tedy Vaše potřeba sebeprezentace saturována.
Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:
„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“
Ano, pana Vacka znám osobně řadu let a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se též říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkáních pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené společné meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.
Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:
„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“
Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců jsem sám na vlastní kůži poznal sprosté útoky (de facto jsem byl pronásledován) pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Tvrzení, že vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem o neexistenci těchto jevů ve Vackově sektě, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.
Martin Pařík
Vážený pane Zákopčane,
máte potřebu veřejně publikovat své názory na tomto blogu, avšak tyto zjevně vycházejí buďto ze zásadní neznalosti faktů čili neinformovanosti (doporučuji si prostudovat dílo Jiřího Vacka, zejména jeho seriál pamětí), nebo neschopnosti je racionálně interpretovat čili pomýlenosti, nevědomosti, dost možná že z obého. Pro své postoje jste nalezl pochopení na Vackově webu, kde je tento druh nekritického, tendenčního myšlení, jak to ostatně u sekt bývá, vítán. Snad je tedy Vaše potřeba sebeprezentace saturována.
Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:
„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“
Ano, pana Vacka znám osobně řadu let, a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkání pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.
Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:
„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“
Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců na vlastní kůži jsem poznal sprosté útoky a pronásledování pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Že Vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem, že tyto jevy ve Vackově skupině neexistují, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.
Teď k Vašemu příspěvku. Tážete se:
„ Znáte pana Vacka a jeho přátele osobně? Zúčastnil jste se jejich společné meditace? Pravděpodobně ne, nikdy jsem Vás totiž na žádném setkání neviděl. Osobně bych si nedovolil hodnotit druhé tak příkře jako Vy, tj. bez vlastní zkušenosti.“
Ano, pana Vacka znám osobně řadu let, a některé jeho uctívatele též, dokonce mě jedna skupinka Vackových „maličkých“ přišla slovně napadnout na mé pracoviště. Dá se říci, že jsem se zúčastnil společné meditace s panem Vackem a jeho skupinou v rámci setkání s manžely Tomášovými v pražské Lucerně. Jiří Vacek ve svých knihách drze lže, že na těchto setkání pouze on a jeho přátelé meditovali. Přestože jsem měl při těchto setkáních i jiné úkoly, vnímal jsem hluboké ztišení a uvnitřnění stovek meditujících lidí jak během přednášky, tak i v průběhu řízené meditace.
Meditací vedených panem Vackem jsem neměl a nemám zájem se účastnit. Nevyhovuje mi prostředí lži a falše, jež byly tolikrát prokázány.
Dále se snažíte pomocí jakési definice sekty vyvodit, že toto označení nelze vztáhnout na skupinu Vackovu:
„Podle sociologů má mít sdružení určité vlastnosti - rysy, aby mohlo být označeno názvem sekta: měla by způsobovat psychickou závislost členů sekty, zmocňovat se majetku členů sekty, zneužívat jejich práce a pronásledovat ty, kteří sektu opustili, nebo ji kritizují. S přáteli okolo pana Vacka medituji asi 5 let a můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se za celou dobu nesetkal s ničím z výše uvedeného. Ale je to jen má osobní zkušenost, bohužel nepřenosná. Teď je na Vás (a na ostatních), jestli mi budete věřit...“
Mnohokráte bylo na tomto blogu na konkrétních příkladech doloženo, jak pan Vacek manipuloval se svými oddanými, jak si vynucoval jejich obdiv, uctívání, obranu, materiální podporu (viz šaktipádový případ Dana Moravce), jak on a někteří další z jeho skupiny útočili na Dana Moravce, Marcela Křivého, kteří ze „skupiny vnitřního náboženství“ odešli. Koneckonců na vlastní kůži jsem poznal sprosté útoky a pronásledování pana Vacka a jeho sekty za to, že jsem si dovolil napsat kritický článek v Doteku a nebyl jsem zdaleka jediný. Máme archivovánu celou bednu důkazů o tomto nátlaku a dehonestacích.
Že Vy jste se údajně s ničím podobným nesetkal, není důkazem, že tyto jevy ve Vackově skupině neexistují, pouze to svědčí o Vaší neschopnosti vnímat věci realisticky, pravdivě. Vy máte víru, my důkazy. Přesto máte potřebu mentorovat. O upřímné hledající strach nemějte, ty si Pravda najde. Najde si i Vás, přidáte-li na opravdovosti svého vlastního duchovního zájmu.
středa 17. září 2008
Jiří Vacku: Kde je Pán Bůh?
Alexandr Popov
Nahlédl jsem do análů webu Jiří Vacek – Satguru a namátkou se začetl do „mistrova“ textu „O autorských právech“ z 15.5.2007 (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-ii/o-autorskych-pravech). Jedná se o reakci „mistra“ Vacka na opakované internetové výzvy Martina Paříka, aby vysvětlil své podle našeho názoru nezákonné nakládání s autorskými právy. Čtenář se v této Vackově hrubě insinuační kombinaci dozví, že kdosi (Avatar) je osočován z všemožné nekalosti a kdosi druhý (J.Vacek) sám sebe označuje za liliově čistou oběť zlých úkladů. Kde je pravda, nezasvěcený čtenář neví. Proto se ještě jednou k této obludné insinuaci vrátím.
Začnu s dovolením od konce. Pan Vacek, pyšný na svůj výtvor, píše (o M. Paříkovi): „... Má přesně, co chtěl. Já jsem nezačal.“
Jaképak nezačal! Začal! A není žádný problém vrátit se několik let zpátky a porovnat si časový sled událostí – data vydání jeho (Vackových) insinuačních pamětí a data otištění onoho jím a jeho nohsledy legendarizovaného článku Martina Paříka v Doteku. Soudnému čtenáři ostatně docela postačuje přečíst si obsah onoho článku – je očividnou reakcí na Vackovy texty, odpovědí na jeho pomluvy a denunciace, kritikou. Neboli (pro méně chápavé Vackovy čély): když někdo na něco reaguje, muselo tu nezbytně už před tím něco být! Takže si to zopakujme: J. Vacek začal a nemíní v tom ustat – lži, pomluvy a překrucování, utilitární logika, donekonečna omílané nepravdy, z nich tvořené vylhané premisy a z těchto premis pomocí „bulvární“ dedukce znovu konstruované nepravdy a tak stále dokola. Úmyslné zkreslování faktů, nepřesné citace a namísto odpovědi na zásadní otázku útok založený na pomluvě. Vydávání subjektivních pocitů za objektivní důkazy. Zapojení několika příznivců do akce na podporu „ohroženého“ mistra a vytváření mýtu o „masové podpoře“. Mediální (knihy, internet) lynčování „odpadlíků“ (tj. těch, kteří si šli svou cestou), verbální napadání odpůrců za vykonstruovaná a často rovnou smyšlená obvinění...
Vezměme ale konkrétní odstavce inkriminovaného článku:
„Ze současných projevů pana Paříka a spol je cítit jen nepřátelství, nenávist a závist spolu se záměrem co nejvíc nám uškodit a nic víc. Opustily již i tu slabou přetvářku duchovnosti, a zabývají se jen penězi a ziskem neboli pustý materialismus. O nic jiného nejde než urvat co nejvíc pro sebe na úkor druhých a ty zničit. To je jejich cíl a nikoliv šířit hodnotnou duchovní literaturu.
Za tímto účelem se naši nepřátelé neváhají spojovat i s těmi, kteří jógu a mystiku potírají, jako je evangelický farář Vojtíšek se svou Společností na potírání sekt i s představiteli katolicismu. Využívají proti nám i komunistické lži. Členy strany oslavují včetně jejich „vznešených ideálů“ a pro oběti komunistického útlaku mají jen nadávky zbabělců, protože se nenechali zavřít. Nevadí jim ani sprostota Aura ani vyhrožování „kolegy z ministerstva vnitra“ pana Dostála. To vše a mnohé další podle nich světí jejich účel: zničit konkurenci. Jediné čeho dosáhnou je, že zničí sami sebe. Spáchané zlo se obrátí proti nim.“
Dovolil jsem si zvýraznit některé z insinuací, jimiž (kromě pomluvy samé) se autor Jiří Vacek snaží čtenáři implicite podstrčit názor (insinuovat), že on (JV) je permanentně ohrožován a tedy je obětí. Z výroků samotných lze poměrně snadno indukovat, čeho se ohrožení týká – majetku, majetku, majetku. Tedy samých „duchovních“ hodnot. Nakolik jsem kdy četl duchovní autory, neznám žádného jiného, který by permanentně takový prostor věnoval materiálním statkům a újmě sebe samého z jejich (domnělé) ztráty.
To je samozřejmě pouze jeden aspekt uvedených odstavců, dalším jsou popisované reálie a jejich věrohodnost. Avatar podle něj hodnotnou duchovní literaturu nešíří, protože o to mu nejde, jde mu o co největší osobní prospěch a likvidaci jakýchsi druhých. To je nesrozumitelné tvrzení, protože Avatar (až na jednu či dvě výjimky, např. Ovidiovy Proměny) výhradně vydává ryze duchovní literaturu a lze vcelku bez problémů dokázat, že literaturu hodnotnou (Maharši, manželé Tomášovi, Púndža, Larsen aj.). Takovou, které pan Vacek zřejmě vůbec nerozumí, protože nepozná, že to duchovní literatura je (viz jeho tvrzení výše). Dále by bylo zajímavé podrobit nezávislému zkoumání ony domnělé aktivity Avataru, jimiž „ničí“ ty druhé – protože kromě literárních přestřelek s panem Vackem a jeho příznivci nikdo nijaké ohrožení ze strany Avataru nezaznamenal a přitom na knižním trhu existují subjekty, jež by mohly být zaměřením a rozsahem produkce snáze považovány za jeho konkurenci (např. DharmaGaia). Zde však žádný problém nevzniká, ba naopak, vztahy jsou často velmi přátelské. Pokud jde o pana Vojtíška, onoho údajného potírače mystiky a jógy, smyslem jeho práce (viz název společnosti) je kromě dalšího odhalování sektářských tendencí v české společnosti. Mystiku a jógu by mohl považovat za sektu dost těžko z toho prostého důvodu, že mystika je filozofickou kategorií (příp. proudem či kvalitou) a jóga zase obecným systémem (který aplikuje jedinec), tedy ani v jednom případě to není skupina lidí s určitými pravidly chování a konstituovanou či spontánní hierarchií. To samozřejmě Dr.Vojtíšek ví, není padlý na hlavu, a pokud je mi známo, obou kategorií, resp. směrů, si váží. Vzhledem k opakovaným prohlášením pana Vacka, že se duchovní prací zabývá přes šedesát let, měl by i on mít přinejmenším slovníkové tušení, o co se jedná, takže za jeho tvrzeními lze hledat buď snahu své oponenty očerňovat (špatný charakter) anebo opravdu není schopen chápat obsah pojmů a vzájemnou souvislost mezi jevy (nedostatek intelektu). Vyberte si, mně je to jedno, protože výsledek je stejný – Jiří Vacek lže.
Vraťme se však ještě k textu „mistra“ Vacka. V dalších jeho částech se snaží hrubě pomluvit nakladatelství Avatar a pomáhá si dle svého založení – světe div se! – pomluvami. Odpověděli na ně tehdy Miloš Tomáš a Martin Pařík v článku Domeček z falešných karet Jiřího Vacka (http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/10/domeek-z-falench-karet-jiho-vacka.html). Odpovědi jsou to více než průkazné a nemá smysl je opakovat. Budu se raději věnovat ještě dvěma motivům z „mistrova“ textu – jednomu výslovnému a jednomu skrytému, o to však pro lidi Vackova „formátu“ charakterističtějšímu.
„Urážky, kterých se pan Pařík v této souvislosti dopustil, jsou přesným obrazem jeho charakteru. Posoudí je právníci.“
Posoudí je právníci... Od publikování textu uplynul rok a půl, právníci tedy žádné urážky podle všeho nenalezli, protože každý erudovaný právník je schopen posoudit jednoduchý zhruba jednostránkový text z hlediska ochrany práv občana za několik minut, v případě silné slabomyslnosti za půl hodiny. A jestliže „urážky“, kterých se pan Pařík měl dopustit, se nekonaly, jeho charakter je dle černobílé logiky Jiřího Vacka bez poskvrny. Takže pan Pařík si může oddechnout, na dobrý charakter má nepřímé potvrzení od samotného „mistra“, a může tedy směle namočit pero do kalamáře pravdy a reagovat na pomluvy a nepravdy, ať už jsou od kohokoliv. Zato pan Vacek by se měl omluvit, protože nařkl pana Paříka z úkonů směřujících proti právům druhého občana, aniž by je tento konal. Jinak řečeno: pan Pařík byl panem Vackem pomluven.
Tím skrytým motivem, který se stálým opakováním (v některých Vackových textech výslovným) stává jedním z leitmotivů myšlení „satgurua“, je ohrožení jeho samého (jeho osoby a majetku) a „mučednický“ rozměr Vackovy osobnosti. Zde ale platí: když se někdo přirovnává k někomu opravdu velkému a vnitřně silnému, svobodnému (v případě J.Vacka k Ježíšovi a jeho utrpení na kříži) a když tak činí opakovaně, má vždycky – zdůrazňuji vždycky! – deficit téhož – zde tedy (vnitřní) velikosti a schopnosti (vnitřní i vnější) oběti. Ano, historický Ježíš byl kromě jiného nepochybně velmi statečný člověk právě proto, že se choval přesně opačně nežli Jiří Vacek - Boží vůle mu byla vůlí jedinou, takže se nedovolával ochrany věrných před údajnými nebezpečími, nenaříkal, nezveličoval své zásluhy. Proč? Protože v něm nebyla jediná myšlenka, jediná potřeba cítit se být jedincem odtrženým od kontinua, který se bláhově snaží přivlastnit si Boží úradek. O Vackově velikášské obsesi svědčí ostatně i jeho sny, které si tak rád vykládá jako potvrzení jeho údajné (vysněné) duchovní mimořádnosti. Kdyby opravdu byl tím duchovním velikánem, za kterého se má (viz jeho paměti), uměl by „číst“ ve znameních, jež se každému dostávají – a nevykládal je jako narcis, zamilovaný do sebe sama a omezující realitu na její zevní (duální) rozměr!
Ovšem všechna ta bláznovství a ubohou sebestřednost Vackovi (ani komukoliv jinému) nikdo nevytýká jen proto, že existují; kdyby si je nechal tak říkajíc pro sebe, byla by to jeho věc, jeho právo. Zazlíváno je mu to, že celým svým životem, každou větou (ať má zdánlivě duchovní formu) „hodnoty“, které vyznává, učí zájemce o duchovní cestu, a že je (ony „hodnoty“) cíleně vydává za duchovní skvosty – vydělení se z řádu jednoty pro osobní prospěch. Pojmy jako užitek, prospěch, co bych z toho měl apod. jsou základními kameny jeho pokroucené nauky, sice plné duchovních výrazů, avšak prázdné v obsahu. Pan Vacek a jeho věrní prostě kloužou po povrchu. On, „mistr“, káže (v Čechách se tomu říká mlácení prázdné slámy), oni, žáci, mu za to servilně podkuřují. Ale kde je Pán Bůh? Nezbyl mu ani kousek místa.
Nahlédl jsem do análů webu Jiří Vacek – Satguru a namátkou se začetl do „mistrova“ textu „O autorských právech“ z 15.5.2007 (http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-ii/o-autorskych-pravech). Jedná se o reakci „mistra“ Vacka na opakované internetové výzvy Martina Paříka, aby vysvětlil své podle našeho názoru nezákonné nakládání s autorskými právy. Čtenář se v této Vackově hrubě insinuační kombinaci dozví, že kdosi (Avatar) je osočován z všemožné nekalosti a kdosi druhý (J.Vacek) sám sebe označuje za liliově čistou oběť zlých úkladů. Kde je pravda, nezasvěcený čtenář neví. Proto se ještě jednou k této obludné insinuaci vrátím.
Začnu s dovolením od konce. Pan Vacek, pyšný na svůj výtvor, píše (o M. Paříkovi): „... Má přesně, co chtěl. Já jsem nezačal.“
Jaképak nezačal! Začal! A není žádný problém vrátit se několik let zpátky a porovnat si časový sled událostí – data vydání jeho (Vackových) insinuačních pamětí a data otištění onoho jím a jeho nohsledy legendarizovaného článku Martina Paříka v Doteku. Soudnému čtenáři ostatně docela postačuje přečíst si obsah onoho článku – je očividnou reakcí na Vackovy texty, odpovědí na jeho pomluvy a denunciace, kritikou. Neboli (pro méně chápavé Vackovy čély): když někdo na něco reaguje, muselo tu nezbytně už před tím něco být! Takže si to zopakujme: J. Vacek začal a nemíní v tom ustat – lži, pomluvy a překrucování, utilitární logika, donekonečna omílané nepravdy, z nich tvořené vylhané premisy a z těchto premis pomocí „bulvární“ dedukce znovu konstruované nepravdy a tak stále dokola. Úmyslné zkreslování faktů, nepřesné citace a namísto odpovědi na zásadní otázku útok založený na pomluvě. Vydávání subjektivních pocitů za objektivní důkazy. Zapojení několika příznivců do akce na podporu „ohroženého“ mistra a vytváření mýtu o „masové podpoře“. Mediální (knihy, internet) lynčování „odpadlíků“ (tj. těch, kteří si šli svou cestou), verbální napadání odpůrců za vykonstruovaná a často rovnou smyšlená obvinění...
Vezměme ale konkrétní odstavce inkriminovaného článku:
„Ze současných projevů pana Paříka a spol je cítit jen nepřátelství, nenávist a závist spolu se záměrem co nejvíc nám uškodit a nic víc. Opustily již i tu slabou přetvářku duchovnosti, a zabývají se jen penězi a ziskem neboli pustý materialismus. O nic jiného nejde než urvat co nejvíc pro sebe na úkor druhých a ty zničit. To je jejich cíl a nikoliv šířit hodnotnou duchovní literaturu.
Za tímto účelem se naši nepřátelé neváhají spojovat i s těmi, kteří jógu a mystiku potírají, jako je evangelický farář Vojtíšek se svou Společností na potírání sekt i s představiteli katolicismu. Využívají proti nám i komunistické lži. Členy strany oslavují včetně jejich „vznešených ideálů“ a pro oběti komunistického útlaku mají jen nadávky zbabělců, protože se nenechali zavřít. Nevadí jim ani sprostota Aura ani vyhrožování „kolegy z ministerstva vnitra“ pana Dostála. To vše a mnohé další podle nich světí jejich účel: zničit konkurenci. Jediné čeho dosáhnou je, že zničí sami sebe. Spáchané zlo se obrátí proti nim.“
Dovolil jsem si zvýraznit některé z insinuací, jimiž (kromě pomluvy samé) se autor Jiří Vacek snaží čtenáři implicite podstrčit názor (insinuovat), že on (JV) je permanentně ohrožován a tedy je obětí. Z výroků samotných lze poměrně snadno indukovat, čeho se ohrožení týká – majetku, majetku, majetku. Tedy samých „duchovních“ hodnot. Nakolik jsem kdy četl duchovní autory, neznám žádného jiného, který by permanentně takový prostor věnoval materiálním statkům a újmě sebe samého z jejich (domnělé) ztráty.
To je samozřejmě pouze jeden aspekt uvedených odstavců, dalším jsou popisované reálie a jejich věrohodnost. Avatar podle něj hodnotnou duchovní literaturu nešíří, protože o to mu nejde, jde mu o co největší osobní prospěch a likvidaci jakýchsi druhých. To je nesrozumitelné tvrzení, protože Avatar (až na jednu či dvě výjimky, např. Ovidiovy Proměny) výhradně vydává ryze duchovní literaturu a lze vcelku bez problémů dokázat, že literaturu hodnotnou (Maharši, manželé Tomášovi, Púndža, Larsen aj.). Takovou, které pan Vacek zřejmě vůbec nerozumí, protože nepozná, že to duchovní literatura je (viz jeho tvrzení výše). Dále by bylo zajímavé podrobit nezávislému zkoumání ony domnělé aktivity Avataru, jimiž „ničí“ ty druhé – protože kromě literárních přestřelek s panem Vackem a jeho příznivci nikdo nijaké ohrožení ze strany Avataru nezaznamenal a přitom na knižním trhu existují subjekty, jež by mohly být zaměřením a rozsahem produkce snáze považovány za jeho konkurenci (např. DharmaGaia). Zde však žádný problém nevzniká, ba naopak, vztahy jsou často velmi přátelské. Pokud jde o pana Vojtíška, onoho údajného potírače mystiky a jógy, smyslem jeho práce (viz název společnosti) je kromě dalšího odhalování sektářských tendencí v české společnosti. Mystiku a jógu by mohl považovat za sektu dost těžko z toho prostého důvodu, že mystika je filozofickou kategorií (příp. proudem či kvalitou) a jóga zase obecným systémem (který aplikuje jedinec), tedy ani v jednom případě to není skupina lidí s určitými pravidly chování a konstituovanou či spontánní hierarchií. To samozřejmě Dr.Vojtíšek ví, není padlý na hlavu, a pokud je mi známo, obou kategorií, resp. směrů, si váží. Vzhledem k opakovaným prohlášením pana Vacka, že se duchovní prací zabývá přes šedesát let, měl by i on mít přinejmenším slovníkové tušení, o co se jedná, takže za jeho tvrzeními lze hledat buď snahu své oponenty očerňovat (špatný charakter) anebo opravdu není schopen chápat obsah pojmů a vzájemnou souvislost mezi jevy (nedostatek intelektu). Vyberte si, mně je to jedno, protože výsledek je stejný – Jiří Vacek lže.
Vraťme se však ještě k textu „mistra“ Vacka. V dalších jeho částech se snaží hrubě pomluvit nakladatelství Avatar a pomáhá si dle svého založení – světe div se! – pomluvami. Odpověděli na ně tehdy Miloš Tomáš a Martin Pařík v článku Domeček z falešných karet Jiřího Vacka (http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/10/domeek-z-falench-karet-jiho-vacka.html). Odpovědi jsou to více než průkazné a nemá smysl je opakovat. Budu se raději věnovat ještě dvěma motivům z „mistrova“ textu – jednomu výslovnému a jednomu skrytému, o to však pro lidi Vackova „formátu“ charakterističtějšímu.
„Urážky, kterých se pan Pařík v této souvislosti dopustil, jsou přesným obrazem jeho charakteru. Posoudí je právníci.“
Posoudí je právníci... Od publikování textu uplynul rok a půl, právníci tedy žádné urážky podle všeho nenalezli, protože každý erudovaný právník je schopen posoudit jednoduchý zhruba jednostránkový text z hlediska ochrany práv občana za několik minut, v případě silné slabomyslnosti za půl hodiny. A jestliže „urážky“, kterých se pan Pařík měl dopustit, se nekonaly, jeho charakter je dle černobílé logiky Jiřího Vacka bez poskvrny. Takže pan Pařík si může oddechnout, na dobrý charakter má nepřímé potvrzení od samotného „mistra“, a může tedy směle namočit pero do kalamáře pravdy a reagovat na pomluvy a nepravdy, ať už jsou od kohokoliv. Zato pan Vacek by se měl omluvit, protože nařkl pana Paříka z úkonů směřujících proti právům druhého občana, aniž by je tento konal. Jinak řečeno: pan Pařík byl panem Vackem pomluven.
Tím skrytým motivem, který se stálým opakováním (v některých Vackových textech výslovným) stává jedním z leitmotivů myšlení „satgurua“, je ohrožení jeho samého (jeho osoby a majetku) a „mučednický“ rozměr Vackovy osobnosti. Zde ale platí: když se někdo přirovnává k někomu opravdu velkému a vnitřně silnému, svobodnému (v případě J.Vacka k Ježíšovi a jeho utrpení na kříži) a když tak činí opakovaně, má vždycky – zdůrazňuji vždycky! – deficit téhož – zde tedy (vnitřní) velikosti a schopnosti (vnitřní i vnější) oběti. Ano, historický Ježíš byl kromě jiného nepochybně velmi statečný člověk právě proto, že se choval přesně opačně nežli Jiří Vacek - Boží vůle mu byla vůlí jedinou, takže se nedovolával ochrany věrných před údajnými nebezpečími, nenaříkal, nezveličoval své zásluhy. Proč? Protože v něm nebyla jediná myšlenka, jediná potřeba cítit se být jedincem odtrženým od kontinua, který se bláhově snaží přivlastnit si Boží úradek. O Vackově velikášské obsesi svědčí ostatně i jeho sny, které si tak rád vykládá jako potvrzení jeho údajné (vysněné) duchovní mimořádnosti. Kdyby opravdu byl tím duchovním velikánem, za kterého se má (viz jeho paměti), uměl by „číst“ ve znameních, jež se každému dostávají – a nevykládal je jako narcis, zamilovaný do sebe sama a omezující realitu na její zevní (duální) rozměr!
Ovšem všechna ta bláznovství a ubohou sebestřednost Vackovi (ani komukoliv jinému) nikdo nevytýká jen proto, že existují; kdyby si je nechal tak říkajíc pro sebe, byla by to jeho věc, jeho právo. Zazlíváno je mu to, že celým svým životem, každou větou (ať má zdánlivě duchovní formu) „hodnoty“, které vyznává, učí zájemce o duchovní cestu, a že je (ony „hodnoty“) cíleně vydává za duchovní skvosty – vydělení se z řádu jednoty pro osobní prospěch. Pojmy jako užitek, prospěch, co bych z toho měl apod. jsou základními kameny jeho pokroucené nauky, sice plné duchovních výrazů, avšak prázdné v obsahu. Pan Vacek a jeho věrní prostě kloužou po povrchu. On, „mistr“, káže (v Čechách se tomu říká mlácení prázdné slámy), oni, žáci, mu za to servilně podkuřují. Ale kde je Pán Bůh? Nezbyl mu ani kousek místa.
Poděkování za podporu:
Vážení přátelé,
rád bych touto cestou poděkoval všem přátelům za vyjádření podpory a všem těm, kteří si mých rodičů, Míly a Eduarda Tomášových, skutečně vážili a doposud váží a nesouhlasí s jejich hanobením, pomlouváním a dalšími dehonestacemi z úst a pera Jiřího Vacka a jeho bližních. V neposlední řadě si též dovoluji poděkovat redakci a zřizovateli těchto stránek za trpělivost a odhodlání dostát úkolu, který si vytýčili. Všech těchto opravdových přátel si velice vážím.
V úctě Váš
Miloš Tomáš
Stanovisko redakce:
V těchto dnech k nám dochází maily vyjadřující podporu Milošovi Tomášovi a jeho kolegům z nakladatelství Avatar při jejich obraně manželů Míly a Eduarda Tomášových před lživými, pomlouvačnými a nactiutrhačskými útoky Jiřího Vacka a členů jeho sekty. Tyto dopisy budeme postupně, se svolením jejich pisatele, uveřejňovat jako důkaz prolhanosti a podlé amorálnosti Jiřího Vacka a jeho bližních. Je prokazatelné, a tudíž evidentní, že spor mezi nakladatelstvím Avatar a jeho jednotlivými členy na jedné straně a Jiřím Vackem a fanatickými členy jeho sekty na straně druhé započal svými dehonestacemi a štvaním svých oddaných čélů Jiří Vacek. Naše redakce se plně staví za dehonestované Mílu, Eduarda a Miloše Tomášovy, Františka Drtikola, Prof. ThDr. Tomáše Halíka, Dr. Zdeňka Vojtíška, Martina Paříka, Alexandra Popova, Miloše Dostála a další. Také připomínáme, že i naše redakce byla Jiřím Vackem a jeho fanatickými čély v minulosti nejednou zle napadána a obviňována ze lži.
Níže publikovaný dopis na podporu Miloše Tomáše je zároveň dalším důkazem o prolhanosti Jiřího Vacka, který opakovaně ve svých knihách i na webu nestydatě šíří tvrzení, že pořady s manžely Tomášovými jsou duchovně neúčinné, že se při nich nemeditovalo a podobné zlovolné výmysly.
"Dobrý den pane Ing. Miloši Tomáši,
moc mi pomohly návštěvy seminářů v Lucerně i jinde na sklonku 90. let i později. Vaši rodiče (a jejich knižní produkce) mi moc pomáhají i dnes a Vy taky (O milosti, O rozpouštění ega) - nejen v osobě a myšlenkách. Vše je v Bohu a je to tak dobře. Vásan je dost a je na každém a nejen jeho karmě, ale i na jeho vůli zamakat na sobě.
Nevím, jak moc je aféra a kauza Jiří Vacek pro Vás náročná, ale stejně bych i já bránil své rodiče a pravdu, kterou cítím a ve kterou věřím.
Děkuji, nebudu víc kritizovat skupinu Jiřího Vacka, ale Vaše rodiče mám rád, byli a jsou fajn.
Mějte se a pozdravuji všechny příznivce dobrejch duší.
Ing. Michal Pachovský
P. S. Klidně to uveřejněte na Kauze JV, ale vůbec není podmínkou. Ahoj Michal
rád bych touto cestou poděkoval všem přátelům za vyjádření podpory a všem těm, kteří si mých rodičů, Míly a Eduarda Tomášových, skutečně vážili a doposud váží a nesouhlasí s jejich hanobením, pomlouváním a dalšími dehonestacemi z úst a pera Jiřího Vacka a jeho bližních. V neposlední řadě si též dovoluji poděkovat redakci a zřizovateli těchto stránek za trpělivost a odhodlání dostát úkolu, který si vytýčili. Všech těchto opravdových přátel si velice vážím.
V úctě Váš
Miloš Tomáš
Stanovisko redakce:
V těchto dnech k nám dochází maily vyjadřující podporu Milošovi Tomášovi a jeho kolegům z nakladatelství Avatar při jejich obraně manželů Míly a Eduarda Tomášových před lživými, pomlouvačnými a nactiutrhačskými útoky Jiřího Vacka a členů jeho sekty. Tyto dopisy budeme postupně, se svolením jejich pisatele, uveřejňovat jako důkaz prolhanosti a podlé amorálnosti Jiřího Vacka a jeho bližních. Je prokazatelné, a tudíž evidentní, že spor mezi nakladatelstvím Avatar a jeho jednotlivými členy na jedné straně a Jiřím Vackem a fanatickými členy jeho sekty na straně druhé započal svými dehonestacemi a štvaním svých oddaných čélů Jiří Vacek. Naše redakce se plně staví za dehonestované Mílu, Eduarda a Miloše Tomášovy, Františka Drtikola, Prof. ThDr. Tomáše Halíka, Dr. Zdeňka Vojtíška, Martina Paříka, Alexandra Popova, Miloše Dostála a další. Také připomínáme, že i naše redakce byla Jiřím Vackem a jeho fanatickými čély v minulosti nejednou zle napadána a obviňována ze lži.
Níže publikovaný dopis na podporu Miloše Tomáše je zároveň dalším důkazem o prolhanosti Jiřího Vacka, který opakovaně ve svých knihách i na webu nestydatě šíří tvrzení, že pořady s manžely Tomášovými jsou duchovně neúčinné, že se při nich nemeditovalo a podobné zlovolné výmysly.
"Dobrý den pane Ing. Miloši Tomáši,
moc mi pomohly návštěvy seminářů v Lucerně i jinde na sklonku 90. let i později. Vaši rodiče (a jejich knižní produkce) mi moc pomáhají i dnes a Vy taky (O milosti, O rozpouštění ega) - nejen v osobě a myšlenkách. Vše je v Bohu a je to tak dobře. Vásan je dost a je na každém a nejen jeho karmě, ale i na jeho vůli zamakat na sobě.
Nevím, jak moc je aféra a kauza Jiří Vacek pro Vás náročná, ale stejně bych i já bránil své rodiče a pravdu, kterou cítím a ve kterou věřím.
Děkuji, nebudu víc kritizovat skupinu Jiřího Vacka, ale Vaše rodiče mám rád, byli a jsou fajn.
Mějte se a pozdravuji všechny příznivce dobrejch duší.
Ing. Michal Pachovský
P. S. Klidně to uveřejněte na Kauze JV, ale vůbec není podmínkou. Ahoj Michal
středa 10. září 2008
Milošovi Tomášovi
Dobrý den,
po náhodném přečtení několika stránek blogspotu kauza Jiří Vacek bych vám chtěl vyjádřit podporu k tomu, jak neúnavně ochraňujete jméno vašich rodičů. Měl jsem to štěstí setkat se před dvanácti lety s vašimi rodiči na chatě v Jílovém, kam jsem se jako náctiletý vševěd, hnán vnitřní touhou a smutkem ze ztráty, neohlášeně ohlásil. Byl jsem i přes tuto skutečnost vřele přijat a s dojetím vzpomínám na vynikající buvolí polévku a nepopsatelnou vůni mlčení... marně jsem bláhový hledal otázky... děkuji... to má podpora vám i vaší práci.
Se srdečným pozdravem
Ladislav Vladyka
po náhodném přečtení několika stránek blogspotu kauza Jiří Vacek bych vám chtěl vyjádřit podporu k tomu, jak neúnavně ochraňujete jméno vašich rodičů. Měl jsem to štěstí setkat se před dvanácti lety s vašimi rodiči na chatě v Jílovém, kam jsem se jako náctiletý vševěd, hnán vnitřní touhou a smutkem ze ztráty, neohlášeně ohlásil. Byl jsem i přes tuto skutečnost vřele přijat a s dojetím vzpomínám na vynikající buvolí polévku a nepopsatelnou vůni mlčení... marně jsem bláhový hledal otázky... děkuji... to má podpora vám i vaší práci.
Se srdečným pozdravem
Ladislav Vladyka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)